Dnes tu vysmahnu pár postřehů z dopadu výslechu v DVTV. Omlouvám se, možná to nebude mít hlavu ani patu, ale šijeme si už olympijský dresy, tak není tolik času na argumentační kanonádu :-) Jedna z několika věcí, kterou jsem si opět, zas a znovu potvrdila „dopadem“ mého výslechu v DVTV, je naše moudré a předvídavé rozhodnutí nedat děti do běžné školy. 

Pokud by se měla Eli střetávat s potomky (například) aktivistických duševních mrzáků, kteří dominují fejzbůkovým úderekám nejen na profilu této internetové televize, nic horšího by jí nemohlo potkat. To je postesk. Jistě je ve třídách ZŠ i prča, kamarádi a někteří učitelé ok. Asi bychom ale neměli tolik štěstí :-) No a pokud si někdo myslí, že i střetem s trotly se zoceluje, pak… si to já nemyslím. 

Absolutně nic horšího by ji potkat nemohlo. Zkažené dětství, pozdější rozklad osobnosti, sociopatie… EQ v permanentním odstřelování výplodky potomků moderní společnosti v degresi... a potničky nonstop :-) Musím argumentovat ostřeji, bo jinak to snad může někdo i přehlédnout :-)

Jistě, nejsou tací všichni, ba naopak. Ani v oněch diskuzích. Samo. Ani ty jejich děti. Bože chraň.  Ale stačí několik potrefených kusů na tisícovku průměru, a stádo směřuje slepě k útesu, kde následuje tupé vůdce do hlubin. Můžete mi oponovat, že to tak není, že vaše děti si školu užívají, že přeháním, že to hrotím, že… čert ví co, a možná budete mít i pravdu. Přesto stavím svět odlišný těmto realitám.   

Těm lidem, kteří tráví dny na síti, aby hejtovali, pomlouvali, plivali a… radili všem a ve všem, aby nálepkovali a dštili síru namísto diskuze, těm lidem, kteří tvrdí, že malinké děti „nepatří rodičům, ale sobě, či čert ví komu“, těm by měli odebrat děti jejich (když navrhují, aby je kdosi sebral nám), a mnohým i občanky. Pokud to, co pokřikují v rádoby anonymizovaném, ale stopro pokřiveném prostředí sociálních sítí myslí vážně.  

Je to potom ukrutný a nelítostný střet kultur a světonázorů, kde na jedné straně jedinci se sny, cílem a touhou, a oproti v zákopech razitelé šedi, průměru a jízlivé závisti podporovaní aktivistickými přizdisráči.

Se pomalu, ale jistě rozjíždím :-)  

Oněch 20 minut v křesle hosta Martina Veselovského mi potvrzuje tolikráte opakovanou pravdu, že úspěch se neodpouští, ano, a proto mnohé z nás ovládá strach z vlastního úspěchu, bojíme se ukázat na to, co jsme dokázali, abychom neztratili kladné reakce okolí, okolí vesměs průměrného, logicky. Můj oblíbenec, spisovatel Jiří Žáček, je autorem krásné a krásně bolestivé pravdy, která se mi dnes tuze hodí: „Z hlav setnou ty, co přeční. Zato průměrní jsou věční.“ 

Špičkový motivátor Petr Urbanec má na svém webu o lidech, kteří nemají sny, vize a cíle: „Když mne nic netáhne dopředu, pohlcuje mne šedý průměr. Pokud toužím po něčem, co mi nedává spát, co mi zrychluje proud krve v mých žilách, co mne zvedá a nedá upadnout, jsem pak uvedeným směrem aktivní a vzdaluji se od průměrnosti.“ Vzkazuji všem, kterých se to dotýká, o kterých TO tu dnes je, nechte naši cestu cestou naší a zkuste z šedi vyjít na slunce. Uvidíte, jak je to krásné. Sněte. Nebo alespoň procitněte. 

Já osobně oceňuji i následující citaci: „žádná míra jistoty nestojí za utrpení průměrného života připoutaného k rutině, která pomalu ale jistě zabíjí vaše sny“. A v plném znění se tímto životním moudrem řídím a povedu k němu všechny naše děti. Nejraději bych tudy vedla i další…, protože průměrnost je jako nemoc, je jedovatější než rulík a vraní oko dohromady! 
Pokud si k průměrnosti přidáme primitivní závist sžírající duši i mozek, neschopnost změnit život vlastní, ale nadpozemskou schopnost krafat do života všem okolo, je na průser zaděláno. Zrodí se fejzbůkový diskutér.  

Ale zpět ke štědře dotovanému studiu, na jehož vizitce ční slovo „špica nezávislé žurnalistiky“. Nelituju, byla to škola. Sedíte proti někomu, kdo se ptá, nevíte, na co se zeptá (smluvená témata nebyla dodržena), pálí otázku za otázkou a užívá si, když se na chvilku ztratíte v kontextu. To není rozhovor, neptají se dva navzájem, a se zájem o argumenty druhého, o poznání, o rozšíření vlastního světa vědění, je to výslech. A běda, pokud neodpovíte bleskem, chybně, nebo se zakoktáte. Úderka tepe, plive, vysmívá se… Jak by bylo vtipné vidět do kuchyně každého z nich, a vidět je obhajovat jejich šeď před "bryskním humorem sršícím investigátorem".  Ale jo, M.V. byl nakonec OK v mezích normy, jen nevyužil šance, o které píše níže jedna čtenářka. Zato diskutérům dal šancí až běda :-)

Rétorikou páté cenové skupiny, agresivitou až hulvátstvím, které bych čekala od nádražního pohůnka či lopaty od výkopu, tepou tito „rádobydemokraté“ a liberálové kohokoli, kdo s nimi nečůrá po větru. Nejsou to náhodou stejní lidé, kteří rozdmýchávají hnus a hnilobu v diskuzích pod dalšími vyhrocenými tématy doby…, jakými je například vymáhané dobrovolné očkování, volba hlavy státu či volby letošní do PSP, ekonomičtí imigranti… a další? Určité společné atributy by se našly, myslím. Je s podivem, jak nevadí médiím. Ale oponent Systému je vždy dobrým a levným cílem. 

Myslíte si, že se rozčiluju zbytečně? Možná ano :-) No, za pravdu vám dává i analýza sociálních sítí z inkriminovaných dnů po výslechu: například na FB je „komfortní“ (děsný výraz pana M.V.) s naší představou o světě… dokonale nadpoloviční většina čtenářů. Tak bych asi měla slavit. 

Nebudu, ačkoli i reakce nejenom z Čech, reakce slušné podepsané a… k věci, vaše reakce, jsou podpůrné a kladné. Některé tu (zkrácené, ale bez úprav) zanechám:  

-    Dobrý den, poslouchala jsme s vámi rozhovor o přípravě děti pro život a musím říci, že s vámi plně souhlasím a máte můj obdiv. Své děti vedu stejnou myšlenkou, jen asi bohužel méně cílevědomě. Fandím Vám a držím palce. Jste skvělou inspiraci. Míša 

-    Na DVTV se divam casto a M.V. mam opravdu rada. Vubec mne nenapadlo, ze jste tam nejak neobstala! Naopak, myslim, ze neobstal Martin… bylo od zacatku videt, ze je vlastne proti tomu, jak vedete sve deti. Mel dve moznosti: Mohl udelat ohromnou sluzbu rodicum, kteri maji zajem vest sve deti k necemu (a je jedno, jestli k vrcholovemu sportu, vede, vareni skvelych marmelad, lasce k prirode…), a zjistit vice, co a jak delate, a jak se Vam dari (co jde, co nejde, co je tezke…). A nebo to mohl rozbijet ze vsech stran. On se bohuzel rozhodl udelat to druhe. Je to ohromna skoda, ale bohuzel, DVTV je tim tak trochu povestna… (ze obcas si proste resi svoji agendu a hosta systematicky dostava do uzkych, protoze ma na “vec” jiny nazor). Ale to je uplne jedno. Co delate, je uzasne. Verim, ze Vase deticky maji nadherne detstvi, a budou mit krasny zivot. Pokud se Eliska na olympiadu dostane, bude to ohromne. Pokud ne, vubec neva, protoze sport je proste super. Ona si svoji cestu najde, stejne, jako jste si ji nasla Vy se svym muzem. Eva

-    Vážená paní, velmi děkuji za Vaše povídání o rodině a výchově dětí, o vztazích u vás doma, o škole zevnitř i zvenku, o nudě, cílevědomosti, komfortu a nepohodlí ... Nesmírně osvěžující a podnětné. Je krásné sledovat Vaši ochotu žít rodinný život a výchovu dětí naplno, je krásné, že jste v tom s Vaším mužem ve shodě. Rozumím hodně dobře, co jste mluvila o vlivu vrstevníků uvnitř školy (více exemplářů stejného druhu); je to správná intuice. Tedy díky moc za svěžest i vnitřní jasnost Vašeho života, za nasazení i ochotu ztrácet sebe pro nejbližší a umění žít společnou věc. Eva 

