Nedávno jsem narazila na jednu recenzentku bloggerku a trochu se začetla. Bezmyšlenkovitě u ní roluju a skroluju, často hezké fotky a najednou koukám, soubor tří recenzí, kde uvnitř Nebát se přát si. 

Vím, že je to knížka, která polarizuje, určitý typ čtenářek neunese moje názory a pohledy na moderní společnost, politiku, východu dětí a mezilidské vztahy, jiné kádrují, poučují a poplivou, co se dá, protože je to prostě potřeba a žádoucí, "aby byla oponentka moderní, názorově svobodná a in" :-) 

To jsou reakce, které se autora většinou nedotýkají, ví, že existují a jaký archetyp komplexy postiženého kverulanta je píše. Já osobně je ani nečtu, to je role mého agenta :-), tak ať se baví! Výjimečně se mi do ruky dostane recenze odbornější, či z pera jedince, který opravdu ví, o čem píše. A tak jsem se začetla… 

…do úvodních řádek, kde recenzentka Andrea Kösslerová cupuje spisovatelku Alenu Mornštajnovou a končí odstavcem: 

“Velkým mínusem Tichých roků je také extrémní nesympatičnost hlavních postav příběhu. Člověk místo toho, aby jim fandil, se jen modlil, ať je konec a nějak to dopadne. Je jedno jak. Nevím, jestli jsem už náročnější čtenář, který potřebuje více zabřednout do děje, vyžívá se v dialozích a nějakém tom poselství příběhu, ale tenhle počin neobsahoval nic z toho. Shrnula bych to asi jako nemastné neslané, nenadchne, ani neurazí. Bohužel, s Alenou Mornštajnovou jsem tímto asi skončila a víc toho od ní číst nebudu.“

Pod textem byla jako první fotka mé třetí knihy a… najednou mi bylo jasné, že zostra naladěná recenzentka pojede nejspíše stejně atakujícím tónem i po Nebát se přát si. Kdysi jsem se skoro pohádala s mým redaktorem, který se stará, abych s knihami neuhnula někam, kam se fakt nemá, srovnává moje úlety a vůbec, snaží se civilizovat moji divokost autorskou :-) Řekla jsem mu jasně, že nemohu psát tak, aby se to líbilo každé slečně i dámě, protože můj pohled na svět je… Pan redaktor mi odvětil také jasně, že nakladatel musí i prodávat :-) Pak se to srovnalo a nakladatel prodává, vy čtete, děláte mi radost, a paní recenzentka to vzala asi takto: 

Nebát se přát si
„Po tom celkem slušném zklamání s Mornštajnovou jsem se rozhodla otevřít knihu, od které jsem vůbec nic neočekávala. Sáhla jsem proto po Blance Milfaitové - marmeládové královně - a jejím třetím počinu, který je o hledání štěstí. 

Kniha je rozdělena do kraťoučkých kapitol, které popisují různé příhody z autorčiného života. Často mi připomínaly Továrnu na sny od Anie, protože byly z velké části sepsány z cest a týkaly se jak vtipných, tak neradostných událostí spojených právě s kočovným životem a vypořádání se s pozdějším usazením. A musím říct, že jsem byla s výsledkem opravdu spokojená. Dokonce se přiznám, že určité pasáže se mě dotkly mnohem víc, než jsem vůbec čekala, a kolikrát jsem se u čtení rozplakala.

Tím, že člověk nic moc neočekával, tak se tak nějak smířil i s občasným klišé, které tento žánr knih doprovází. Ve výsledku jsem si ale u četby odpočinula, něco nového si odnesla, pobavila se. Určitě můžu doporučit dál.“

Teď bych asi měla napsat, že knížka je u všech dobrých knihkupců :-) a že ji můžete koupit i na Zalužanském zámku! A díky, že ji čtete i vy, číslo potěšitelně roste :-)

Možná je to i díky recenzi Petry Kubalové na moji prvotinu, která začíná odstavcem: Knihy plné příběhů, které vaši hlavu a duši nenechají v klidu. Potřebujeme slyšet, že někdo zažívá podobnou situaci jako my. Někdy chceme poradit nebo najít jiný úhel pohledu. Potřebujeme vzory a odpovědi, bavit se, žasnout nebo být někým jiným. A s tím vším nám často pomáhají knihy. Které nás v redakci nadchly a které příběhy vás nenechají chladnou?

……………………..
A ještě vzpomínka na 2017 s videorecenzí :-)