Přiznáme si, že naše děti díky nám blbnou? Že ničíme sami aktivně naši i jejich budoucnost? 

Denně se na našich cestách světem potýkáme s faktorem, který, ač se prvotně nezdá, ovlivní příštích padesát let našeho světa více, než možný nedostatek vody. U té si tak trochu víme i rady, víme, jak jí šetřit i jak ji „vyrobit“. Co ale nechceme, a musím podtrhnout slovo „nechceme“, je vnímat obrovské změny v chování dětí za poslední roky. Tam si rady nevíme, rady neposloucháme a já osobně mám pocit, že to většinu ani příliš nezajímá… 
    
Ale kdepak, to už nezachráníme jen „přemoudrým“ papouškováním o tom, že děti chytré a hloupé, rozumné i prosté, zlé i vychované měla a má každá generace i epocha - žádný selský rozum tady už neplatí. Tohle může být definitivní. Nepřítel našich dětí je blízko a umí se tvářit jako přítel! 

Teče nám do bot. Ač máme všechny předpoklady pro nejklidnější, nejdelší a nej… život za poslední stovky let, který by měl generovat nejlepší jedince, opak je pravdou. Vytratil se nám, někdy i chtěně, obsah slov jako je respekt, úcta a pokora, ztrácíme schopnost předávat hodnoty, na kterých stojí nejen naše civilizace, ale též obec i rodina, ztrácíme citlivost a nenacházíme, a neposkytujeme tak dalším, sociální dovednost. Naše děti už jen stěží rozpoznávají stavební kameny sociální gramotnosti, ale bez problémů v předškolním věku rozeznávají několik forem závislosti. A my to kamuflujeme odpověďmi o tom, že potomek… pěkně hraje fotbal, doma moc nezlobí (přece se nepřiznáme) a s kamarády si rozumí (rozumějme v hraní online her). Vlastně do bot nám neteče, máme je už docela plné.  

Jak z toho vybruslit? Co pomůže? Sebevzdělávání a četba. Hlavně ta kvalitní četba, a ne vždy to musí být až četba dětí, ale prvotně se jedná o čtení dětem. A pak rodinné vazby, společné sdílení zážitků, momentů i běžných, rutinních aktivit. A co nejdál od televize s dementními seriály, soutěžemi hlouposti a festivaly pro 200 milionů blbců, pokud mám parafrázovat nedávný rozhovor českého zpěváčka o jeho účasti v Eurovizi, která ničím jiným, než festivalem pro 200 000 000 blbců fakt není! Co nejdále od telefonů a na ně napojených online chatů, sociálních sítí s jejich podlým lajkováním, co nejdále od všech druhů e-závislosti, která je zrůdnější a nebezpečnější, než drogy a alkohol, protože napadá mozky svých obětí v nejrannějším věku! Nedávno totéž pro světová média prohlásil i princ Harry s tím, že se nebojí přirovnat konkrétní hru, kterou denně hraje online minimálně 80 milionů dětí, právě k drogám či alkoholu. 

A pak je třeba povědět jasně a důrazně všem rodičům, co si myslí, že vše okolo sociální dovednosti zařídí škola, stejně jako první návštěvu divadla, zubaře či muzea. NE a NE, nikdy to nebude a nesmí být role vzdělávacích institucí, ty nemohou suplovat rodinu. Zubař, divadlo nebo soubor sociální gramotnosti, první cesta i okna poznávání... v doprovodu rodičů! To v několika úvodních slovech o sociální dovednosti dětí, faktoru, jemuž se nedávno věnovala mediální scéna. 

Je též moderní, a v jistém slova smyslu i situaci si zjednodušující, prohlašovat, že sociální dovednost mají získávat děti od svých kamarádů. Opravdu? Od těch samých, kteří touto nedisponují, a kde lze mnohdy úspěšně zpochybnit i její úroveň u rodičů. Pokud si přiznáme, kudy to nejde, a proč tomu tak je, pak jsme vyhráli první část bitvy. Druhá je stejně tak zásadní. Budeme se ptát, kdo tedy? Kde tedy? Jak k ní, k té sociální dovednosti. 

Chtě nechtě zůstává břímě zformátování malého jedince na rodičích, protože ani kamarádi, ani vyučující za nepovedenou sociální dovednost dětí, která nerozvíjená a nekultivovaná může vést k dalekosáhlým škodám v pozdějším a pozdním věku, ničím neručí a nikomu se nezodpovídají. Až se nám vrátí prcek naformátovaný partou z vedlejší ulice, či pedagogem profesně a lidsky tvářeným všelijakými strachy, politickou korektností, mrzkým platem či nezájmem o problematiku, budeme chtít svádět vinnu za peklo na ně? Ano, budeme, naučili jsme se to dobře – může za to vždy někdo jiný. O partách nám přeci vždy říkali, že pomáhají „socializovat“ a o učitelích se nesmělo negativně ani vzdechnout, natož mluvit. Ale pravda je opak. Chyba bude v nás. Jen v nás. 

Už jen samotné slovní spojení „být spolu“, pokud mluvíme o rodině, je v jeho dokonalém naplnění odpovědí na mnohé dotazy směřující k dobrému startu do budoucího rozvoje právě sociální dovednosti. Být vedle sebe neznamená být spolu. Aktivně spolu. Vkrádá se odpověď typu… „a co moje únava ze zaměstnání, starosti rodinné či existenční, moje vlastní zájmy a koníčky, dotěrná touha být chvilku konečně jen a pouze sami se sebou, moderní floskulka o potřebě dobít si baterie meditací…, jak se s tím popasovat? Na to mám jedinou odpověď: odpovědnost. 