Díky Ester se to vše stalo. Díky tomu, že o jejich bublině už se psalo tolikrát, že novináři museli najít novou bublinu. Ester… a její tatínek Janek. Mám je ráda. Tleskají jim asi všichni, však tak úspěšná sportovkyně tu dlouho nebyla. Chytrá a se srovnanými prioritami k tomu. Ale i jim nadávali. A jak. Stačí se mrknout do diskuzí s trotly, třeba pod textem z roku 2014 o škole, která dětem škodí. Eli byl tenkrát rok, my jeli na 200% v práci a netušili, jakou cestu si jednou dcerka vybere. Dnes vše, co jsme postavili, úplně vše věnujeme na rozvoj právě těch snů. Koneckonců, pozvánka do DVTV přišla na základě článku v EDUzinu. A paní redaktorka z EDUzinu volala z toho důvodu, že chtěla psát o sportovní přípravě prcka na domácím vzdělávání, a ten Ester příběh už všichni znají. 

Jestli pochybujeme o správnosti cesty a například tréninkovém nasazení? Vůbec. Ne. Proč také, vždyť jako dítě jsem celou zimu lítala o rána do večera venku. Lyže a na svah. Nahoru pěšky, lanovka za hotelem na Srní málokdy funovala. Také sáňky a na svah. Dolů a hrrrr nahoru. Po svých. Desetkrát, třicetkrát, sáňky v tahu a na nich kolikrát někdo mladší nebo menší, to byl sakra trénink! Které dítě by to teď dělalo? 

Dnes jsem na to myslela, když jsem přijela zrušená z kvildské klasiky: Eli na běžkách ve stopě 17 km a já se jí snažím… držet. Zničila mě. U auta pak pozoruju děti na protějším svahu, jak sáňkují. Saně jim nahoru tahají rodiče. To se mi nikdy nestalo. Dnes, když Eli běhá kopce v zápřehu a v sériích, tak se lidé modlí, jestli prý to není moc. A modlí se i ti, co by si mohli pamatovat, jak to bylo za nás. Když to tak vezmu dokolakolem, ona dcerka vlastně maká méně, než já si hrála kdysi. Celou zimu a v létě varianta nesněhová :-) Pak se (ano) mohlo začít s větším tréninkem o něco později, třebas ve 12 nebo 15 letech, ale jeden měl neuvěřitelnej základ. Aktivní dětství venku. Také z tělocviku a sokola. Nic z toho dnes není. Proto ten, kdo chce dojít na vrchol, musí makat úplně jinak a dřív, než minulé generace.  

I proto výsledky běžců před 30 – 40 lety byly rozhodně lepší, než dnešní (v Čechách), ale o tom jsem už psala mockrát v této sekci, a nejen já. Také to mi rezonuje v hlavě dnes (v neděli se v Dublinu běželo mistrovství Evropy v krosu). Naši totální propad (!) certifikovaný umístěním ve čtvrté, páté, nebo i šesté či deváté desítce! Ti nejlepší z Čech. Proč? Chytne se někdo za nos? Nechytne, stejně jako se nikdo nechytnul po bídné české běžecké stopě na OH v Japonsku letos v létě.  

Ještě bych ráda podotknula, že věřím na stopro, že všichni ti, co nás zatracují a pochybují, že všichni do jednoho tleskají výsledkům našich sportovců, výsledkům, které se nedosahují přes noc, nejsou levné finančně, ani nasazením. Že opět ta samá parta tleská a lajkuje motivační hesla po sítích o nebezpečí průměrnosti, o vítězství v hlavě, o nonkomfortní straně slunce, o cestě trnité, která jediná vede vzhůru. Jistě též obdivují malé virtuózy trénující 6 hodin denně, malé baletky a gymnastky od šesti hodin a šesti let… šest dnů v týdnu v extrémně tvrdém tréninku, ale nějak pokrytecky reagují, když se poodhalí situace za scénou. A pokud netleskají, úspěch druhých je nezajímá a svůj odstartovat neumí, pak se omlouvám, nejsou to špatní lidé :-) Tvoří přeci průměr. 

Na závěr dnešního slohového cvičení jen malou drobnost – prosím, chápejme věci v kontextu dříve, než začneme soudit. E-lišky cestu do Brisbane jsme začali projektovat letos okolo OH v Japonsku. Eli je ve třetí třídě. Do domácí školy tedy nenastoupila pro „potřeby olympijské budoucnosti“, ale díky našemu putování světem a přesunu bydliště do zahraničí. A jestli si myslím, že bez homeschoolingu se nedá ve světě sportu uspět? Ale jistě, dá. Však většina sportovců si školním systémem prošla. A my nikdy neřekli, že je to jinak :-) Jsme jen přesvědčeni, že takto to je lepší pro nás. Pro naše děti. Howgh.