Lenka, Michal a malý Miško. Malá rodina ze sousedství, která si jede tu svou. Ne nepodobnou té naší. Oni stopro ve stopě Kamevédy, my si bereme části, podněty, zpětné vazby, ale jdeme jinudy. Věříme v to, co dělá Pavel Zacha, ano, ale jako v jiných oblastech, i zde máme vlastní směr. Ideologicky, metod(olog)icky, ale třebas i tím, že Miško je jedináček, kdyžto my máme tým. Jedinečný tým. I proto ten tým máme! Tři naše děti nejsou náhoda a třeba nezůstane jen u nich :-) 

Asi jste zaznamenali humbuk okolo filmu Každá minuta života, filmu, který se dostal i do Varů na festival a do varu přivedl většinu těch, kteří ho shlédli. A je momentálně jedno, zda v dobrém či špatném. Podotýkám úvodem, nám se tam moře věcí nelíbí, moře, ale princip je správný.  

V době premiéry filmu a souběžně v době mnoha rozhovorů a různých studií na téma „Miško a jeho rodiče“, nás kontaktovala jedna novinářka s cílem… připravit velký rozhovor o výchově Eli, o její domácí škole a sportovní přípravě. Prý původně chtěla psát o Ester Ledecké, ale protože její příběh je již veřejným majetkem do posledního puntíku, dostala doporučení na nás. Takový „edukační článek“ z toho má být :-)

Vedla jsem s ní dlouhý rozhovor, byla dobře připravená, vše nastudováno, byla profesionální i milá, a ptala se milion zdánlivě nesouvisejících věcí, událostí, momentů, i na Kamevédu. Však jsem kdesi napsala, že si s doktorem Zachou sedíme a píšeme. Uvidíme výsledek. Zatím je to čerstvé.

Nic naplat, téma je to silné, situace se vyvíjí jak naše děti „stárnou“ :-) a proto se opět v několika odstavcích vrátím k tématu, které nás natolik pohltilo, že se pomalu ale jistě stáváme velmi intenzivními propagátory domácí přípravy, přesvědčení, že správnou výchovou, aktivním přístupem, cílenou výukou a tréninkem lze dosáhnout jakékoli mety!  

Jsme tvůrci, rodiči a největšími fanoušky úžasné trojky, která nechodí do školy ani školky, do kolektivu „stejně starých exemplářů stejného druhu“ má vstup prakticky zakázaný a… každého jednoho oči, tři páry, šest lesknoucích se kukadel… svítí radostí a nadšením stále jasněji a krásněji.    

Eli je ve třetí třídě, věnuje se klavíru, jazyku, intenzivní všeobecné sportovní přípravě, a cíleně a každodenně špičkové atletické přípravě. Výsledky, i ty mezinárodní jsou vidět dnes a denně. Pravda, mnohé pojmy jsou ji cizí, nechce být záchranářkou, ale olympioničkou a žít v sedle koně. 

Mia jde za rok do školy, do školky bych ji nepustila ani za trest, věnuje se malbě, píše vlastní knížku a každodenně věnuje hodiny všeobecné sportovní přípravě. Okoukala atletiku od sestry a je velmi úspěšná na závodech doma i v zahraničí. Je tak jiná, až se bojím, aby se ten její svět nesetkal s tím reálným příštích 1000 let! Ale chce být záchranářkou. 

Max nepotřebuje cizí kolektiv násobně. Má sestry a rodiče. Vše ostatní by bylo kontraproduktivní. Okukuje přesně to, co má. Snaží se sportovat, je rytířem, maluje a napodobuje sestry ve všem. Umí se i dokonale schovávat za máminou sukýnku. Miluje traktory.  

Měla bych cokoli dělat jinak? Roky vám píšu, že ne. Že opak, že to, jak funguje majoritní společnost, je špatně. Školství. Sportování ve velkých klubech. Volnočasové aktivity. Úpadek. Tragédie. Budu jistojistě stále důraznější odpůrkyní Systému, který nám naše děti krade. 

A dodávám, že cesta do pekla, ačkoli je postupná a pomalá, je nebezpečná! Je podlá! Je také lemovaná krásnými reklamními billboardy a citylighty s tymolínovými úsměvy parchantů, co Systém za mírnou úplatu budou s nadšením reprezentovat a propagovat až… do dne jeho konce. Je stále tou cestou do pekla. A ti, kteří po ni jdou, si to ani neuvědomují. Napsala jsem desítky textů na toto téma, dnes vám přináším pár názorů odborníků, kteří se měli vyjádřit kriticky na naše téma po shlédnutí filmu o Miškovi, ale měli odvahu to rozseknout… a zaskočili mnohé z vás.  

Psycholog, olympionik:  Milan Studnička
„Jestli dítěti vychovávanému stylem kamevédy neschází kolektiv? Stejně jako je holým faktem, že děti mají v raném věku ohromnou kapacitu přijímat nové podněty a nové pohyby, je i pravda, že v našich mateřských školkách děti pomalu retardujeme. Absolutně se nerozvíjejí tak, jak to umožňuje jejich kapacita. Děti totiž potřebují trávit daleko více času s dospělými než s dětmi.

