Konec roku. Bilancujeme. I závodní kariéru první dcerky. Výsledky sezony 2020 jsem přinesla minule. A to jsem ještě netušila, jak by dopadla (papírově, jasně) naše účast na tom americkém mítinku v Armory New Balance Center. Přišly nám výsledky a prostou projekcí Eli starších časů z letošní sezony, na trati 200m a ve skoku do dálky… jsme trochu zkoprněli! Nejspíše by z New Yorku, mezi těma vostrejma černejma gazelama, vybojovala ve skoku stříbro a zlato na dvoustovce!  

Ale protože platí, že „Kdyby byly v prd.li ryby, nemusely by bejt rybníky“, na reálný souboj s americkým výkvětem si budeme muset pár měsíců počkat. 

Vrátím se k teorii a při této příležitosti se opět musím obout do představ některých atletických metodiků, různých teoretiků a nejednoho trenéra, v tomto případě běhání malých dětí. Ano, opět. Nedám pokoj :-) Proč? 

Protože není měsíc, aby nás nějaká „myšlenka“ pomazaných hlav nenadzvedla. Poměrně nemálo to totiž negativně ovlivňuje sportování malé E-lišky a nastavuje podmínky podpory (i zájmu), které svaz a četné oddíly pro úspěšné nejmenší mají. Tedy přesněji: podmínky nulové. Podpora nulová. Proaktivní přístup nulový. 

Budu psát o názorech, které definují přístup trenérů atletiky k tréninku dětí v této předapokalyptické době - době dětí veskrze líných, tlustých (obézní je moc diplomatické) a odporujících s nadšením všemu a všem. Ne, kdepak, nemyslím si, že jsem chytřejší a vzdělanější než oni, ti metodikové, to ani náhodou, jen mi tam někde v jejich případě chybí… selský rozum a historická paměť, spolu s vůlí si přiznat, že… takto to sice asi „nová společnost“ chce, ale je to prostě blbě! Rezignace na pravdu. 

Budu psát o těch, kteří dětem permanentně ulevují, couvají před nimi, nastavují ochotně druhou tvář a akceptují s poklonou jednu výmluvu za druhou, proč najednou děti nemohou od prvních školních krůčků také… makat! A tím makáním myslím klidně aktivní pomoc v domácnosti stejně tak, jako aktivní pomoc na zahradě, v lese, v hospodářství, v dílně rodičů… nebo intenzivní sport. Jako jsme měli my ve škole, my v Sokole (nebo prostě na cvičení), my u dědečka, my kdekoli a furt. A jak jsme panečku krásní a dobří a šikovní dodnes :-) Rezignace na zdravý vývoj a potřeby! 

Autora mnou právě teď kritizovaného textu, který v létě vyšel v jednom odborném časáku, a který nás vyděsil, trenéra Pavla (kdepak, nemyslím toho mého), nutno respektovat, ano. Ale jen do jisté míry. S rezervou. Bohužel. Začnu hned tím jeho nejmajákovitějším prohlášením, jeho vlastní odpovědí na otázku, proč netrénuje ty nejlepší. Jednou ji pronesl v rozhovoru pro běžecký podcast, kde mu bylo hezky podkuřováno, a tak se rozjel. Vadí mu prý, že sportovci mají „ego“. Ti nejlepší ho mají samozřejmě poměrně silné. Však, co je na řízeném egu špatného? Je to kus našeho já, které racionálně porovnává činy a následky, které vidí cíl. Trenérovi vadí, že závodníci neběhají „na duši“ - že rozum, realitu a touhu vyhrát ještě nenahradili… jakýmsi duchovním srdcem.  Hrou? Potěš kozu! 

Omlouvám se, trochu se rozjíždím, to bude asi mojí neochotou podobným teoriím ve sportu dávat váhu. Jasně, berte dnešní text jako úhel pohledu holky, která studovala matematiku a fyziku a o duši nemá ani páru :-)

Trenér sám například ještě doznal, že jeho vlastní pokus o účast a nominaci na OH byla pro něj… spíše hra, chuť to zažít, že nic nemusel, jen si to užít. Hra, hra a hra, to opakuje nesčetněkrát. V tom nevidím nic jiného, než výmluvu při nesplnění limitů! Nikdo mi to nevymluví. Na podobné vyjadřování některých naších sportovců - reprezentantů, že… na MS nebo OH to bylo príma, že sice prohráli, ale že si to jeli „především užít“, jsem alergická!

