Pravidlo 10 000 hodin říká, že mistrem v jakémkoliv oboru se stane člověk tehdy, když má odcvičeno nebo odpracováno deset tisíc hodin (nebo 10 let). Toto pravidlo vyslovil například kanadský spisovatel Malcom Gladwell ve své knize Mimo řadu (Outliers), velcí sportovci ho potvrzují a stalo se všeobecně přijímanou pravdou. I kniha Johna R. Hayese The Complete Problem Solver hovoří jednoznačně: 10 let života k vrcholu. Ale jakého života, jakého tréninku? Pojďme si o tom povídat. 

Prvně musím upozornit, že zde neplatí násobení :-), jedná se o ideální stav 10 000 hodin, s více hodinami přichází nebezpečí neschopnosti udržet kvalitu tréninku v mimokomfortní zóně, a že to není jen tak nějaký běžný trénink levou zadní, to si řekneme dále.  

I my se budeme řídit osvědčenou pravdou. Sice orientačně, protože pravidlo průměru nepočítá s výjimečnou pílí, nasazením a záběrem, hodnotami, které onu dobu zkracují. Deset let, v průměru necelé 3 hodiny denně. Ke konci přijde doba nominací na Olympijské hry 2032. A na tu cestu jsme s Eli vyrazili před rokem. Přijde vám to zvláštní? Kroutíte hlavou?

Prohodíte, ona se snad zbláznila? Ano, pro běžného souseda je to prazvláštní, protože chtě nechtě, výjimečné cesty jsou pro ty, kteří po nich z nějakého důvodu nejdou, poněkud nepochopitelné, často neakceptovatelné. A co nechápeme, to odsoudíme. Nelámu si z toho hlavu, ale… pokusím se vám v „pár minutách“ výzkumy desítek vědců, celých univerzit, a mnohých dalších odborníků a špičkových sportovců vysvětlit.

Hned z počátku textu a jako ideální příklad zmíníme Jacka Nicklause, nejúspěšnějšího golfistu historie. Ten souhlasí s tvrzením renomovaných vědců, že nikdo, absolutně nikdo se ještě nezařadil mezi nejlepší ve svém oboru bez usilovného tréninku a praktikování. Vzpomínáte na můj nedávný text, kde cituji prakticky totéž od Jaromíra Jágra? Potvrzuje se tak naše přesvědčení, že neúspěch sportovce nelze svádět na nedostatek talentu, ale lze ho přičíst pouze a jen neschopnosti precizní tréninkové práce. Vezměte si to obráceně, posouvají se hranice dosaženého v mnoha oborech (nás zajímá sport) – za posledních sto let se výkonnost sportovců zvedala a zvedala, neznamená to snad, že jsme talentovaní více a více, že ne, případně, že je nás tolik talentovaných. Znamená to jediné, že více a více dřeme, abychom met nejvyšších dosáhli. Máme k tomu i prostředky, vědu, čas, vědomosti, týmy machrů okolo a profesionální smlouvy. 

Pro ty, kteří doma mají malé či větší sportovce, usilují o více, než je okresní přebor nebo český titul v disciplíně o pěti konkurentech, možná přinesu překvapivé sdělení. Tedy, budu se opakovat – ale protože nevěříte stoprocentně na zázraky, nevěřte tedy ani na talent. Věřte jen v možnosti jedince. A ty jsou často i stonásobně větší, než se na první pohled může zdát. 

Ano, budu se opakovat, ale je to třeba - pojem talent v naší (podpůrný tým EAM2013) přípravě a vnímání sportu (nejen toho) nemá prostor. Neexistuje. Predispozice, somatotyp, podmínky rodinné (u nás se jeden rodič 90% svého pracovního času věnuje jen a pouze přípravě malé atletky a tomu všemu okolo), a také kvalitní tréninkové zázemí, příležitost(i): prostým součtem mnohovrstvý potenciál! Ale ne talent! Můžeme mluvit i o shodě mnoha okolností, mnohdy přehlédnutelných a přehlížených okolností, o souhře příležitostí, které ty nejlepší odlišují od těch pod stupni vítězů. 