Dítě v tomhle věku prakticky nepotřebuje kolektiv. Stačí mu Honzíček odvedle, s kterým si občas pohraje. Školkovský kolektiv dítě v podstatě degraduje, retarduje a zpomaluje jeho vývoj.

Když pracuji s rodiči, kteří nedávají děti do školky, jejich děti mají vždycky, pokud nedisponují nějakou dysfunkcí, daleko větší slovní zásobu, mnohem větší schopnost empatie. Protože dospělý s ním komunikuje a učí ho.

Kdežto paní učitelka ve školce jenom hasí požáry. Ona nemá šanci tolik dětí rozvíjet. Nemá vůbec tolik prostoru, co mají maminky a tatínkové. My lidi jsme sociální tvorové, ale daleko lepší je mít pár přátel a s nimi společně trávit čas. Děti se líp vyblbnou v bezpečnějším prostředí, než když tam je nějaká autorita učitelky nebo učitele. Kolektiv dětí v sousedství nebo ve sportovním klubu je daleko lepší než školní kolektiv. Ten má na dítě toxický vliv. Ve škole se vytváří spousta nezdravých návyků. A školka byla vymyšlená jen proto, abychom mohli děti odložit do skladů a rodiče mohli pracovat. Děti prostě patří k dospělým a k rodině, ne do nějakého ústavu.“

Trenér, bývalý nejlepší házenkářský brankář světa: Michal Barda
„Každá tygří máma svá malá tygřata učí sama: vodí je na lov, učí je stopovat zvěř, strhnout ji a zabít, aby je naučila přežít. Je to zákon života. Lidé své děti kdysi také učili sami, protože to znamenalo zachování rodu. Malý Mozart pozoroval svou starší sestru, jak hraje na piano, ve třech letech začal hrát sám a pak ho učil jeho otec, učitel hudby. Petr Parléř si odmalička hrál a učil se v huti svého otce, až ve 24 letech dostal za úkol dostavět Svatovítský chrám. Hra mláďat se nedá od života oddělit, je to život v bezpečí a nanečisto, ale je to už život sám.

Rodiče dnes často ve věcech vzdělávání na stát spoléhají a stát jim říká, že je to tak správně. Bezpečí a vzdělání vlastního dítěte a jeho výchova pro život jsou ale nejdůležitějším úkolem každého rodiče. Život dítěte na stát outsourcovat nelze.

Zpráva z mezinárodní studie TIMSS 2015, která zkoumala úroveň školství po celém světě, konstatuje, že české děti a učitele nebaví škola nejvíc ze všech zemí OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj 37 ekonomicky velmi rozvinutých států světa).

Prokletím doby je, že se rodič tomuto úkolu má věnovat v době, kdy ho všepřítomná média bičují k jedinému obrazu úspěchu: vybudovat kariéru, vydělat na nové auto, bydlení a chatu a dvakrát do roka vyrazit na zahraniční dovolenou. To nelze zvládnout časově ani finančně, něco musí ustoupit.“
……………………..

Ano, jedná se o náročný a drahý proces. Někdy se prostředky i síla hledají těžko. Někdy je únavy nadmíru. Ale nikdy si nepokládáme otázky o správnosti zvolené cesty, nepochybujeme. Čím více po té cestě jdeme, tím se nám líbí víc a více.  Cestu, na které potlačíme naše ega na absolutní minimum. Je to správné? Žijeme pro děti, žijeme více jejich zájmy a jejich sporty a jejich vzděláváním. Žijeme jejich šťastným životem, stejně tak ale žijeme tím naším, tím před dětmi. Jde to. Naopak, to vše pospolu nás činí šťastnějšími. Není tohle náhodou to ONO? Kdo z čtenářů po podobném stavu plive, kdo jím opovrhuje, kdo se ho bojí a kdo potichu si poví, to by se mi líbilo, ale je to nad mé, naše, jeho síly.  

Pro to ONO děláme vše. „Vše“ pro nás znamená mnohdy něco úplně jiného, než pro 98% lidí, ačkoli i ti si též myslí, že pro děti dělají vše… A často v jejich úhlu pohledu i dělají. Tady se spolu můžeme dostat do sporu, chápu. Všichni si dobrovolně vybíráme naši cestu, jakkoli je „jiná“, a vězte, že ta naše je velmi časově i finančně náročná. Vše děláme s dětmi u ruky, od rána od sedmi do večera do osmi. 365 dnů v roce. Je príma svěřit děti babičkám, školám i družinám, klubům a táborům, slyším to na každém rohu, jen tak si mohou maminky a tatínkové oddechnout a nabrat sil. My to máme… jinak. 

I to jsem psala, jeden z nás negeneruje pro rodinu zisk, druhý se k tomu často přidává. Naše náklady jsou nemalé, rozpočet atletky s desítkami závodů ročně v několika zemích Evropy je vyšší rozpočtu průměrného vrcholového běžce v Čr (logicky, ačkoli pro mnohé překvapivě). Je to pro okolí nepochopitelný svět, ale já ho mám za přirozenější, čistější, a pokud si máme sáhnout na dno upřímnosti, směrem k dětem jediný správný. Protože jak psáno výše, jsou to naše děti, naše odpovědnost, naše životy, tak je přeci nebudeme svěřovat Systému, veskrze špatnému, anonymnímu státu či úřadům, kterým je jedinec fuk.