Vždy jsem se považovala za lehce nadprůměrně statečného jedince, lépe snad… nepřipouštěla jsem si strach nadmíru. Lítala jsem s křídlem nad horami, po jiných horách lezla a – no a pak jsme se pod tu nejvyšší dolomitskou přestěhovali. Ne, strach mi to nepřineslo, snad ba naopak navzdory vlkům, uragánu a lavinám, ačkoli život tady pro poseroutky fakt není.

V jedné mojí knize píšu o tom, že kdo se bojí, umírá denně. Kdo ne, zemře jen jednou. Snažím se tak fungovat a vychovávat prcky. V poslední knize pak je kapitola o zemětřesení, o tom, jak se mu muž vysmíval a zvěř okolo ztichla. Pořád jsem byla statečná holka. Mohla jsem si to říkat do dnešního rána. Ano, do dnešního rána 10 hodin, 13 minut. To moje tvrdá slupka doznala lehké praskliny. Lehce více. 

Dva dny chumelí o 106. Přes metr sněhu. Poslední den dost fouká a jazyky, návany a převisy doznávají mnohametrových rozměrů. Laviny padají za naším domem dnes a denně. Zvykneš si. Hučí až řvou a ženou se dolů z Hory koryty za tím účelem budovanými před více jak stovkou let. Až vyběhneš ven se podívat, kudy a kam. Fandíš jim, přistihneš se. Pak už vybíháš je na ty pořádné. Stanou se součástí dne. 

Civilní ochrana a horská služba včera vyhlásily stav nebezpečí a obyvatele seznámily s plánem evakuace. Je tu tísnivá atmosféra. Tedy tam dole, mezi lidmi, my to tu vidíme trochu… divočeji. Můj muž s jeho neklidnou minulostí, Franz, druhý šéf horské služby co pro nás pracuje, s jeho zkušenostma a bejkárnama za zády, Richard, který nám odhrabuje s traktorem Lamborghini sníh a když vedle něj nedávno zemřel dřevorubec při společné práci, dokončil směnu = prostě „divná“ parta, která nám všem posouvá hranice „nebezpečí“ trochu dále a výše, než je běžné. Večer jedna z lavin strhla i pár balvanů. Jeden v obci níže byl větší než naše dodávka, a přes jinou dodávku si to přesvištěl. Muž není cynik, ale řehtal se tomu dlouho - a jak se přestal za břich smíchy popadat, nabídnul onomu páru postarších horalů pomoc - naše druhé auto za jejich zničené, na jak dlouho budou chtít. Vidí to prostě svoji optikou. 

Tak s mužem a Franzem jsme dnes na desátou ráno vyrazili prošlápnout stezku „Liška tě sleduje“, která od nás vede podél říčky Pettorina nahoru na Planinu mravenců, a pak dál pod poslední stoupání stěnou na Malgu Ombrettu. Je to úchvatná stezka, po stehna sněhu, výhledy na jižní stěnu Marmolady, úžasná příroda a trocha regulovaného nebezpečí pro městské týpky, a k potkání cestou jsou „modely“ v životní velikosti, které jsme celý podzim připravovali. Vousáč dřevorubec v plné práci, parta kluků v lesní bitce, myslivec na lovu a horský myslivec za kanonem, stařečkové na procházce... Ano, čtete dobře, i ten kanon je tam. Vytáhli jsme ho nahoru. Tady se kdysi válčilo na férovku. 

Každé ráno stezku prošlapáváme a zabezpečujeme. 

V půli stoupání se všichni zarazíme ve stejnou pikovteřinu. Padá. Blízko. Velká. Puttana, come é grande, zařve muž. Franz se otočí, tváří se výjimečně vážně a… vykřikne ma dio porco, dio porco, ma proprio! Nebudu překládat, je to už hodně sprostý. Lavina hučí tak, že se mi třese duše. Pak zesílí. Drtí skálu. Nevíme, kde je. Koukám na muže, oči mu podivně svítí, něco jako při vzpomínce na cosi mezi dárky pod vánočním stromkem kdysi, na brutální sex nedávno nebo na nový Aston Martin V8 Vantage z roku 77. Kurva, to je kravál, až to bolí! To je nejhorší, co sme zažili. Téměř minuta. Pak ještě kus. Muž řekl, že už chápe, jak se někdo může při řevu laviny beroucí si stromy a skály… posrat. Já poznala strach. Dokončili jsme okruh a vrátili se spěšně zpět.  

Poo vyrazili P a F lavinu najít. Nikdo to tu moc nedělá, proč taky, prý. Že je to magořina? Jistě. Ale nevědět je podle pana P. ještě horší. Jeli rolbou a později doznám i já, že to bylo jen tak tak. Našli ji. Skončila vzduchem 200m nad naším domem v lese. Koryto, které tu je pro ni připraveno, to obrovské za domem táhnoucí se vysoko nad nás, lavina přeskočila. Ano, zaplnila a přeskočila. Nikdy se to tu nestalo. Obvyklá věta, když se věci podělají. 

Lavina po pádu ze skály si v lese udělala svoji cestu, několik set metrů dlouhou a desítky metrů širokou. Zával má v místech až osm metrů výšky! Povrch tvoří miliardy sněhových koulí a boky „dráhy“ jsou dokonale vyhlazené, dokonale vyleštěné extrémním tlakem do „skleněného“ povrchu. Po tzv. technickém průzkumu horskou službou bylo odhadnuto, že čistého sněhu je to přes 130 tisíc tun. Hodně? Je to sníh nejtěžší, co existuje, plný vody.

Později odpoledne muž nahodí skútr, mě na něj, lopatu a vysílačku a jedeme na výlet. Stopou po rolbě dojedeme nahoru pod hranu laviny. Dál pešky. Ačkoli je tady okolo přes metr sněhu a já jsem po prsa v něm, po lavině jdu a nebořím se. Všude jsou ty koule sněhové a dokonalý klid. Nad hlavou dva velcí černí ptáci. Cítím se divně. Ticho. Tohle asi bude strach, připustím si. Muž jde stále výše, chce ji „poznat“. Ač se to nezdá, občas se mi podaří ho k něčemu přesvědčit. Vraťme se, prosím.  Poslechne. Prý si tam ráno vyrazí sám. Až kam to půjde. 

Lavina vytvořila novou dráhu. Bez překážek. Letěla skorem kilometr z jihovýchodní stěny než našla les a zastavila na dosah mého domu. Může tudy spadnout další? Po jejím uvolnění dál celý den sněží. Lavinové nebezpečí je v červeném poli, čtvrtý stupeň z pěti. 

Dnes je neděle 3. února 2019. Mia Ronja, první toho jména, naše malá Sicilanka z Messiny, má zítra 3 roky. Peču jí právě chléb na oslavu.  

........................

Pár fotek ze střední části dopadového pole.