Časté opakování, že tomuto trenérovi jde o soulad duše a těla více, než o výsledky, a to ti nejlepší prý neakceptují (logicky), nám doma trochu hýbe žlučí. 

Pavel si činy a slovy protiřečí i nadále, brojí proti závodnímu sportu dětí, ale sám začal v šesti letech s orienťákem. Orientační běh není vskutku týmový sport, a při počtu dětí, které se na něj připravují, je singl trénink… základem. Pavel píše, že bez nutné (je prý opravdu nejnutnější) přípravy prcka ve srandě a kolektivu, a v týmovém sportu (v partě) nejlépe, se z něj může stát lehce zlý egoista, sobec toužící vítězit za jakoukoli cenu, a že tací sportovci mnohdy usilují o zdraví soupeře, nejednou i o život soupeře!  

V článku, který jsem od trenéra Pavla četla, tuhle příšernou myšlenku asi ani… no, doufám, že ji snad nemyslel úplně vážně! Doufám! Taková pitomost! Taková manipulace! Kolik hajzlů, lumpů a třeba i vrahů vyrostlo v kolektivech… školkou počínaje, fotbalovým klubem a partou plnou srandy u táboráku konče! Kolik se jich věnovalo kolektivním sportům! Kolik agrese je v hokeji a kopané, jak moc si tam ubližují? A záměrně! Co to je za demagogii o individuální přípravě! Dítě trénující samo mimo kolektiv, je budoucí sociopat? Takhle sprostě ovlivňovat rodiče! 

Ale pozor, dnešní moje povídání není jen o jednom člověku, o jednom Pavlovi, co trénuje a píše do časopisů své postřehy, ale o názorech a postojích, které sektorem prorůstají, které přebírají mladší trenéři, adepti na řízení naších dětí, a podle nich začínají připravovat dnešní atletickou drobotinu. Ne všichni, jistě, ale tohle je názor, kterému dávají prostor média a o to je to horší. 

Pavel nám říká, že komunitní sportování, parta a to okolo, je nezbytnost, nutnost, neodmyslitelná hodnota, bez které se téměř nelze dopracovat k budoucnosti slušného člověka, natož sportovce. Má to jako modlu. Ach jo. Ano, dnes tolik oblíbená a prosazovaná socializace, ale sportovní. A zde je další, proč nesouhlasím! Stačí se podívat vůkol. 

Kolikrát jsem se ptala všech okolo sebe, celého světa, proč voláte po socializaci? Do čeho? Do jakého prostředí a skupin, do jakých příšerných vztahů a vztahových rámců… atd. Do jakých vzorců chování a kým určovaných a moderovaných? 

Pavel volá po tom, aby z dítěte vyrostl psychicky a mentálně odolný člověk. To si asi přejeme my všichni. Viďte. Chce někdo něco jiného? Ale tu cestu už nevidíme stejnou. Podle trenéra to prý lze jen v komunitě. Ne. NE! To prostě absolutně není pravda. Nejsou to ani učitelé, ani trenéři, ni ten kolektiv, partička, kdo z našich dětí udělá ty správné, rovné a vyrovnané, ty odolné a s láskou ke sportu! Ba naopak, dnešní nejeden kolektiv, jakékoli uskupení malých a dospívajících jedinců, často s jejich závistivostí, agresivitou, sprostotou, často nevůlí (parta by se mi vysmála) projevit opravdové a hlubší city, také s odporem k autoritě a jiným hodnotám…, je dle mého největším nebezpečím. Je to povrchová úprava cesty do budoucího pekla. Vše násobené davovou psychózou, ne, prostě ne! 

Jsou to v první řadě rodiče! Rodina! My máme povinnost, úkol a musíme mít sílu, touhu, chuť a schopnost z našich dětí vychovat rovné, odolné a správné. Lidi i sportovce, přeci! 