Čtete a ptáte se sami sebe, co konkrétními položkami myslím? Příležitost například? Podívejme se na jednu z mnoha důležitých. Eli trénuje v tréninkové skupině, kde jsou děti řazené jen podle věku. Jinak to v atletické přípravce nejde. Tréninky, na které dojíždí do Prahy 2x týdně 160 km trvají hodinu. Sama se nechala slyšet, že je to pro ni málo a chce cvičit více. Dostala příležitost. Trenérka nám jednou nabídla absolvovat druhou hodinu se staršími dětmi. To je podstatný a stěžejní moment – další hodina tréninku už pro sedmiletku je v tzv. mimokomfortní zóně, plus se jedná o trénink s vyspělejšími, silnějšími, rychlejšími, které bude chtít malá napodobit, vyrovnat se jim a překonat je. A překonává. Eli příležitost využila, a co trénink ji vyžaduje. Příležitost dělá divy, ale rodina musí mít podmínky k tomu, aby rodič mohl s atletkou na tréninku setrvat. S cestou do Prahy a z Prahy se tak jedná součtem o celý půlden. Někteří z vás to tak mají též se svými potomky a jejich sporty, kdy věříme, že ony to dokáží, protože dřou… 

Ale nepleťme si pojmy. Samotná a pouhá meritokracie, tedy „zasloužím si, protože dřu“, je jen část. Podmínky ji doplňují! Základem jsou rodiče a jejich zasažení sportem, rodiče, kteří mají na přípravu dětí čas, v dnešní době i „fanatickou náladu“ a prostor, a především finance. Rodiče obětující vlastní koníčky, zábavu a zájmy ku prospěchu svěřence. My jsme s malou atletkou co víkend na závodech. Každý víkend prakticky. Celý rok, v zimě běhá halové závody, krosy, také na běžkách. Mnohdy závodí i v týdnu, protože závod je nejlepší trénink. K tomu denně běžný trénink (6x týdně, samozřejmě mimo závodní dny), regenerace, doplňkové sporty, ony cesty na pražskou Duklu, studium techniky… atd. Dále do podmínek patří přiměřeně nadšený, nehraně zapálený a odborně zdatný trenér, který nesmí chybět, ale také místo, kde lze dennodenně běhat. Možná by stačil parčík pod okny, ale ten rozdíl, pokud máte doma běžeckou trať či na stadion pár metrů, a můžete na něj prakticky kdykoli, je nemalý. Mnozí z nás se kvůli tomu stěhují za podmínkami lepšími.   

Už jsem to o E-lišce slyšela, to o talentu, vždy však musím opakovat, že její úspěchy jsou dílem intenzivního tréninku, drilu a sebezapření, ne „pouhého tréninku“, jsou dílem vnitřní motivace, kterou musíme probouzet my rodiče, jsou dílem nadšení a touhy se bít a vítězit, ne jakési neměřitelné nálepky „narodil se talent“.  

V minulém textu o „talentu“ jsem jmenovala nejednoho sportovce domácího a zmínila několik příběhů, dnes si připomohu jmény jako Tiger Woods, tenisové sestry Wiliamsovy či Agassi, také super hvězda Beckham, a mnozí a mnozí další, ti nejlepší. Za jejich úspěchem stojí sportovní začátky ve velmi útlém dětství (Eli už je podle toho docela „stará“), 100% oddanost cestě ze strany rodiny, a téměř vždy až fanatická snaha a obětavost časová i finanční a tréninková… jejich otců. Beckham říká, že jeho tajemství spočívá jen v jednom: práce, práce, práce!

Kdo ale má předpoklady fyzické, včetně zázemí například, avšak nezvládá intenzivní přípravu, zvláště pak při přechodu z dětských let do puberty a později do věku juniorského, nepomůže mu ani 100 000 hodin. K ideálnímu tělu je zapotřebí též ideální hlava. Říká se tomu růstové nastavení mysli. 

Dnes jsme to dcerce vysvětlovali. Jeli s tatínkem na silniční koloběžce volnější trénink, asi 13 kilometrů. Prvně rovinatou krajinou a malá svištěla. Pak přišla stoupání, jedno, druhé delší, třetí ostré krátké a… v ten moment teprve začal opravdový trénink. To předtím byla jen projížďka, ty hodiny se do oněch 10 000 nepočítají. Teprve intenzivní trénink směřuje k mistrovství, trénink s jasným záměrem, naplánovaným úmyslem, očekávanými výkony a jejich sledováním. 

