Moji druhou knihu uvádím scénou z baru v Palermu. Scénou na hraně problému nebo naopak dokonalého souznění. Scénou, která se zrovna tak mohla odehrát v Neapoli. Ve městě, kde jako v Palermu platí, že „budoucnost už tady byla“. 

Věřte, že vše, co jste o Neapoli slyšeli, vše divoké a bolestivé, je jen slabý odvar toho, co ji dnes dělá peklem Itálie. 

Muž v Neapoli otevíral s místními kamarády firmu, o povolení žádali nejen na úřadech, ale i „holiče“ ze zapadlého studia v ulici, kde měla v ultra moderním paláci jejich firma sídlit. A nakonec i sídlila. Bez tichého souhlasu „šéfa čtvrtě“, za který v ten moment nebylo nic nepožadováno, by veškerá úřední lejstra neměla žádnou cenu ani platnost. Před třiceti lety byla Neapol ještě krásná. Ačkoli nebezpečná. Ale opatrný turista nemusel doznat újmy.  

Dnes je městem špíny, strachu, absurdní nevyprovokované agrese, a krásu turista nachází už jen tu na úprku. Přesto nás fascinuje, ano. Utíkají i místní, pokud mohou, pokud mají kam a pokud mají alespoň na cestu. Sociální nůžky jsou rozevřené, že praskají v kloubu a naděje na změnu, ta je také na úprku. Na úprku jsou i „seriózní“ mafiáni minulých let, kdy alespoň nějaká pravidla platila. Pan P. překládal knihu „Každodenní život mafie od padesátých let do současnosti“ od Calviho, krutý dokument na hraně konce jedné éry. Dnes si ve městě nemůže být jistý nikdo ničím. 

Ale samozřejmě, náhoda je blbec, klidně ho projedete na kole v poklidu, večer na tahu z baru vás nikdo neokrade, a pokud se i špatně podíváte, třeba ani nepodřízne. Třeba. Je to o náhodě. Tu můžete mít i týdny. Nebo zmizí po první hodině, jakmile vystoupíte z auta. Všechny ty turistické řeči o strašení, o tom, že nebezpečnější je Žižkov, nebo Berlín, a také o tom, jak je Neapol přívětivá a kamarádská, a jak si to turista užil, jsou… kecy. Nebezpečné. Velmi nebezpečné. Turista nikdy realitu každodennosti nepochopí. 

Koncem jedné éry organizovaného zločinu je myšleno období plného přechodu rodin a klanů na obchod s drogou a koncem druhé éry pak dnešní období, kdy velké mafiánské ryby sedí. A sedí jich hodně. Struktura už není pevná, proto nikým neřízené podsvětí nabízí místo k realizaci pro každého a každému. Stačí nemít žádné zábrany, koneckonců ani stará mafiánská pravidla už neexistují.  

Nejvíce „šancí“ stát se obávaným zločincem město nabízí… dětem. Dětem ulice. Ne mladým, ale dětem. Nemají žádnou jinou budoucnost. Jen tu mafiánskou, pokud se chytí dobře. Surově. Bez výčitek. Podle zpráv z médií v posledních letech, a proběhlo to i v Čr, jsou dětské klany na vzestupu a naprosto bez pravidel a hranic. Neznají cenu života, přátelství ani rodiny. Kradou, ničí, zabíjí. Je jim to hrou, zábavou i obživou. Není alternativy. 

Malé piraně jsou téměř nepotrestatelné, nestarají se o žádné rodiny, neživí manželky, nepřemýšlí o důchodu v klidu, nemají o co přijít, neznají nic jiného, než falešný svět internetu a špínu ulice. Mají zbraně a jen tak tě odprásknou, pokud budeš blbě koukat, nebo půjdeš po špatné straně chodníku. Tolikrát se to stalo. 

Neapol je den cesty, ani ne. Je to ten západní svět. Ten prý lepší. Kdo z nás tam nebyl. Mnohým učarovala… historií, atmosférou, kraválem a jídlem. Nám rozpadem, zmarem a… je to opravdu jiný časoprostor. Patnáct hodin cesty autem od našich domovů, to je podstatné. Kousek vedle jezdíme na dovolené, k moři. O tom mluvím. A dodám, že podobné gangy znají v Paříži, Marseille, Goteborgu i na jihu Anglie či v nedalekém... (doplňte si sami)!  

Tady naše děti vodíme nažehlené do kroužků, na housličky a pilujeme s nimi sportovní dovednosti. Chceme pro ně (a máme je v poměru s Neapolí) docela dobré školy, naše děti nejenže mají co jíst, ale jsou ještě vybíravé, mají své linky důvěry a seznamy pojmenované Moje práva, mají k dispozici a zdarma špičkové lékaře i všemožné terapeuty (sic!), mají budoucnost jistou 10000x více, než všichni jejich vrstevníci v Neapoli součtem. 

Dáváme jim jistotu, pohodlí, bezpečí, vzdělání i (alespoň si to myslíme) dokonalou výchovu. Neapolským vražedným rybičkám dávají zbraně a drogy. Pro jistotu, pohodlí a bezpečí. Je to jejich forma vzdělání a výchovy. Ale nebylo tomu vždy tak… 

Máme velkou šanci neopakovat chyby druhých! Stačí se rozhlédnout, vnímat a včas určité náznaky potlačit. Prevence je více jak trest. Neapolským dětem nikdo prevenci nenabízel ani neposkytl, a trestem je jim… už jen to dožít ve vlastním městě. Většina má ještě jednu jistotu. Doba trestu nebude dlouhá.