Dnes představeným zámeckým sálem, který tvoří spolu s dalšími místnostmi rozložením a umístěním vždy dvoukřídlých dveří dokonalou enfiládu, je jídelní, nebo hodovní sál. Pro nás sál trůní. Fakt je, že tu trůníme několikrát denně, vždy pospolu a moc nás to baví! 

Enfiládou je míněno položení místností v jedné řadě, kdy pokud otevřeme ve všech dveře jednotlivé místnosti propojující, dosáhneme dojmu dlouhé chodby. Obdobně jsou propojeny všechny sály druhého patra a ten pohled napříč celým zámkem je boží, psala jsem zde.

Víte, že jsem kdysi chtěla moc, fakt moc pořídit si jurtu? No ano, útěk z města naprosto dokonalý. Prodat dům u města, kde jsem žila, koupit velký pozemek v Pošumaví, abych sice cítila hory, ale mohla mít velkou zahradu a sad, a za poslední hotovost zakoupit poctivou mongolskou jurtu. Hm, nakonec jsem skončila na Srní a později tady na Zalužanském zámku, ale pořád platí jedno, a při návštěvě jakéhokoli města to muži připomínám: než noc v paneláku, než život v satelitu, raději stan na samotě u lesa. Ruku na to! 

Obrovský stůl je jako velká rodina. Nese štěstí. Dovoluje pozvat hosty a netísnit se, ba naopak, podělit se od srdce i od huby, jak říká pán domu. Kdo ke stolu zve, nemůže být špatným člověkem, potvrzuje jedno přísloví. A ke stolu zveme často :-), pomáhá nám historické vybavení a zařízení. 

Třeba příborníků má Hodovní místnost hned několik, jsou plné krásných a křehkých kousků, často je používáme a ještě je doplňujeme :-) Já osobně miluju příborový servis od Villeroy & Boch, fabriky s historií více jak dvěstěpadesátiletou, který mi muž koupil k první hostině zámecké (vzpomínáte?) Byly brambory na loupačku, máslo a mlíko. Na stříbře :-) 

Holky ocení možnost hodovním sálem spíše běhat, než chodit a Baruška zase zbožňuje tu sametovou lenošku v rohu. Tam se umí i s talířkem čokoládových lanýžů dokonale ztratit, splynout s povrchem, aby měla alespoň na chvilku od indiánek klídek. V druhém rohu je veliké místo na vánoční strom, na stěnách pak podle Mii podivné a podivuhodné obrazy!

Možná i torchu strašidelné. Zámek, přeci, no… A když svítíme, z dálky je vidět světlo uprostřed paláce v patře. Opravdu z dálky. Otočte se! Vidíte? Tak to právě asi jíme :-)

Fotky najdete spolu s těmi minulými zde. 

Virtuální procházku skončíme v pracovně. Tak tady právě teď sedím. Nu ano, právě v tuto chvilku, když vám píšu nový post. Tady to vše, většinou tady nebo v ložnici, vzniká. V ložnici musím. Tady chci. Proč musím? No, když usne Max, raději ještě zůstávám s ním, někdy se mele, tak aby nezbuchnul dolů. Čas pak využívám pro psaní, něco si přečtu, dohledávám… vymýšlím, co a jak další dny. 

V pracovně mohu v klidu reagovat i na vaše zprávy, emaily a komentáře a nepřekážím si s týmem. Máme tu čtyři pracovní stoly, můj kancelářský, kde dělám hlavně grafiku, muže kancelářský, kde oba píšeme, stolek pomocný velký a stůl na řezání etiket a další prácičky, ale také na svačiny! A pohovku pěkně pohodlnou tu máme. Z pracovny je vidět na vstupní zámeckou bránu. V tuhle chvilku tam parta nevychovaných Ukrajinců pokládá zámeckou dlažbu. Nezdraví, neodpoví, koukaj jako můry. Snad alespoň do večera udělají, co mají.

Jednou se podíváme i do obou kuchyní, domácí a zámecké, a pak už zbývají jen toalety, chodby s královským trůnem a další šatna.  

Tak končí seriál textů o životě velké rodinky na středočeském zámku, pokud zrovínka není v letu světem, nebo ve svém druhém doma severoitalském.