Ta chůze s proudem a po proudu mi nikdy moc nešla. V ničem. Asi proto jste vy denně tady a já tam, kde jsem :-) Se vším všudy, v dobrém i zlém. Dva roky zpátky začala naše dcera závodně běhat. Na běžkách. Před rokem za svoji přijala atletiku. A od té doby se trápím. Ne s E-liškou, ale s několika faktory, které dětskou atletiku provází. 

Dnes bych se pozastavila u skutečnosti, že malý atlet v prvních několika letech své snahy ani ofiko moc pořádným atletem být nemůže. To samo ho poznačí. I proto větší část dětí od atletiky časem uteče jinam. Do jiných sportů, či k jiné činnosti. To je ještě útěk tzv. pozitivní, ale přes 50% dětí po třináctém roku věku od sportu utíká definitivně. A to je problém. Sport se jim nestal láskou. Naší chybou. 

A jak je to s atletikou? Mají děti atletiku málo rády? 

Ano, mohla bych i v tom souhlasit s Jarmilou Kratochvílovou - dnešní děti mají atletiku méně rády, pro mnohé je jen jedním z kroužků, tím méně atraktivním, odstavištěm z rodičovského dohledu. 

Ale je to složitější, neházejme to na děti, míč je opravdu na naší straně. To, jak ji budou mít nejmenší atleti rádi, to záleží opravdu jen na nás, dospělých. Na našem přístupu k nim, k atletice samotné, a k tomu, že i ona se sportovně a divácky vyvíjí. Děti si přejí hrát, sportovně hrát, sportovat, závodit, také si přejí být pyšné na sama sebe, a tu pýchu chtějí vidět i v očích nejbližších dospělých. Chtějí být pořádně pyšné na své úspěchy, mety dosažené, na výsledky a místa na bedně. Pokud jim to nenabídneme, mají tisíc a jednu alternativu kdekoli jinde. Lovců okolo krouží nemálo. 

Důvodů k lovu malých atletů mají bafuňáři odjinud pěknou řádku. Existenčně podložených. Podle počtu úspěšných dětí jsou oddíly a manažeři hodnoceni, podle počtu dětí dostávají dotace na činnost, včetně svých platů, podle „viditelných“ dětí je berou média…, a podle toho všeho dohromady, je buď milují, nebo zatracují sponzoři a podporovatelé. Kluby bez dětí jsou mrtvé kluby. Sporty bez dětí v základech, jsou mrtvé sporty.     

Dnešní děti, a často hlavně jejich rodiče, atletickou dřinu v tréninku, tvrdý dril a odříkání považují za cosi v rozporu s dobrými mravy :-), metodicky to vše odkládají do věku, když už ve většině sportů jsou děti ukotvené, zakořeněné a v pokročilém stádiu technické přípravy. V kontextu s infekční pakulturou nevýchovy, a liberálním extremismem ve výchově všeobecně, se opravdu může v očích slabších jedinců jednat o návrat k temnému středověku :-) Ale úspěchu jinak nevykřesáš! Těžce na cvičišti, lehce na bojišti. 

A pokud děti dřou a snaží se, chtějí také porovnání a medaile. Frustrace z konkrétního sportu nastupuje tehdy, když děti nemohou mezi sebou pořádně soutěžit a nejsou za úspěchy oceňovány. Šedý průměr je ale praxí. Trenéři nejmenších kladně hodnotí jakéhokoli nešiku, neb je to v rámci metodiky: chvalte stále, nesrovnávejte a nadmíru nepoučujte, hrozí nebezpečí ztráty adepta! Ale děti časem pochopí, že to kladné hodnocení je za nic. Prázdné pochvaly. Bez snahy i výsledku. Prostě… zadarmo. A přizpůsobí se. 

Michal Ježdík, sportovní ředitel České basketbalové federace a lektor, zmínil v online programu Českého olympijského týmu „Trenérské dialogy live, Rodiče a talent“ nebezpečí podpory stejnosti, nešťastné průměrování, do kterého by se měli vejít horší i lepší. To je cesta, která jednoznačně přispívá k neúspěchu a následnému odklonu ne již dětských, ale žákovských sportovců od sportu samotného. Podpora výjimečnosti a soutěživosti je nejen vítána, ale je jedním ze základních kamenů budoucích úspěchů. A věková hranice se neustále snižuje. 

Kdo se atletikou zabývá intenzivněji, ten to vidí dnes a denně. Končící tréninkové skupiny pro nezájem sportovců, neobsazované běhy ve věkových kategoriích, často bídné časy dostačující k pohodlnému umístění, a staří trenéři zhnusení přístupem nejednoho rodiče, Systému i samotných dětí. Mít doma starého atleta, znát ty trenéry a mít doma souběžně také malou budoucí olympioničku, je v mojí rodině výbušnou směsí.  

My se rozhodli jít opačnou cestou. Jako mnozí rodiče, kteří věnují část svého času, velkou část, více jak polovinu všeho, na sportovní přípravu potomka, potomků. Eli má profesionální zázemí. Ve všem. Vše se změnilo. I naše hlavy se musí změnit, naše myšlení, představy o společném životě, cestách, dovolených, investicích. Rozhodli jsme se a jsme za to rozhodnutí rádi. Jako jsme rádi za rozhodnutí o domácí škole. Obě rozhodnutí nesou obrovské náklady finanční i časové. Ale s predikcí hraničící s jistotou, že úspěch je jen a pouze dosažitelná hodnota, ne nic ve hvězdách, ne nic z motivačních knih, ne nic ze snů. 