Trénink s dokonalou a čistou vizí, deliberate practise, trénink adekvátně definovaný, sledovaný, zaznamenávaný a na hraně možností svěřence. Jen tudy se jde nahoru.  No ano, na hraně svěřence, čtete dobře. Pokud si v tréninku i malý sportovec nesáhne na hranici možností, bude ji těžko hledat později, v letech pohodlných a plných opozice vůči jakékoli radě, autoritě, zadání a instrukci. V pubertě a dospívání. 

Pokud píšu o záznamu tréninku malého atleta, o tabulkách, grafech, fotosetech, videích s prováděním úkonů, cviků, sérií, hovořím o potřebě zpětné vazby, o nutnosti chyby vidět, identifikovat je, vysvětlit je a vyvarovat se jich ihned. Horší než malá intenzita tréninku, je totiž jeho špatné provedení. Záměrný trénink je též tréninkem odborným. A pak, jestliže nevíte, co děláte špatně, jak můžete vědět, co děláte dobře?! Můj muž je v tomto velmi tvrdý, někdy až příliš, neocení snahu, pouze výsledek a chválí jen více jak stoprocentní nasazení a výkon. Je to pravý opak toho, co vidíte v odborných manuálech (sic!) pro malé sportovce a jejich kouče: chválit, chválit a chválit, jakkoli chybně je cvik provedený. Nepeskovat, ani nemotivovat nadmíru (a míra je velmi nízko), nedrilovat, vedlejším efektem je nedráždit rodiče, kteří děti na atletiku odkládají. Zásada vedoucí k přesvědčení prcka, že se snažit nemusí, protože byl pochválený i za to, co předvedl :-( A že to předvedl v chybném a slabém formátu je prakticky stoprocentní. Tam to vše začíná a končí současně. Bohužel. 

Jestli je popisované možné u dětí šesti-sedmiletých? Ale samozřejmě! V mnoha sportech hovoříme už o věku úzké specializace, o minimálně dvoufázovém tréninku a vrcholných světových soutěžích! Pokud se umí malé sportovní gymnastky soustředit a naučit figury, které se většině smrtelníků zdají mimo realitu, pokud mohou pětileté děti řídit malé závodní motorky mezi retardéry rychlostí po dálnici jedoucího vozu, proč by měl malý atlet do deseti let věku pouze nakukovat do základů triviálních pohybů?! Že v atletice věci jsou jinak (hovořím o přípravě), to je dáno konzervativní a lehce zastaralou metodikou přípravy, díky které bohužel atletika slouží pro obrovské množství dětí často jen jako doplňkový sport, nebo přípravná fáze tzv. pohybové gramotnosti. Náhražka za školní tělocvik a Sokol. Později od ní děti utíkají tam, kde je podporováno jejich prorůstové období a touha soutěžit. Vzpomínáte, minule jsem psala o otevírání oken příležitostí a možností.    

Trénink musí být neúprosný. Miliony a miliony běžců (závodníků, ne hobíků) chtějí být na jednom jediném místě, na stejném místě. Na bedně. Mistři světa. Olympijští vítězové. Netouží zúčastnit se, ale zvítězit. Po narození na to mají, ano, psala jsem v předposledním textu o tom, že 50% dětí má předpoklady úspěšným sportovcem být, ale 48% minimálně tuto šanci nepozná, nepochopí nebo neudrží. Eventuálně promrhá, zahodí, nevyužije. Jestli se jedná o pravidlo garantované, zda oněch 10 000 hodin dřiny zaručí ten pravý vrchol? Zda zaručí například atletovi tu snovou rychlost? Ano i ne. 

Odpověď hledám v knize o M. Philipa Syeda, který píše, a jeden z jeho respondentů, tenisový virtuos Federer potvrzuje: Rychlost ve sportu není dána geny, ale vysoce efektivním tréninkem. A onu rychlost na – v našem případě – tartan posílá nervový systém, motorika. Tedy k ničemu by nám nebyla síla z deseti tisíc hodin tréninku, ideální předpoklady, dokonalé zázemí a rozhodnost s mýtickou obětavostí, kdyby chyběly… duševní schopnosti, které dovolují plánovat, předvídat, stavět strategii a operativně měnit rozhodnutí bleskovou rychlostí přijímaná. Také je nezbytné vlastnit… srdce bojovníka přesvědčeného, sebejistého, přesto pokorného a především trpělivého. Teprve to vše souhrnem je dokonalý trénink. Mentální a fyzický. Ten rozhoduje, kdo bude mistr.

