Zdá se mi, že po třech letech života na příjemné samotě, kdy devět měsíců v roce potkáme málokdy cizí duši, nepočítám spřízněné vlky, jeleny, sviště, kamzíky a kozorožce, mohu s klidem na srdci prohlásit, že horaly tady, Italy na severu, hrdé příslušníky k národu Ladinů, nikterak nedráždí ani jinakost, ani bohatství, ani úspěch druhého. 

Jistě budou jiným způsobem nesnesitelní, a mnozí i jsou :-), ale peklo, které jsem prožívala v Čechách, přesněji na Srní, je světelné roky vzdáleno. Nemohu přesto a nechci usínat na vavřínech :-) Jinakost dráždí i na dálku. Neplatí, že sejde z očí, sejde z mysli. Z černých myslí nejspíše touha plivat nezmizí ani po deratizaci a desinfekci souběžně. Vlast mám na dosah a tím, že část roku budeme nyní trávit na renesančním zámku na přesném rozmezí Jihočeského a Středočeského kraje, bude dozajista opět „veselo“. 

Někde jsem četla, že „jinakost často dráždí nemoudré jedince k verdiktům bez slyšení druhého“, a že „čím méně víme, tím ostřejší názory tasíme“. Bože, jak já s tím souhlasím! Bože, jak dokonale jsem to poznala na vlastní kůži, celá moje rodina! Jak je to tím jediným, co nám trčí jako vztyčený ukazováček před očima, po rozhodnutí do Čech rodinu občas „vrátit“, a s rodinou i marmeládové království. 

Po odchodu na Pohoří na Šumavě jsem byla měsíce bez signálu telefonu i internetu. Spojení fungovalo jen z města, nebo od kostela. A začaly kolovat fámy jak v původní rodině a mezi původními známými, tak napříč lesy i polnostmi okolními. Chtěla jsem jen žít vlastní život a s vlastním chlapem. Na samotě daleko od všech. Nic víc. Bez potřeby to každému vyprávět. Nevyšlo to. Abych nás zachránila, založila jsem tento portál. Několik tisíc „zpráv“ jsem vám tudy dodnes naposílala… Nelituju, to ne, ale nebylo to prostě ani dobrovolné, ani námi chtěné. 

Snažím se, stovkami a stovkami článků tady na webu, snažím se ukázat vše podstatné i méně. Už jsem si zvykla. Nikdo si nemusí nic domýšlet a spekulovat. Seznamuji vás s naší prací, starostmi i radostmi, s tím kde jsem otěhotněla a jak i kde zase porodila a jak :-), ráda se podělím i o radost z koupě nového auta i z plánování dalších expedic – na jednu startujeme za dvě vyspání, jak připomíná Eli. 

Ráda se pochlubím úspěchem, nerada, leč odvážně popíšu botu způsobenou, přiznám prohru, a téměř dennodenně zasvěcuji čtenáře do nitra domácí školy indiánek. To je velmi křehké téma, však máme silně vyhraněný názor na školství i jeho nejposlednější reprezentanty, však nemálo píšu o hrůze nevýchovy, nevšímání a nezájmu ze strany rodičů i společnosti. Můj muž říká, že pokud chci od ostatních hodně, musím sama dát ještě více, a že tvrdost se vyplácí. Někdy je tvrdý hodně. A přísný. Ale ví, že rozbředlost, vyměklost a nedůslednost je cestou do pekla rodiny a poté i společnosti. 

Jsme tu dokonale nazí. Smějeme se, radujeme i pláčeme veřejně. Jsme dotknutelní. Kdo si přeje plivnout, má cíl i možnost, kdo má nutkavou touhu ublížit, nedokážeme mu zabránit. Samozřejmě, pokud se nepřiblíží na dostřel, nebo nepřekoná zámeckou zeď. 

Seznamujeme vás s naším životem, životem jedné stále rostoucí rodiny, životem tolik odlišným od těch běžných. Nechci napsat normálních, protože kdo má určit, co je normální? Možná i proto sem chodíte :-) 

My jsme na neobvyklé cestě vstříc vzrušující budoucnosti, novým dobrodružstvím, jsme na ni denně, ale nejsme na ni sami, jste v závěsu, jste vedle nás, jste kolikrát před námi :-), prostě s námi! Vy, naši přátelé, fanoušci, klienti a ti druzí. A to nám pomáhá přečkávat i momenty, které nesou stopu závisti, nepřejícnosti a dalších libůstek české povahy.

Ačkoli vím, že jinakost dráždí, nemohu jinak. Vím ale také, že sdílet to, co mnozí za bláznovství považují, za plnění snů, jindy za riziko či jen za momenty rozechvívající bránici, je cesta, ze které nemohu nyní sejít. Tak i proto se těšte na video, které na webu zveřejníme za pár hodin, video s pozvánkou na ten velikananánský podzimní sabat!