A je tragickou chybou vidět to jinak! Cílem tohoto Systému je děti předat jemu, tak maximálně je živit a šatit, poskytovat jim místo na spaní. Ale co si mají myslet, koho obdivovat a komu se klanět, a zda vůbec, to už nechte milá rodinko na státních institucích! Případně státem řízených, dotovaných, jako jsou sportovní svazy a poté jednotlivé oddíly. Těch institucí, které jsou bez jakékoli odpovědnosti za stav, kdy se to nepovede…  

Trenér Pavel píše následně o tzv. správných návycích, tam se vlastně i shodujeme, jen opět závěrem rozbočka, a každý jdeme jinudy! On si myslí, že děti si mají pozvolně a samospádem zažít správné návyky a základní zásady životního rázu, a že parta je dobrou platformou. No, že pozvolně, to jistě! Jen si myslím, že mnohé z potřebných základních hodnot, které jsou dnešním patnáctiletým neznámé, by měl znát už druhák; a že například šestileté děti k pornu (jak nedávno referovala média) přivádí právě onen kolektiv, ne rodiče. 
Správné návyky ano, ale ne samospádem. V mnohých sociálních skupinách a komunitách žádný samospád ani čekat nelze! Spíše… samopád! Opět tu je tvůrcem, a být musí i garantem, kvalitní rodina! Někdo návyky musí předat. Definovat. Dohlížet nad jejich zažitím i aplikací. Kontinuálně a konstantně. Mnohdy i velmi důrazně. Ne vrstevník, ne náctiletý trenér adjutant, ne o třídu starší vůdce party! To částečně platívalo kdysi. 

Aby bylo zřejmé a zaručené, že potomek opravdu začne to vše, co je těžší a složitější a náročnější a někdy i v počátku trochu otravnější, dělat ve správnou dobu, existuje rodič! Okna poznání, okna příležitostí a šancí se dokořán otevírají jen v určitou dobu!  

Pavlova a další podobná volání zavání tolik nebezpečnou nevýchovou, a v našem „oboru“ vedou k tomu, že děti od atletiky utíkají, jak jen mohou. Přesně tak. Jakmile mohou, jdou k jiným sportům, které podporují jejich přirozenou a zdravou touhu po aktivním soutěžení, po zdravém růstu, po disciplíně, po odměně a pochvale za výkon. 

Ale proti mé představě stojí metodika, a nejeden trenér miniatletů musí nad intenzivnějším tréninkem zaměřeným na konkrétní sport upřednostňovat u svých svěřenců zábavu, hry až do deseti, jedenácti let, jen fandění si, vzájemnou „spolupráci“ bez výkonnostního vybočování, minimum poměřování. U individuálního sportu to zní opravdu odborně :-( Citovaný trenér se ostře vymezuje vůči drilu. Opět jsme v opozici. Pokud se dnešní děti k drilu nepřivedou, jako mladé a ještě ohebné kmínky, v pubertě to posléze půjde velmi, ale velmi složitě (spíše až na výjimky ani nepůjde). A ještě později? Kmínky se polámou. Už to budou jen jednotlivci, komu se to povede. To považuji za selhání systému přípravy. Vede to k likvidaci masovější základny, následně k likvidaci pozitivního vztahu dospívajících k atletice, k samotnému odříkání, k odhodlání, k zacílení na mety nejvyšší. I v životě. Volání po šedi průměru, nevytváření konkurenčního prostředí a otáčení se zády k zdlouhavé, náročné a krásné starosti o řádný (nejen sportovní) vývoj nejmladších, se nám už dnes šeredně nevyplácí a vrací! 

V jeho šlépějích (trenéra Pavla) pak mnozí mladší trenéři negují jakýkoli dril, pilování, důraz na růst, tedy snahu o přiměřenou dokonalost opakováním a v úměrném zatížení, jenž jako jediná vede ke zlepšování výkonu. Teoreticky a v krásných větách se v mnohém shodneme, ale strašně nerada bych tomuto trenérovi, jako též jeho kolegovi metodikovi, kterého jsme komentovali před nějakou dobou (vzpomínáte na to školení v Červeném Kostelci), připomněla onu děsivou (děsivě pravdivou a upřímnou) studii o… propadu výkonů našich běžců. O propadu stálém, dlouhodobém a bez vidiny změny. 

