Cestuju po světě s malými dětmi a mnohdy způsobem, který je velmi dobrodružný. Pohoří na Šumavě i Malga Ciapela, vždy místa buď totálně, nebo většinu roku absolutně opuštěná, v prvním případě bez možnosti se pomoci dovolat, v druhém případě se sice dovoláš, ale pro laviny, vichr nebo bouře se stejně nedočkáš. Lítala jsem roky s křídlem a přistávala ne vždy jemně :-), lezení po skalách napříč světem dnes přešlo v lezení po ledopádech a děti rodím tam, kudy zrovna projíždím. Občas si dovolím luxus názoru nekompatibilního s tím „moderním“, s tím prý „správným“, s tím jediným možným (!). Pokud nebudeš čůrat po větru, končíš. Už to zaznělo. Měla bych mít důvody se bát? 

Máš z něčeho strach, Blanko? Takto se někdy ptáte. Mezi čtyřma očima, na besedách i v emailech, které mi co den chodí. Něco vám tedy povím, já jsem o tom takto nikdy neuvažovala. Nepřemýšlím o strachu, však na boku káry, kterou si táhneme životem, mám napsáno to o tom, že kdo se bojí, umírá denně. A vedle je závodní číslo! 

Přesto, někdy a potají, mi naskočí husí kůže. A toho se bojím! 

Mohla bych si pomoci slovy Václava Klause z posledních dnů: „Je to pseudoliberální uvažování progresivistů, agresivní rovnostářství, agresivní zelenost, útoky na tradiční rodinu, kterou progresivisté odsouvají na smetiště dějin, je to multikulturální posedlost evropských elit, která má za cíl rozbití evropských států, kultury a civilizace“. Mohla bych si tím 100% pomoci a dodat: Ano, také se toho bojím. 

Víte, asi to vše funguje. Zhoubné semínko. Stín, který by se uměl probudit, pokud… Kdesi v posledním zákoutí mozkových cestiček, kdesi dole na dně duše či za dveřmi třinácté komnaty vlastního srdce, ten podivný strach občas vystrčí růžky. Je rafinovaný, možná ani nevím, že to strach je, ale… 

Jednoduše asi i proto odmítám účast na některých akcích.  Že neplujeme na jedné názorové lodi s určitými jedinci v organizačních týmech, s mnoha novináři a online vipkami, bylo a je docela patrné, a já nejsem milovník konfrontací s agresivními aktivisty. Mám se bát vyslovit názor? 

Když jsem podpořila ředitele NP Šumava Mánka, při jeho likvidaci zelenou bezzásahovou lobby, začaly mi chodit emaily s výhrůžkami a nepřestaly snad rok. Jakmile jsem tady na webu anoncovala nějakou moji mediální či obchodní účast, aktivisté zasáhli. Chodily lživé emaily našim partnerům, klientům i médiím… lokálními počínaje až po americké magazíny, které o mojí práci psaly. Chodily organizátorům různých festivalů, kdekoli jsem měla vystupovat, přednášet nebo dělat rozhovory. Nedalo se bránit, nedalo se… nic. Mám se bát názor mít?    

Pokud si k popsané parádě připočteme  dění ve společnosti za posledních například deset, patnáct let, můžeme pozorovat, jak světonázor, tedy veličina představ, nazírání a životních hodnot, které se týkají nejzákladnějších filozofických, etických, politických, sociálních a náboženských otázek jednotlivce a skupiny, stále intenzivněji rozděluje společnost až do nepochopitelných poloh. Taková nenávist, jaká je dnes mezi lidmi, neexistovala snad ani mezi bolševikem a disentem. 

Stačí poukázat na volby a hlavně ty prezidentské, zabřednout do diskuzí o občanské společnosti, ve kterých rezonuje i nebezpečí číhající ve státní podpoře neziskovému sektoru, jenž následně, ač nevolen a bez odpovědnosti, touží společnost a stát ovládnout a pohnout vlastními směry. Stačí otázky migrace, státního školství, výchovy dětí, politické korektnosti… atd. 

Anebo si připomeňme vrchol zhovadilosti, ubožáctví a zbabělosti, když politik přijde na oslavu 17.11. na Národní třídu s malinkou dcerou, a dav hovad mu nadává a vyhrožuje. Čtete dobře, dav prostých hovad. Proč to? Protože má jiný názor? Protože pokládá kytici k památníku? Je mi na blití. A pokud někomu můj slovník vadí, pak mi je na blití i z něj, protože ten, kdo nevidí, do jaké žumpy padáme, nás do ní aktivně doprovází! Přišla doba silnějších slov. Tupost je stejně nebezpečná, jako aktivní zhovadilost. 

Fuj, fuj a fuj i slavnému Nadačnímu fondu proti korupci, který vše dobré, co kdy možná udělal, posral definitivně online komentářem k této situaci: „Jen člověk vychovaný v absolutním sobectví a bezlásce bere své dítě do války“. No ano, představitelé fondu, médii tolik vyzdvihované osobnosti, míří tímto postem na Klause jr. a jeho ranní  přítomnost na oslavách svobody a demokracie (!) v centru Prahy :-( To je pro ně válečnou zónou?  Potěš kozu. V tomhle žijeme. 

Jen ignorant to nevidí a jen ignorant může tvrdit, že se vlastně nic neděje.

Od osmdesátého devátého se etabluje a stále sílí nová komunita nenávisti, která neakceptuje druhý názor, jakýkoli jiný názor, než jejich vlastní, ač se demokracií ohání jako palcátem. Komunita stále mladších neomarxistů bez historické paměti, komunita prorůstající Systémem, a ač právě nevolená a bez odpovědnosti, disponuje (díky strachu, který okolo sebe šíří) neuvěřitelnou nátlakovou silou podpořenou jejich mrštností v online světě, kde se dokáže velmi obratně pohybovat (a útočit). V tom je ona nenávist nenávistnější oproti éře předlistopadové. Tolik chtěná svoboda slova se dostala do rukou diktátorů jediné pravdy a správnosti. Od zla před devětaosmdesátým přecházíme k novému. Václav Klaus mladší i jeho malinká dcerka mohou být rádi, že nedošlo k lynči :-(

Nemám strach z ideologie strachu, ale z toho, kam náš svět žene. Co až se jednou někdo začne bránit?! 

Dlouho jsem zvažovala, zda tuto úvahu publikovat. Bojovala jsem s tím, zda „mám právo na názor“. Pak jsem se zaposlouchala do vyprávění jednoho postaršího jedince, velmi úspěšného a dobře ukotveného názorově, jehož plně respektuji, a dnes si k tomu přečetla vyjádření Terezy Kostkové, se kterou jsem se nedávno v jejím rozhlasovém pořadu krásně zapovídala a nasmála. Oba řekli v podstatě totéž a já si pomohu slovy úžasné moderátorky a herečky: „Po čtyřicítce se cítím lépe, jsem naprosto v klidu ve sdělování svých názorů komukoli. Už neprocházím složitým kolečkem, co mohu a nemohu a jestli se dotyčný třeba neurazí“.