První pozvání na PFF bylo jako rána z čistého nebe. Výhodnější podmínky, otevřená náruč, úchvatné prostory zahrad Pražského hradu, prodejem jsme se hodně dobře bavili, kvanta novinářů, šlo to jako po másle a… a já jako jelito koukala, jak z prodaných marmelád za více jak sto padesát tisíc (během několika hodin) nemám zisku o moc víc, než kdybych prodávala dvě hodiny na trhu U Vrby v Budějkách. Ano, výhodnější podmínky. 

Byla jsem zticha, však malá holka z lesa, umlčená dobrovolně akceptovaným pocitem vděku, bo nás zahrnuli do marketingové strategie akce, hezky o nás mluvili v médiích a… ten med u huby prostě fungoval dokonale.

Byla jsem zticha, když se v závěru přidalo napadení našeho týmu opilou ochrankou akce, kdy nám agresivní vrátný poškodil auto - byla jsem zticha, když od odpovědných přicházela snaha vše bagatelizovat (až do momentu, než jsme předali vyšetřovateli jasné a výmluvné video z palubní kamery vozu). Chtěla jsem na vše zapomenout, se zatnutými zuby většinu „přehlédnout“. Byla jsem také v sedmém měsíci a těšila se na úúúplně jiný svět :-)  

Prestiž, pocit, že tam být musím a chuť dokázat, že to ještě smysl má, tu měl za rok už jen můj muž. Já ne. Už bylo z té i z tamté strany slyšet, že je to príma jen pro jednoho. Nedali jsme na rady končících restaurací ani nespokojených prodejců s bohatými zkušenostmi, nedali jsme na „in side“ rady dobrých duší, ani na rozum a prosté počty, prostě jsme to… opět dali. Jedním z důvodů proč jo, byla pro pana P. i možnost, že namísto běžného stánku budeme mít uvnitř náš expediční karavan. Prý bomba, říkal, úžasná reklama pro manufakturu, expedice, knihy… Ale hodně draze vykoupená, dodávala jsem. Přesto bylo úžasné parkovat pod zdí Letohrádku královny Anny, na Fíkovně, tedy v Královské zahradě Pražského hradu. A návštěvníci byli opět úžasní!    

Administrativní podmínky už byly o dost jiné a později přišel ukrutný déšť. Avšak moment, kdy na nás řve hlava pomazaná, že ji okrádáme, bo brigádnice vyšla vstříc klientovi, který byl již na odchodu a nechtěl si jít kupovat další „místní měnu“ (za peníze se prodávat nesmělo), a marmeládu zmoklému klientovi prodala za bratru 110 Kč, otevřel oči i věčnému optimistovi mému muži. 

Obří zkušenost, obří reklama (to slovo jsem týdny potom nesnášela), potkali jsme tisíce perfektních klientů a hostů, ukázali, že to zvládneme v pár lidech a… po zaplacení organizátorům a uhrazení nákladů si opět přičetli cosijakoskoronulu. 

Za další rok se se stejným přístupem potkáváme u českých hospodských na Expu. Čím to asi bude…? Psala jsem o tom i o tom v knize, nešlo to jinak, a vy se občas ptáte, zda účasti s odstupem lituju. Od PFF je to šest, respektive sedm let, není zapomenuto, to ne, ale byly potom větší akce, ty s přesahem přes horizont, ty, co otevírají oči. Dnes už vím, že nejsem fejzbůkový post, nemusím se líbit všem, chtít od každého lajk, ale zato mohu žít v luxusu vlastního názoru.  

Do galerie vkládám pár fotek z první i druhé účasti.   

A pár zpráv od vás z té doby.