Šílený skyrace, naprosto neopakovatelný downhill s mačkami, opak našeho letního Marmolada Super Vertical, kdy se běží po ledovci nahoru. Od letošního roku tak pořádáme pod hlavičkou asociace, kterou jsme si tu za účelem podobných vylomenin založili, závod jménem Marmolada A Tutta, běh dolů nejdelší dolomitskou sjezdovkou!

Loni jsem to zkusila prvně. Ve třech kilometrech si nazout na běžecké pohory mačky, předklonit se… a horem pádem dolů sjezdovkou jménem Bellunese. Po ledovci. V dokonalém tichu, však je poslední den zimní sezony a my vyjeli nahoru poslední lanovkou. Čiré pomatení smyslů. Svědkem je ti orlice vysoko na nebi, šum větru ve skaliskách a někde okolo… další běžec. Loni jsem ten závod zkusila, týden poté nechodila, slezly mi nehty na nohou, plivala jsem krev a… napsala o tom kus mé další knihy. Běžela jsem za dva, však jsem byla ve druhém měsíci těhotenství s Maxem :-) Adrenalin jako prase! Štěstí? Ano!  

Pak jsme si vedle hlavního letního závodu Marmolada Super Vertical pořídili i tento menší. Jo, někdo kupuje luxusní dovolené, jiný superduper placatý televize nebo diamanty, my si pořídili dva závody, který nás stojí i dále hromadu peněz a času. A rozčilování. A administrativy. A vztekání. A nehod s pitomci. Ale nad to vše je super pocit z dobře odvedený práce, pocit dát světu závod nevídaný a spokojení běžci! 

Jo, neřekla jsem to, nebo jo? Loni jsem ten závod vyhrála :-)

Prdlajs, nekupuju si závody, abych je pak vyhrávala a dávala sama sobě ceny, ne, fakt ne…, ale sakra vypadá to tak, co :-) Já to totiž vyhrála i letos! 

V roce 2018 jsem to dala dolů za 77 minut, letos za 61 minut. Ale nejsem těhotná, jen mám prsa, co váží tunu a nějak se mi pomalu ztrácí po porodu ostatní kila. 

Letos to bylo dílo, šéf závodu, můj milovaný, hodiny před startem konzultuje výškové kamery, měří se vítr a intenzita srážek, na místě startu mrzne a chumelí. O bezpečnost na trati se starají Alpští záchranáři a bezpečnostním ředitelem závodu je ostřílený vlk, co tam nahoře „žije“ snad už století, Gianni (najdete ho na jedné z fotek u nás holek, s medailí). Předposlední brífing před startem, zodpovědní jsou zamračení, ale rozhodnutí je na spadnutí, startujeme podle původní verze z vrcholu ledovce, žádné úlevy díky mizernému počasí. Nejsme žádný slečinky, mamánkové ani poseroutkové. O naši bezpečnost je dokonale postaráno. Jedna závodnice přesto odstupuje. Je pět pod nulou, dost fouká a pocitově je někde mínus deset, viditelnost bídná, na deset metrů. Alpští záchranáři před nás posílají lyžaře předjezdce, abychom se vůbec udrželi ve směru, za námi jedou další  s veškerou technikou, helikoptéra je v pozoru v údolí. 

Čeká nás 8.1 km v průměrném sklonu 23% a s převýšením 1810 metrů! Chvilkama ti to připadá jako volný pád, aby trať jinde mohla zvolnit. Kdo jste kdy na Marmoladě lyžoval, pak víte, jaký ty krpály jsou. A kdo jste kdy něco běžel, víte, že nejhorší jsou ostré seběhy, nohy trpí, kolena pálí… navíc tady se běží chvilkama po ledu, chvilkama po sněhu tvrdém jako led a chvilkama po ledu už ve skupenství pěkný břečky. Proto mačky. Proto jsi dole promočený a zmrzlý, až mnohým do breku. Do breku možná i tím štěstím, že to dali.  

Do cíle dobíhám pátá v celkovém pořadí, první žena a jistě první v historii, která si na ramenou poslední stovky metrů nese… za bouře zrozenou a první toho jména: Miu Ronju tříletou! Nedala si povědět :-)

Jestli to mám v tomhle věku a s třemi dětmi zapotřebí? Blázníte? Znáte lepší relax? Tohle je jediný moment, kdy mám od všech chvilku klidu :-)   

FOTOGALERIE