A strašně nerada (a sakra bych to měla udělat) bych ho pozvala na dětské závody, kde v kategoriích dětí, které už umí doma i proti trenérovi slušně remcat a odporovat, a tréninkům dávají (pokud na ně jdou) naprosté minimum, běží „tolik“ závodníků, že všichni mají vždy jistotu bedny vítězů! To je výsledek dnešního metodického vedení k atletice! Jen v letošním roce jsme takových akcí zaznamenali na pět desítek. Naposledy Sokolský běh republiky v Žebráku, kdy starší žákyně běžela ve své kategorii sama a kluci se ani neprezentovali!  

Závěrem svého textu pro běžecký časopis trenér Pavel mračí na kohokoli, kdo je rodiči či trenéry veden v kategorii žáků a dorostenců do výkonů! Ano, sice máme v oněch kategoriích vypisovaná mistrovství republiky, a v nižších kategoriích i velké národní a mezinárodní běžecké akce, ale to je podle něj nejspíše špatné. Přesně pro tohle, pro naprosto nekoncepční „prozávodní“ práci s malými atlety, potřebné desítky úspěšných dorostenců prostě nemáme, a juniory na evropském poměřovacím poli jakbysmet. Až na světlé výjimky, jistě. Naprosto v rozporu s tím, jak malé děti připravují v některých jiných sportech, jak je motivují, jak se o ně starají. Jsem z toho stále smutnější.  

Hlavní metou jakéhokoli tréninku závodně pojímaného sportu je výkon. Výsledek. Úspěch. Že to ale může být ruku v ruce s radostí, požitkem a zábavou, i dobrým vztahem k soupeřům, to nechce Pavel vnímat, ba naopak, silně se proti tomu staví. My v tom vidíme spojené nádoby. 

Trenér Pavel je též zásadně proti roli rodičů v trénování dětí. Tolik jsem o tom už napsala, že se mi snad i příčí se opakovat, ale proč, boha proč tyhle názory ještě znějí? V mnoha sportech sice vidíme ty nejúspěšnější, kteří začínali jako čtyř - pětiletí, a jsou trénováni zásadně rodiči, ale to se asi opět nehodí do výkladu. „Rodiče berou práci trenérům. Berou jim živobytí.“ To se šušká mezi trenéry a metodiky, a tak se vymýšlí, jak na věc! Je to nutné? Kolik takových rodičů je?

Máme ale vrcholové sportovce, kteří od cizích trenérů utíkají zpět k trenérům-rodičům, ale jistě, máme i takové rodiče, které děti utaví a sport jim zhnusí. Přiznejme si, většinou jsou to rodiče bez sportovní minulosti a u privilegovaných kolektivních sportů, či tam, kde sport „nese“. 

Pavel volá po dobrých trenérech, ale těch je naprosté minimum! Jsou to mladí po škole, v hlavě jen tu systémovou metodiku a… nic z toho ani za to. To se dá chvilku. Nelze volat po dobrých trenérech a neučit je souběžně novým metodám, nepřipravovat je konzistentně, nedat jim zázemí a výbavu, a nezaplatit je! 

Trenér poškolního sportování, který je mizerně či vůbec placený a nemá žádné zkušenosti, a to jak pedagogické, tak sportovní… a ani v tak náročné a odpovědné práci, jako je ta dennodenní s dětmi, má nejednou třeba i 20 neposlušných dětí ve skupině! Ty s ním mnohdy spíše bojují, bojkotují ho - rozhodně není tím, komu bychom měli s odvahou svěřit děti k přípravě! 

Na jednu stranu tito odborníci volají po trénincích, kde není zaměření na soutěživost a výkony, na druhou jejich kolegové pořádají četné závody (nejednou pod patronací samotného svazu), kde bez výkonu a soutěživosti jistě nemá smysl se účastnit. Následně se podivují tomu, že máme tak slabé výsledky v kategoriích starších dětí a dorostenců, že nám odpadávají juniorky!