S dětmi přišla velká odpovědnost za každou minutu našeho života, slovo, které před nimi vyslovíme a gesta a postoje, kterými komunikujeme s okolím. Vím moc dobře, o čem píšu, do pětatřiceti jsme netušila, že vedle lezení po skalách, létání s křídlem pod širým nebem a honění kluků by mělo být něco, co mému životu dá režim. Opravdový režim a pravidla, a že bych je poté mohla kdy někomu předávat. Dnes mám tři děti, dvě firmy ve dvou různých zemích, píšu knížky a… prioritou mi je nově čas s dětmi. 

A vhodný čas je podle odborníků třeba u společné večeře, ale též snídaně. Ale pouze a jen pokud je ovšem společná; ve dvou třetinách českých rodin si každý člen bere jídlo do jiné místnosti, jí v jiném čase a souběžně s tím čte, reaguje na zprávy v telefonu, kouká do počítače či sleduje televizi. Jsme opět u toho, být vedle sebe, tedy v bytě každý v jiné místnosti s jiným jídlem a v jinou dobu, není být spolu! Tím předáváme dětem jen špatné, velmi špatné sociální dovednosti, přesněji nedovednosti. 

Říkáte si, co o tom ta marmeládařka může vědět? Podle průzkumu SÚ AV ČR je totiž vše v reálu opačně, než píšu. I proto mám pravdu :-) Vidím okolo sebe děti netknuté sociální dovedností se sociální inteligencí na minimu, děti špatně vzdělávané a s mizernou slovní zásobou, protože i podle průzkumu AV se čte stále méně, blízcí na sebe moc nemluví, nikdo nikomu nic nevypráví, a i kdyby, druzí by to stejně neposlouchali, protože s telefonem v ruce na chatu s kámoši to jde fakt blbě! Rodiny jsou občas spolu tím, že spolu potichu a bez velkého zájmu o další účastníky sledují televizní pořad či přenos. Povrchnost? Ano, dokonalá! Naše povrchnost. 

Podle dalších odborníků identifikuje nejlépe dnešní děti: odtažitost, těkavost, nesoustředění a neschopnost chápat slovo mluvené i čtené, slabá slovní zásoba a nechápání významu gest… Některé matky mi teď napíší, že třeba s hyperaktivními dětmi, co jim tu diagnózu napsala okresní specialistka, je těžké cokoli jinak. Tak abych se krotila. Kdyby si tak ony matky byly schopny přiznat, že je to ve většině případů jen výmluva pro jejich neschopnost či nevůli děti vychovávat, že je to nejednou i strach lékaře rodičům o jejich slabším nadání vychovávat potomky povědět. Zní to strašně, ale je to dost moderní výmluva na rozmazlené a neposlouchající děti. Když píšu vychovávat, myslím tím od prvních dnů a velmi, velmi aktivně. To neznamená přísně, ale především důsledně.  Bez ohledu na dostupnou gůglvýchovu z klávesnic podobně postižených a mediálně prsené instrukce především některých amerických vipek, co hrdě porodem rezignují na jakékoli vychovávání a "tradiční vnucování" dětem. Ano, výchovu zamění jedním slovem za manipulaci a je vystaráno. V rozhovoru pro čtený list ji zamítnou, přidají další nálepku a je jistota, že další česká maminka s úžasem ten moderní postoj přijme! Čím větší kráva, tím větší prostor před kamerami, zvláště pak, když jako nadstavbu nad opovržením potřebou sociálních dovedností potomka dávají útok proti "zvrácenému tradičnímu gender rozdělení"!  Svět si dělá do vlastních kalhot. Matce na narodí syn, ona to vezme statečnou "nevýchovou" kupředu a prozradí všem světovým médiím, že TO sice pinďourka má, ale nikdo TOMU nebude vnucovat, že je TO muž a jak se má jako muž chovat.      

Součtem všeho je rapidní zhoršení schopnosti dětí zapojovat se do života komunity, schopnost spolupráce, schopnost vyprávění, u kterého by pak chybělo aktivní naslouchání, což je velmi frustrující moment především pro dospívající jedince. Prožila jsem si ty roky ticha, kdy jsem nevěděla, co v partě, v hospodě či na srazu říkat, a když jsem začala, mluvila jsem jen sama k sobě…  Ačkoli jsem četla jako divá a se slovní zásobou problém neměla, chyběla tam přidaná hodnota toho společného v rodině, společného času, vyprávění, naslouchání, podpory a motivace. 

Sociální dovednosti a gramotnost, na rozdíl od sociální inteligence (a pojmy si mnozí z nás často pleteme), to jsou hodnoty, které pokud děti nezískají v předškolním věku, některé hodnoty rámcově, jiné v plném detailu, budou mít velké problémy s jejím nabytím později. Nastane doba školní, čas plný možností, povinností, úkolů a vjemů. Naše děti tak automaticky poplují po hladině dosažených sociálních dovedností bez šance na hlubší pochopení a propojení.  

Každý z nás rodičů by měl pochopit zlaté pravidlo: „Sociální gramotnost a dovednost se nevyučuje, ač se o to náš systém snaží, ta se získává.“