Najednou je mi líto za Slunečnou kavárnou, zvláště pak, když vidím, jak to tam dnes je…, jak to, co jsme za roky pilné práce společně postavili, zmizelo. Vzpomínám, jak se mi tam tvořilo, marmeládovalo a peklo, jak jsem chtěla otevřít čokoládovnu šumavskou, nebo jak jsem potkala o kus dál, asi o dva tisíce kiláků vlevo a čistě náhodou, krásnou Kashu. To bylo v Irsku. Kdesi na západním pobřeží v pustině horské. Jak to bylo vše podobné… 

Stejně jako můj nový kámoš Bengt Dahlberg z fjordů, tak ta „Blanka ze Šumavy tenkrát“ i Kasha z Purpurových hor mají (smutně dodám, měli) jedno společné, větší část roku „podnikali“ jen sami pro sebe. Tedy, museli se umět prodrat na své místo na slunci často bez hostů, klientů a kupujících. O to víc si Kashy a Bengta vážím! A už jen drobnost, on, ona i já jsme existovali v národních parcích. Přidaná hodnota :-)  

Vzpomínáte na vsuvku v kapitole o Irsku v POV? 
„Kasha má na zádech přilepená křídla, na nohou růžové gumovky, princezňácké šatičky a pořád se culí, a fotí sama sebe pro reklamu na vlastní čokoládovou továrničku. První v Irsku, kde nekupují čokoládovou hmotu od velkovýrobce, ale praží, vaří i konšují vlastnoručně… Tady, ve skalách národního parku, kde právě končí sezona, a pomalu ale jistě mizí turisti. A tím pádem i místní. Nepřipomíná vám to něco? 

Slovo dalo slovo, začínáme u domácích dortů s horkou čokoládou, přesuneme se k výrobně a pak… obchod. V našem případě směnný. A degustace, jasně. Kasha připravuje recepty, dvě děvčata ve výrobně, Kasha také úřaduje, uklízí, prodává, dělá na kameni anděla, hraje si s FB, aby o ni věděl celý svět; a její přítel je baristou v jejich vlastní kavárničce u cesty. Skvělá parta, dobrý nápad, super místo, luxusní produkt, co dodat… Snad jen, v mnohém jsem viděla sebe, nás na Srní v kavárně, s Baruškou a Klárkou, kde vzadu se marmeláduje. Držím palce! Luck maith!“ To jsem napsala v roce první expedice, Eli měla něco přes rok a dva dny před tím začala sama chodit… 

Skok do dnešního dne. Tam, kde parkujeme, nám na dveře odpo zaťuká policista. Přejeďte si o kousek dál od vody, třetí den silně prší a v noci opět nasněží, řeka se rozvodní. Schovám kousek místní čokolády  Fjordnaer do krabičky, Maxe do sedačky a cuknu s pojízdným domem. Muž někde honí pro svoji ženu dárečky :-) 

Ta čokoláda… špinavoblonďatý Nor sice nepraží a nekonšuje, pracuje s čokoládovými lentilkami, ale tohle mínus mu odpouštím za neuvěřitelnou snahu, za krásnou kavárničku, za tak milý personál a nadšení, které čiší z každého jeho pohybu, z každého sáčku s čokoládou i z toho kola zaparkovaného před domečkem se zatravněnou střechou, kde v přízemí vaří. Byli jsme v nejkrásnějším fjordu Norska. Z okénka jsem šmírovala do okénka pana čokoládovníka. 

I Bengt to má veselý, uvnitř sice nejpůvabnějšího fjordu a luxusně čisté přírody, kde buď sněží, nebo prší, a občas sněží s deštěm, ale v podmínkách, které nejsou přímo nakloněny výrobě křehké čokolády. Laboratoř má pět metrů od oceánské zátoky, kde se vlhkost žene do dveří s každým otevřením, a on tak musí velmi přísně kontrolovat teplotu i vlhkost. Prostě laboratoř.   

Jestli jsem ochutnala? Děláte si srandu? Byli jsme s karavanem vedle jeho laboratoře pár dnů, a co den jsem nakoukla. Nejenom. Protože prostě je třeba podporovat drobné producenty, protože mě to baví, protože prostě tenhle svět miluju…  

Co byste řekli krátkému výběru, třebas: 
STRONG MAN
Sedmdesáti procentní čokoláda, sýr s modrou plísní z Nordmore, pálenka s dotykem koriandru, hřebíčku a fenyklu, himalájská sůl.   

BROWN CHEESE
Sedmdesáti procentní čokoláda, tradiční norský sýr Brunost, který se vyrábí dlouhým vařením směsi syrovátky, mléka a smetany, a letní med od místního včelaře Daleho. 

NORWEGIAN AQUAVIT
Sedmdesáti procentní čokoláda, domácí marcipán s norskou pálenkou a co by se za nehet vešlo rozinek. 

A ten samotný fjord, ptáte se? 
Nekonečné vodopády kam se podíváš, skaliska čnící z hlubin až tři sta metrových… stovky metrů do výšky, křivolaké silničky protínající věčně zelené hory plné kapradí a mechu... 16 kilometrů pohádky! I proto, tedy pro přírodní nedotčené scenérie a ekologickou čistotu, je Geigangerská zátoka zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Stejně jako Dolomity, o kterých si holky dennodenně povídají.

Další den nalodíme celou partu na vyhlídkový škuner a hurá za poznáváním, potkáváme také supervodopád Sedm sester - a všechny zamilované do jednoho chlapce, náhodou je jím náprotivný vodopád Ženich, tedy Friaren. Holky čekají na svatbu dodnes, skalnatý ženich ne a ne se pohnout. 

Ve fjordu, na jeho úbočích, mnohdy stovky metrů na vodou a hodiny od civilizace, žijí lidé, tvrdí a stateční, myslím, že úplně jiní, než ti druzí, ti z civilizace. Ne jedné z farem dělají kozí sýr, a kozy se pasou na zatravněné střeše hospodářských domečků i domu, na jiné farmě zase pěstují ovoce, ano, i tady! Jeden důkaz jinakosti nade všechny, žena farmáře na nejvýše položené farmě se rozhodla pokřtít svých deset dětí. Otec musel dřít na farmě, ona si jednotlivé děti naložila postupně na záda, jedno za druhým snesla skálou dolů k lodičce a odvezla pokřtít. Žádné velké cavyky. Pak se stejným způsobem vrátila. Tou cestou dnes málokterý turista umí vylézt nahoru. Farma oné rodině patří dodnes. 

Odjíždíme, je mi to líto, ale máme ještě mnoho plánů, včetně výstupu na nejvyšší horu nejen Norska, ale celé Severní Evropy, kterou najdeme v Národní parku jménem… Domov obrů! Táhneme si sebou i výbavu, pohory, cepíny, lano, batohy, kletr na Maxe… Nad námi ale co den sněží, už týden, mohlo by se nám stát, že cestu uzavřou.

V den odjezdu si zaběhnu vyfotit ještě jeden vodopád, řádně dešti rozdivočený, a vyrážíme - po několika kilometrech cesty najdeme… silnici opravdu uzavřenou. Závora a konec. Sníh. Jsme pár set metrů od legendární vyhlídkové plošiny Dalsnibbu kilák a půl nad mořem. Sky walk po kombinované vyhlídce ze dřeva, ocele a skla tak, aby prostě byla… dechberoucí, neopakovatelná, norská. Tohle, umění nabídnout turistům to nej v nejčistší podobě, se v naší části Dolomit nedaří, natož na Šumavě. Máme smůlu, plánovaná část Eagle Road, česky Cesty orlů, zůstane za hranicí našich možností. 

Prší už týden, velmi intenzivně a Norsko dostává čočku nebeskou – do Bergenu to máme dnes přes 400 km, několik trajektů a desítky fjordů mezi horami, cedí o 106 a všude, stovky kilometrů záplavy, stržené svahy, stráně i cesty, závaly a vichr, až si připomenu dobu před rokem. Peklo v Dolomitech, kdy se narodil Max Teo. Mám trochu strach, ale vím, že chlápek za volantem to zvládne.  

Rozloha parku Jotunheimen (Domov obrů), je téměř 1 200 čtverečních kilometrů, tedy 2x Šumavský národní park. Více jak 250 vrcholů dosahuje výšky nad 2 000 m, včetně našeho ještě nedávného cíle, nejvyšší hory Galdhopiggenu 2 467 m nad mořem. Když nám uzavřou doma Passo Fedaia nad kempem, a my jedeme třebas z Bolzana, čeká nás objížďka téměř 100 km. Překonáno. Dnešním uzavřením silnice do NP nám vznikla objížďka na 250 kilometrů...

Pár fotek z dnešního povídání, všimněte si, prosím, jak si ti dva jsou podobní i když spí :-) 

Jo a ještě filmík o Norovi, co čokoláduje na 100% :-)