Nebát se přát si. Moje třetí kniha. Nejmenší z nich. Miluju jí…
Zveřejněno 23.11.2017
Včera jsem pokřtila, a bylo u toho na sto fanoušků a fanynek, moji třetí knihu. Neuvěřitelný. Přesto se to stalo. Že je to moje dílo a měla bych být pyšná? Že za to může nakladatel, co mi dal důvěru a vše vydal? Jo. Máte pravdu. To sedí. Však já Mladé frontě stále jsem vděčná a naší spolupráce si nesmírně vážím. Ale já, já bych byla nikým bez vás. A nakladatel by se bez vás mohl jít picnout. Můžete za vše vy.
Ano, můžete za to všechno vy.
Ano, můžete za to všechno vy.
Bez vás bych neexistovala, nepsala, nelítala na křídlech vlastních snů a nedávala naději… dál. Bez vás ne. Nevěděli bychom o sobě a to by bylo přeci smutný. Miluju vás.
Včera jsme ji pokřtili spolu. Každý jeden z vás byl té knize kmotrem. Bylo to komorní a úchvatné. Děkuju. Mezi přáteli. Děkuju moc!
Dnes už bojujeme o prodeje. Ano, i psaní je mi obživou, tak neváhejte :-)
A dejte vědět, ať tak, či onak, dejte vědět, co si o knize myslíte. Pomáháte mi tím, a moc. Však už pomalu chystám čtvrtou… pohádkovou, psanou s E-liškou na expedici černou a zelenou Afrikou.
Vaše Blanka
Vaše Blanka
Nebát se přát si, str.56: Ten starý strom
Ten večer si budu dlouho pamatovat, konec léta, my v Čechách jen na jeden večer cosi zařídit. Zapomenutý statek sloužící co upadající penzion a restaurace. Na zahrádce moje rodina, postarší Němec, který nám celý večer opakuje, že máme super prezidenta, a vedle mladý Ital, který se chce evidentně pořád zeptat, jak to, že v tomto zapadákově slyší italštinu – tatínek na holčičky mluví chvilku česky, chvilku italsky –, ale nezeptá se, protože starý Němec u řízku a s řízkem v puse pořád mluví a nepustí ho ke slovu.
Střih.
Na dětství si moc nevzpomínám, nebylo celkem moc na co, ale občas problesknou světélka nádherných vzpomínek na letní měsíce na chalupě. Přivřu oči a přivoním si k jablku, které mi E-liška donesla. To je ono! Moje dětství je jako to letní jablíčko. Stačí se jej dotknout a na křehké slupce se hned objeví hnědé skvrny, stejně jako chvíle mé radosti zkazí i jen letmá vzpomínka na dětství.
Taková jablíčka je nejlepší jíst rovnou ze stromu… jak dlouho už jsem je neviděla, necítila, neochutnala. Nevrací se mi ucelené vzpomínky na to, kde a proč a co; vidím pod přimhouřenými víčky, vidím jen dvě malé opálené ruce se špinavými nehtíky, jak drží každá jedno žlutozelené měkké jablíčko, cítím jeho chuť na jazyku, cítím, jak mi mezi prsty stéká jeho voňavá šťáva a chtěla bych snít dál, cítit víc, vidět víc! Maminko, maminko, proč pláčeš? Maminko, ty máš slzičky. Neodpovím, neuměla bych to, neuměla bych vyprávět milované dcerce, že na moje slzičky se nikdo nikdy doteď neptal a já se tomu odnaučila, protože nikoho moje ptaní se nezajímalo. Je to dost zamotaný i pro mě, a asi proto a tak trochu nevědomky pláču.
Ten večer si budu dlouho pamatovat, konec léta, my v Čechách jen na jeden večer cosi zařídit. Zapomenutý statek sloužící co upadající penzion a restaurace. Na zahrádce moje rodina, postarší Němec, který nám celý večer opakuje, že máme super prezidenta, a vedle mladý Ital, který se chce evidentně pořád zeptat, jak to, že v tomto zapadákově slyší italštinu – tatínek na holčičky mluví chvilku česky, chvilku italsky –, ale nezeptá se, protože starý Němec u řízku a s řízkem v puse pořád mluví a nepustí ho ke slovu.
Střih.
Na dětství si moc nevzpomínám, nebylo celkem moc na co, ale občas problesknou světélka nádherných vzpomínek na letní měsíce na chalupě. Přivřu oči a přivoním si k jablku, které mi E-liška donesla. To je ono! Moje dětství je jako to letní jablíčko. Stačí se jej dotknout a na křehké slupce se hned objeví hnědé skvrny, stejně jako chvíle mé radosti zkazí i jen letmá vzpomínka na dětství.
Taková jablíčka je nejlepší jíst rovnou ze stromu… jak dlouho už jsem je neviděla, necítila, neochutnala. Nevrací se mi ucelené vzpomínky na to, kde a proč a co; vidím pod přimhouřenými víčky, vidím jen dvě malé opálené ruce se špinavými nehtíky, jak drží každá jedno žlutozelené měkké jablíčko, cítím jeho chuť na jazyku, cítím, jak mi mezi prsty stéká jeho voňavá šťáva a chtěla bych snít dál, cítit víc, vidět víc! Maminko, maminko, proč pláčeš? Maminko, ty máš slzičky. Neodpovím, neuměla bych to, neuměla bych vyprávět milované dcerce, že na moje slzičky se nikdo nikdy doteď neptal a já se tomu odnaučila, protože nikoho moje ptaní se nezajímalo. Je to dost zamotaný i pro mě, a asi proto a tak trochu nevědomky pláču.
...ukázka z kapitoly...
Další fotografie ze svátečního večírku najdete ve fotogalerii na tomto webu.
Komentáře
Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit