Byly to těžší a náročné, také pěkně rychlé týdny, ty poslední v roce. Možná nám i tak trochu mezi prsty protekly…, když se ohlížím. Až dnes mám chvilku nám všem popřát, ať je ten nový rok alespoň o trošku lepší, než ten minulý. Bylo by to príma :-) A co je u nás nového? 

E-konzum jede stále bez odpočinku, výběr je pestrý a bohatý a naše logistika šlape… jako švýcarské hodinky. Však posíláme obratem, balíme dokonale, a co neuveze pošta, doveze náš kurýr. Pojďte mrknout, co by vám mohlo právě v lednu chutnat :-)

A protože náš život není jen práce, ale ve stejné rovině důležitosti je i domácí příprava prcků na budoucí život, máme i zde pěkné novinky. 

Eli si v tyto dny vysloužila pololetní známky ve třetí třídě domácí školy, vlastně ji k tomu stačila jedna jediná a několikrát opakovaná, Mia píše knížku a čte Verna, ačkoli ještě nepíše, ani nečte, ale to jí vůbec prý neva. Max má v hlavě jen vrtulník. A nejen v hlavě… Máme teď vrtulníkové období. A umí se pěkně představit, dělá to na potkání: Max Teo Milfait, rytíř. 

Samo, proběhly i nějaké závody. Na Silvestra jsme měli být v Bolzanu, na BoClassic, kam Eli dostala pozvánku a výjimku na start ve vyšší kategorii. Před dvěma lety vyhrála tu svoji a 31.12. měla bojovat se staršími děvčaty. No, neodjeli jsme, bo někteří v týmu nesplnili podmínky ke vstupu do země. Ty covidové. Na poslední chvilku razíme směr Poděbrady na Silvestrovský lázeňský běh. Byla to dobrá volba, krásný závod, parádní organizace i město samotné. Ráda jsem se tam vrátila a vzpomínala na dvoudenní zastávku s naší pojízdnou restaurací v anglickém poschoďovém busu před pár lety.

Mia si lehce nachlazená doběhla lehce pro zlato ve své kateorii, a celou trať se upřímně smála a nadšení z jí jen zářilo. Eli pak utekla soupeřkám v kategorii pod 9 let. A to o tolik, že si ji moderátor akce pozval do improvizovaného studia na malý rozhovor… a představil ji jako „motorovou myš“. Parádní konec závodního roku a k tomu všemu z poděbradských skláren nááádherné křišťálové poháry pro vítěze! 

Po dvou dnech Eli vyrazila opět směr Čechy a Praha. Čekal ji její první opravdový mítink na dráze. Doposud to byly takové malé vložené závody, ale na Strahově to bylo jinak. Velké oficiální závody. Nejdříve si dá zahřívací hoďku po obědě na stadionu Evžena Rošického, kde její tatínek před čtyřiceti lety běhával ligu (stadion je v příšerném stavu, „vybydlený“ a smutný), aby se chvilku před startem přesunula o pár set metrů do přetlakové haly.  I tady kdysi řádíval muž a vzpomínky ho prý…téměř dostaly na kolena. 

Eli se postaví soupeřkám v hodu medicinbalem (1kg) přes hlavu, ve sprintu na 60m překážek, ve skoku dalekém a na 200m. Strašně se těšila. Už dny předem a na místě ještě více. Poprvé! 

Medicinbal jí uletěl dokonale. Miniatletka měří 128 cm a váží 24 kg - a kilový míč poslala za hranici 680 cm, a s přehledem bere první místo. Rychle do nových treter od ježíška a soustředit se na dálku. Meta byla čtyřmetrová, v tréninku ji umí. Ačkoli jí to letělo „jen“ 374cm, bere další vítězství a podezřele se usmívá. Dvoustovka je její disciplína. Po startu sice seběhla do první dráhy pozdě, ale okamžitě jde do vedení a to zvětšuje až do cíle. Poprvé běžela v klopené ostré zatáčce. Žádné problémy. V cíli k ní přijdou dva kluci jejího věku a povídají. Hele, na tebe nikdo nemá. Vůbec nikdo. A mít ani nebude. Eli poděkuje a jde skákat přemety na matrace. Má trochu času k poslední disciplíně. Překážky absolutně netrénuje. Nejkratší sprint a překážky, to není úplně její parketa.  Přesto jí předběhne… jen jeden kluk. Holka žádná. Čtyři disciplíny, čtyři vítězství, to se v jiných kategoriích ten den nikomu nepovedlo. Borka. Ve čtyřboji bere zlato, těší se na pěkné stupně vítězů a domu na slíbené sushi. 

Chystáme zhodnocení minulé sezony, poděkování všem a také nové starty. A že jich bude :-)   

Děkuji takto i všem za přání, děkuji za pěkné vzpomínky a zprávy, slova i dárky. 

Hodně štěstí! 
......

A Max na fotce? Kdesi za domem našel zbytky po řádění vlka, kus srny tak přitáhnul domu. Bude vývar, povídal.