Je to jedna z našich nejoblíbenějších fotek, já slézám ledopád Excalibur v Dolomitech a holčičky dole sedí na sáňkách, vše pečlivě pozorují… obě křičí: dávej, dávej, mamííí, a Eli k tomu: já chci takýýýý! Zima 2 roky nazpět. 

A včera navečer, když se muž vrátil z Prahy od lékaře a než měli v noci odjet s Eli na závody, povídá, zabalte se horolezkyně, jedeme na ledovou stěnu. Poklepala jsem si na čelo, že to asi ty léky, co by měl, ale nebere, jenomže on si nedal povědět. Naházel do brašny mačky, boty na ledovec, helmy a sedáky, taky speciální cepíny pro ledolezení (Eli a Mia jim říkají recepíny) a mažeme. 

Jako „mladá“ jsem lezla. Ne zrovna málo a kde se dalo, halové stěny, pískovce na severu, v Alpách i v Americe. A protože jednou mi najednou zmizel dobrý pocit z toho, kdo mě jistil, prostě jsem mu přestala věřit, přestala jsem i lézt. Bohužel. 

Uběhlo hodně let, já potkala pana P. a on mi představil ice climbing. Absolutní dobrodružství, dokonalé ledové stěny Dolomit a… kosa jako v morně. Spolu s vodou, která ti nateče po těle úplně všude, ač může být mínus patnáct, a s kusy odtrhávajícího se ledu, které ti po hlavě bubnují, nebo se utrhnou i s tebou…  se podle mého muže jedná o ideální sport pro matku jeho tří malinkých dětí :-) A to mi prosím zakázal silniční cyklistiku po dolomitských průsmycích… protože ji shledal nebezpečnou (sic!) a závodní kolo mi přikoval řetězy ke stropu baru El Morbin! 

Jeden z nejkrásnějších lezeckých areálů světa v Serrai di Sottoguda, který začíná pár metrů od našeho domu, nás prostě dostal. Sen stometrových stěn, nádherná scenérie, bomba led. Romantika i dřina jako prase! Je to blízko, i Mia tam chodí pěšky :-) A nad domem směrem k Fedaie, opět pár stovek metrů, je zasejc nejslavnější drytoolingová jeskyně světa! Nevíte, co to je? Obří jeskyně jménem Tomorrow´s World, kde se leze po jejím stropě prakticky hlavou dolů a stále za pomoci maček a cepínu v každé ruce. Extrémně náročná legrace… prostě jako po ledu ale po skále. 

Před třemi lety tam Tom Ballard vytýčil nejtěžší cestu světa s úrovní D15, kterou pojmenoval “A line above the sky”. Denně jsem na ni koukala a pak mi naše Erika povídá, že se přesně před rokem Tom Ballard zabil při prvním zimní výstupu Mummeryho žebrem na Nanga Parbat…

Ale zpět mezi běžné lidi. Včera to bylo trochu víc městské, trochu menší, ale přesto, díky pánové za tu zkušenost! A hlavně, jeli jsme tam kvůli E-lišce, prostě si to konečně mohla vyzkoušet! Nadšená, nechtěla dolů, pořád střídala cesty a… nakonec nás organizátoři vyhodili, že musí domů :-) Eli pak v noci odjela s taťkou na halový atletický mítink do Otrokovic. Tam běžela dnes odpoledne, a dopadlo to nad očekávání! Ale o tom příště…  

A jakže je to v kaňonu Sottogudy? Mrkněte sem!

A jakže je to na Černém Mostě v Praze? Mrkněte sem :-)