Je třeba mít na paměti, že ač je vrcholový výkon prostý a nádherně jednoduchý, kdy se neplýtvá vzácnou energií a vše má svůj neúprosný řád, mluvím teď například o sprintu na 100m, královské atletické disciplíně, vede k němu poměrně náročná, mnohdy i složitá a velmi pestrá a různorodá cesta (příprava), která je dlážděna deseti tisíci hodinami v mimokomfortní zóně pod přísným dohledem a instrukcemi. 

Občas vídám rodiče sledující přípravu E-lišky, jak nechápavě a odmítavě kroutí hlavou. Ale, nad čím tou hlavou kroutí? Před čím se odmítavě otáčí? Není to spíše o nich samotných a jejich dětech? 

Kdo z vás se problematice věnujete, už ví, že jsem si pro název článku vypůjčila upravený podtitul knihy olympionika Matthewa P. Seyda, ve které pod názvem Odraz (Bounce) popisuje svoji motivaci, nakopnutí k výkonům a sportu všeobecně, a věčný souboj mezi zakořeněným mýtem talentu a potřebností usilovného tréninku, nekonečné touhy, vůle a posedlosti sportem. Odraz na cestě za úspěchem. To vše odděluje děti, co si pouze hrají, sportují pro pohyb a zábavu, sportovce co se jdou proběhnout pro dobrý pocit a kila dolů… od budoucích hvězd světového nebe, od budoucích rekordmanů a těch, kterým dává sport plnohodnotnou satisfakci a uspokojení v nejvyšší úrovni.  

Pamatujme si tedy, že mistrem světa (stejné ale platí pro jakoukoli lidskou činnost) se může stát prakticky kdokoli. Deset let dřiny v mimokomfortní zóně a s větším záběrem i dříve o kousek. I já si tím prošla, vím, co to bylo, i vy to víte. Mohu hovořit s váhou absolutní praxe a zkušenosti. 

Z prostého nadšení se pro věc, a rozhodnutí UDĚLAT TO, se můžete po deseti letech postavit na start olympijského maratonu. Například. Nejen postavit, ale hlavně uspět. Deset tisíc hodin to bude o činnosti vedené výhradně za účelem vylepšení výkonu jedince. Pamatujme si tedy, že 10 000 hodin běhu pro zdraví, pro zhubnutí, či protože je to (běhání) zrovna in, se sem nezapočítává! Ne, nezapočítává! 

Ještě jednu podstatnou pravdu si řekněme, onen záměrný trénink, cesta zlepšení, je též systémem, ve kterém můžeme klidně chybovat a je to i vítanou fází. Perfektní trénink neznamená trénink bez chyb! Naopak! Dělat jen to, co už umíme, a opakovat to bez přidání obtížnosti nebo zkrácení časů, atd., není to, co potřebujeme k úspěchu, jako nepotřebujeme pro růst neustálé plácání po zádech a dennodenní pochlebování. Nejen fyzicky, ale i mentálně se jedná o velmi náročný proces plný koncentrace, soustředění a překračování vlastních limitů. To je cesta vzhůru. Není jiné. Že se jedná o dřinu na hranici lidských možností, odříkání a citelných změn v soukromí, a zásahů do života sportovce i jeho rodiny, a to vše doprovázeno mnohdy bolestivou zpětnou vazbou od trenéra? Ano, to je cesta vzhůru. Není jiné! Opakuji, ne není! 

Jen bezduché repete naučeného, jen stále stejné nenáročné a nepostupující úkony nikam nevedou. Fitness cvičeníčko a podvečerních patnáct minut běhu po parku jsou fajn a super, ale dnes si tu povídáme o cestě na vrcholky nejvyšší. To je to, co odděluje zrno od plev, protože kdyby trénink vedoucí na vrchol disciplíny byl lehký, zvládnutelný s úsměvem na líci, a stačilo by pro něj mít jakýsi neidentifikovatelný talent, byl by svět plný mistrů, všichni by vyhrávali a každý by měl za nic doma zlaté medaile.  

