Koukají tu na mě jako na raritu. Neumí si mě zařadit. Není to Sicilanka z města ani okolních vesnic, není to jedna z těch „extracomunitari“ (všeobecně lidé mimo EU, nikterak pozitivní překlad), co se sem přistěhovali za prací v posledních letech, není to ani migrantka ze současné vlny, natož žena ze smíšeného manželství, kdy on je místní… to je jasný! Kdo to tedy je? Nechápou, proč jsem tu. A proč dobrovolně :-) Lékaři, sestřičky, ředitel kliniky, člověk na registru dětí, rumunské uklízečky, všichni kroutí hlavou.

Prostě, když jim odpovím, že tam nahoře mám práci, a velmi dobrou, že tu nežiju, ale projíždím, že sem nemusím, ale chci, že je možná všude lépe, ale mě tu nic nechybí, že je to tu, jaký je, ale mě se tu líbí, ohlížejí se s nedůvěrou. É un po matta, asi je to trochu blázen! Moc pochopení necítím. Ale popravdě, nehledám ho.  Už nehledám ani koupelnu s teplou vodou, protože to tu je… přepych, a na něj je nás moc. A když voda začne na chvilku trochu téct, přestane ji odvádět odpad. Nemocnice to vyřešila po svém - chodí tu pravidelně děvčata s lavórkem a „nástroji“, a jejich jediná & jedinečná role je: pipinomyčka. Jo, pokud máš zájem, tak si jen ležíš a ony se postarají, je to… no, ehm, je to… takový dobrodružný :-)

Pro mě je porodnice jen místem, kde přivedu na svět krev mé krve, mohla by to být klidně rozkvetlá louka, mohl by to být náš les v podzimku, či dálniční most, jak to ostatně bylo s E-liškou. Nepotřebuju okolo sebe cizí úsměvy, ani evropské pohodlí či parádičky, však tady pro miminka nemají ani „erár“, ani dárky od různých firem a dodavatelů, žádné pozornosti, nic. Tady nemají lautr nic. Já prostě, potřebovala jsem jen… porodit. O zbytek se nyní postaráme my dva, vlastně tři, a na to se těšíme! Už nám chybí jen ten hrad, na kterém Ronja, dcera loupežníka ve Švédsku žila, starý polorozpadlý, tak kdybyste o nějakém věděli, písněte. Otevřu ho uprchlíkům, těm druhým, inside refugees… těm před touhle divnou dobou a pravidly.  Otevřu tam první hradní školku pro děti s divokými srdci, pro holky s rozpuštěnými vlasy a odřenými koleny, pro rošťáky v kraťasech a bosé, co budou umět… žít. A bez inkluze, paní ministryně.

Mnozí mě mají za blázna, někdo mi to i napsal. Na ty kašlu. Ale chtěla bych dnešním psaním poděkovat vám všem dohromady, kdo jste mi přáli k narození dcerky. Byly to stovky působivých vzkazů a já, omlouvám se, to musím spojit do jedné odpovědi. Víte, i kdyby jen z desetiny náš budoucí život potkalo to vše, co mojí rodině a malé Ronje přejete, budeme moci ještě plnými hrstmi rozdávat přebytky… dokonalého štěstí, lásky a hodnoty pro nás nezaměnitelné: být pospolu. A proto děkuju za sebe i za ty budoucí, se kterými se podělím :-)

Jen ještě…, budu doufat, že vás uvidím na křtu Příběhu psaného do vody, abych to poděkování mohla zopakovat… pohledem do vašich očí!
Blanka