Zkušenost, kterou nejspíše kouč Pavel nevnímá: většina dětí, které neuspějí, končí. Neuspějí, protože se jim nikdo nevěnuje, nikdo neotevírá jejich okna poznání, nikdo nepodpoří jejich předpoklady pro výkon, pro konkrétní sport. Děti, které na běžeckých závodech několikrát doběhnou na chvostu, to díky špatné přípravě v kolektivu posléze probrečí, a příště už „akci“ opakovat nechtějí. Kolikrát jsme to viděli?! Z milionu známých důvodů. A jedním z nich je i chybějící motivace a podpora ze strany rodičů. O trenérech ani nemluvím. 

Tohle nemá smysl, nemá smysl to zkoušet, diskutovat s nimi, oponovat, ukazovat tvůrcům Systému, jeho slepým následovatelům, že ten nefunguje. Nechtějí ani slyšet. Tohle tmářství je tím, co likviduje generace nadějných atletů, co odvádí děti od královny sportů k jiným aktivitám, protože zde chybí světlo realizace. Děti, opakuji důrazně, totiž od mala a od přírody chtějí soutěžit! A dítě, které nechce, má evidentně trable. Socializace, podpora průměrnosti a nesoutěžení v dětských skupinách na atletice, je podobné tmářství, které nás kdysi odvádělo do domácí školy. 

I tam se část společnosti klepe hrůzou! Prý, bože, děti bez dozoru Systému, děti bez začlenění do kolektivu stejně starých exemplářů, do jejich světů ovlivňovaných médii, televizí, podivnými vipkami, reklamou a… podobnými názory, které trenér Pavel pustil velmi agresivní rétorikou mezi české běžce. 

Ještě drobnost kacířská koncem: v případě odchodu juniorů od atletiky, juniorů a dorostenců, kteří už nemají motivaci, nemají touhu či chuť dřít (a vrchol je jen o těžké dřině), dlužno dodat – vždyť to není konec světa. V nejdůležitějších momentech jejich života, v období nelehkém je vedl a formátoval sport, budou z nich snad i díky tomu dobří lidé. A je jedno, zda se připravovali v kolektivu či na horských samotách. Howgh. Světová špička není pro všechny, a širšímu poli českých atletů je dnes hodně vzdálená. 

Podtrhuji, děti není třeba vést ke světovým výkonům od druhé třídy, je třeba je vést k výkonům odpovídajícím věku a rozvoji. Motivovat. Představit jim ambici, touhu a seznámit je s tím, že hlava je stejně důležitá, jako nohy! Ani škola, ani Sokol, a bohužel ani trenéři a kluby pod metodikou výše citovanou tak neučiní. 

Dříve děti od atletiky v takovém množství nemizely, žily tím sportem. Víme to doma oba, oba jsme atletiku dělali, já pár dětských let, muž patnáct let dětských, dorosteneckých i juniorských. Byli jsme s partou lidí, ale často trénovali osamoceně, žilo se soutěžením, kamarádstvím a hodnotami, které od dětství přetrvaly. Dětem vrostla pod kůži láska k tomu sportu, můj muž je toho příkladem naprosto dokonalým. Nu a já se dnes těším na Mistrovství ČR v atletice veteránů, kde budu soutěžit ve sprintech i skoku do dálky :-) No fakt, nekecám :-) 

Kde tedy udělali moudří pánové chybu? Ti dnešní, ti, co metodiku tvoří a předávají posledních dvacet, třicet let? Neumí si děti udržet, motivovat, naučit, vychovat, neumí jim vštípit lásku k tomuto nádhernému sportu? Namísto podpory soutěživosti a vrozené vůle se zlepšovat, a mít cíle i výsledky, našim nejmenším vštěpují unylost, stejnost, rovnost a šeď vůkol: pokud už nemůžeš, tak si odpočiň. 

Když pak odhlédnu od dětí, a podívám se, kam nás tato metodika vede, skončím u výše odkazovaného rozboru a statistiky RNDr., PaedDr. Pavla Červinky, Ph.D (je to jiný Pavel, než kterého tu cituji celý článek) „Pohled na české běhy na dlouhé tratě prostřednictvím statistiky“. Kdyby nic, tak tady mohou všichni bez černých i růžových brýlí vidět, kde je pravda, a kam jsme se dostali a kam bohužel směřujeme! 

Se vztyčenou hlavou a heslem, Kdo není první, je poslední… vkročíme do roku 2021!