O čem mluvím? Jistě jich také pár máte… První pusa, potvrzené těhotenství, prstýnek na ruce s tou otázkou ke společné cestě, podpis pod společnou hypotékou či nekonečně krásný moment, když ti potomek prvně řekne maminko. Já k nim přidala pár chvilek fakt nezapomenutelných:

první prodané kafe ve vlastní kavárně / pojď, nasedneme hned teď do auta a odjedeme na první expedici - nejdříve na Pohoří, pak do Afriky / otěhotnění v pětatřiceti / první moje kniha na pultech / pojď, nasedneme do auta a odjedeme na druhou expedici za ostrovy širého světa / žádost o cizí státní občanství / předávání Zlatého slavíka / poslední nadávka matky, abych táhla kam chci / konečně držím zbroják i krásně chladnou Berettu / pojď, nasedneme do auta a odjedeme i s dětmi do Dolomit, a budeme tam žít / první strach o druhého / podpis smlouvy na čtvrtou knihu o expedici opět do Afriky / a dnes první faktura se jménem mojí firmy, kterou jsem před pár měsíci koupila v zemi za Alpami. To jsou skoky, ze kterých se mi motá hlava ještě dnes. Před pár lety jsem seděla v kanceláři na fakturačním a tak nějak tušila, že můj poměrně šedivý život skončí tam… Dokonale promarněný. Co naplat. Všichni okolo mi jasně dávali najevo, že na nic jiného nemám. No future.

Pět let uplynulo a já mnohdy nestíhám ani vnímat, jak to vše okolo letí, kam jdeme, jak jsme jako rodina vytvořili neskutečně pevnou a přesto „rychleserozhodující“ jednotku - víte, jak řešíme s mužem zásadní otázky? Od rána do noci máme práci, 365 dní v roce.  Naše večery, to doprovázím na osmou dcerky spát a padnu také. Pokud se proberu na budík o půlnoci, jdu psát knížku, pokud nemám sílu či myšlenky, sednu si k panu P., který je ještě vždy v kanclu dole v domě a snažíme se alespoň na 20 minut jakéhos takéhos vnímání světa řešit, co třeba. Firmu v Čechách, firmu tady, děti i směřování rodinky, rozhodování o tom i tamtom. Pak jde muž na půlnoční kontrolu pozemků a já usnu. Přestáváme mít čas se milovat.

Pan P. říká, že slovy o štěstí řádně šetřím. Tady jsem ale tuze šťastná. Miluju náš život.