Pravdou zůstává, že i díky domácí přípravě školní se můžeme na sportovní přípravu zaměřit násobně více, než další vrstevníci. Namísto ztráty času ve školní lavici se tak učíme třeba cestou na závody…  Že se tento přístup mnohým líbí, někteří ho závidí a jiní drbou a pomlouvají? Samozřejmě. Běžná situace :-) To historie viděla na mnoha případech rodičů / trenérů na sto procent. Výsledky budou mluvit za nás všechny, přesto si neodpustím pocit, že nemalá část společnosti akceptuje spíše děti nevyčnívající, že se méně lidí pohoršuje nad obtloustlým lenochem trávícím dny u počítačových her, a dítěte, které trénuje dennodenně a jehož životospráva je ukázková, je jim snad i líto… 

Malý náhled do praxe. Pokud by Eli loni běžela krajský přebor Zlínského kraje na trati 200m, stačil by jí letošní čas na stříbrnou medaili. Dobrý? Pokud by ho tedy běžela s devítiletými dívkami, sama sedmiletá! Je to srovnávací projekce. Nic jiného. Je to tedy výtečný čas? Ano, ale… Porovnání v Čechách moc není. Svazové metodiky nedávají velké naděje na atletické závody dětí menších jedenácti let, tabulky se moc nevedou a oddílové tabulky jsou opět pouze projekcí, protože na absolutní většině oddílových závodů nepustí domácí „cizího vetřelce“ ani na tribunu, natož na dráhu. Přirozená, v zahraničí podporovaná zdravá soutěživost, musí končit před branami vlastního stadionu. Na konec května jsem poptala 14 atletických závodů. Pouze dva pořadatelé odsouhlasili účast atleta jiného oddílu. 

Jako se zastarale a nelogicky nahlíží na silový trénink malých sportovců negativně, jejich atletická příprava je oficiálně neexistující. Atletická přípravka (tréninkové skupiny pro nejmenší od 6 do 11 let cca), se prezentuje jako „všeobecná“ příprava. Bohužel. Je to trestuhodné suplování školního tělocviku, volnočasových aktivit / hraní si dětí venku, a samotné existence Sokola. Protože do Sokola patří děti, které se chtějí „jen“ hýbat, nepatří do atletických oddílů. 

Takto necháváme unuděné malé naděje k odlovení dravými trenéry a manažery s rozhledem a vizí… z jiných sportovních odvětví. Prostě jim je připravíme. Nabídek je nespočet. A pak se činovníci diví, proč se v atletických kategoriích dospívajících a juniorů kolikrát nepostaví na startovní rošt ani to minimum běžců potřebné pro… případné obsazení bedny vítězů!
Úzká specializace v tomto kontextu není větší zlo, než chybějící podpora, zaměření, systematičnost a zájem. Podotýkám, že prostý běh (napříč disciplínami a vzdálenostmi), nelze považovat za úzkou specializaci. 

Jakým způsobem ale zjistit, jak úspěšná je příprava sportovce, pokud ne v tabulkách a na závodech? Někdo se diví, kolik závodů absolvujeme, ale protože platí okřídlená pravda, že nejlepší trénink je závod, platí to pro malé 100x. Jak porovnat výkonnost? 

Po ruce zůstávají pouze ony srovnávací projekce. Druhý příklad. Závody Mark Trail Invitational v USA. Jedny z mnoha závodů pro nejmenší. Kde jinde hledat nejlepší sprintery, než mezi černými běžci. Koneckonců s mnoha těmi stejného věku se Eli dennodenně střetává alespoň virtuálně na jejich sportovních instagramových profilech. Fenomenální malá černošská sprintertka L. Herriott tak ve stejném věku, v jakém je dnes Eli, zaběhla 200 metrů za velmi podobný čas… Ano, Leighla umí ve věku Elišky dvoustovku o něco rychleji! Borec, jen tak mimochodem, je to čtyřnásobná šampionka USA. Tahle projekce sedí. A takových tam mají stovky, a pro ty stovky pořádají co týden několik mítinků se vším všudy. Pak se ale není na mezinárodní scéně čemu divit… 

Konec kritiky, jdeme běhat :-) My si užili nedávné nedělní závody v Jižních Čechách, sice kosa, déšť a vítr, sice se vše dost protahovalo, ale dobrá zkouška pro naší malou atletku. Jen, opět, závodila ne se sobě rovnými, ale s holčičkami o rok až tři roky staršími! Nesoutěžilo se o medaile, přesto máme dobrý pocit, porážíme mnoho starších dívek a máme konečně vlastní rekord na šedesátku! Díky patří Atletice Prachatice. 

Mimochodem, E-lišky čerstvý rekord na 200 metrové trati v Třebíči, by v týmových tabulkách Dukly (týmové přebory) stačil na porážku všech vrstevnic i vrstevníků, ale také všech atletů a atletek o rok starších, ehm, i o dva roky starších!