Nejeden bývalý úspěšný sportovec to vidí touto optikou, nejeden mentální kouč už prozřel a jsou k nalezení knihy, které mi dávají pravdu. Například G. Colvin v knize Talent nerozhoduje (kniha momentálně v Čechách vyprodána), píše tak, že kdyby si ho konečně přečetl někdo na některých sportovních svazech, alespoň jeden metodik :-) a ideálně 2x, nepotkávali bychom v konkrétních sportech zastaralé přístupy, kdy nad podporou tvrdé práce a rozvíjení potenciálu je… levnější „vyhledávání přirozených talentů na první pohled“.  Talentem se i nádherně omlouvá neúspěch, stačí povědět, že prostě nemám talent od boha, proto nejsem tak dobrý, jako ten talentovaný, co uspěl – je to zbabělé a levné. Chce to opravdu koule, jak se říká, aby jeden uměl přiznat, že jeho neúspěch je v tom, že prostě nemaká, dostatečně netrénuje, neobětuje maximum. 

Talent. Dar od boha. Zprofanovaný pojem, falešný pojem, který se líbí, protože zázračné děti tahají za srdce, fandíme jim a říkáme, pááánečku ano, tomu to jde, má na to talent. My ale známe stovky úspěšných dětí, především venku, denně je prostřednictvím instagramu sledujeme, a ony E-lišku. Víme, co stojí za jejich cestou k úspěchu a obráceně. Známe i příběhy těch promarněných šancí. Opravdu ne, nevěřte na zázraky.  

Teorie talentu, jak píše ve své knize Syed, je nejen chybná, ale také zákeřná, neboť nás okrádá o motivaci potřebnou k tomu, abychom se zlepšili, změnili. Tento britský olympionik, slavný sportovní novinář a autor, končí svoji rozsáhlou studii plnou neoddiskutovatelných faktů jednoduchou větou: Talent je nefunkční pojem, každý z nás má potenciál vyšlapat si cestu k dokonalosti.  
………………………………

Už víte, že jsme se doma rozhodli přivést Eli na Olympijské hry. A nejen tam. Troufalost? Bláznovství? Možná pro někoho ano. Těm ale, kteří můj text dočetli až sem a alespoň trochu jim pomohl pochopit, bych ráda nabídla ještě jeden vzorec, který ční nad světovými úspěchy desítek největších sportovních jmen, nad úspěchy potvrzující naše přesvědčení. Vzorec pravdy o neexistenci talentu vždy pracoval se sportovním životopisem jednotlivce, maximálně s úspěchy dvou sourozenců.  

Však nejhmatatelnějším vítězstvím tréninku a tvrdé práce nad nesmyslem jménem talent, jsou famózní sestry Zsuzsa, Sofia a Judit Polgár, nejlepší šachistky světa. Nejlepší šachistky historie. Všechny tři. 

Že se tak stane, že to mohou dokázat, prohlásil jejich otec ještě před narozením dcer, a šach si vybral záměrně. Našel si ženu s tím, že ji hledá hlavně k „účasti na plánu“. Potřeboval vlastní děti :-) Přemýšlel i o jiných oborech či sportech. Celé to byl a dodnes je jedinečný projekt, jak potvrdit světu smysluplnost cílevědomé, dlouhotrvající a v poli mimokomfortním se pohybující tréninkové dřině.

Mimochodem, Judit Polgár se už ve dvanácti letech dostala mezi nejlepších 100 šachistů světa a je jedinou ženou historie, která dokázala porazit dvanáct bývalých nebo úřadujících světových šampionů, jako byl Magnus Carlsen, Anatolij Karpov, Garry Kasparov, Vladimir Kramnik, Boris Spassky, Vasilij Smyslov, Veselin Topalov a Vishvanathan Anand. Víte, že všechny tři hovoří o rodině jako o nejdůležitějším a nejkrásnějším pojmu…, a o rodičích s velkou ústou a respektem? 

Sportu zdar! 

Dovětek: jsem stopro přesvědčena o tom, že podobné texty, základní texty v oboru, mající často hodnotu motivační bible, manuálu úspěchu… by měl vždy tvořit jen a pouze ten, kdo ve svém oboru (sport, umění, věda, podnikání…atd.) něčeho dosáhl. Učit by nás měli Mistři. Oni by o mistrovské cestě měli vyprávět. Ne pouze vědci, teoretici a mudrlanti. Proto si beru za vzor výše citované knihy a našla jsem odvahu k nim připojit několik vlastních postřehů, jejichž širší platformu pak najdete v mojí prvotině Příběh opravdové vášně. 
………….

Fotografie čáti E-lišky medailí (některé jsou v Dolomitech) je zde na nedávnou žádost fanynky z USA :-)