My jsme pořád stejní. Jako lidé domácí i přespolní, jako milenci i jako zaměstnavatelé. Děláme pořád stejné věci :-) a dokonce pořád se stejným nadšením! I to, jak přistupujeme k našim kolegům, přesněji zaměstnancům, je stále stejné. Extrémně vysoké nároky, ostatně o nic vyšší, než ty, které máme jeden k druhému v rodině, potřeba absolutní důvěry, dokonalého respektu a nedotknutelné spolehlivosti. Jsme pořád stejní, tady jako tam. V Čechách jsme výše specifikované hodnoty potkali snad 2x… Maximálně. Za mnoho let. Barča je jedním z těch dvou. 

Proč o tom ale píšu? Právě tady pod nejvyšší horou Dolomit skončila velká lidové sláva, která trvala celé léto, přesněji co letní čtvrtek. Něco mezi trhem, dílnou lidové tvořivosti, setkáním přátel a promenádou centrem ladinské vesničky, která se pyšní titulem „Jedna z nejhezčích vesniček Itálie“. Moji manufaktura tam zastupoval tým zaměstnanců resortu, Eri, Stefi a pan P. Všichni co den pracují od rána na svých pozicích, končí večer, aby pak v noci - sláva je mezi dvacátou a téměř půlnocí - pokračovali se stejnými úsměvy v jiné pozici :-)

Bez remcání. Bez prvotně natažené ruky. Bez keců. Cítí odpovědnost, prchavost sezony a dokonce, jsem o tom přesvědčená, je to tam docela baví :-) I naši zaměstnanci v Itálii mají odměny odpovídající místu a roli, jako ti čeští. Ale tady se na ně mohu 100% spolehnout. Kdyby jich nebylo, nezvládla bych to všechno.

Necelý rok a tým je postavený. Silný tým. Jak moc jsem si přála to takto napsat na Šumavě! 

V Čechách moje firma sice rostla meziročně stále spolehlivě, ale pomalu. Mnohé projekty jsme museli stornovat. Jako ten slavný kuchař, co nemohl otevřít novou restauraci, ačkoli měl nápady, zkušenosti, slávu i peníze. Jen neměl lidi. Dobré lidi. My vše překonávali s nebezpečně se zvyšujícím nasazením „starých kusů“, při pracovní době denně i 17-18 hodin. Nové kusy ze sestavy lemplů, mamánků a budižkničemů prostě… nešlo použít. Nebylo už z čeho ani vybírat, však i ředitel odborné školy v Horažďovicích přiznal, že z jeho svěřenců toho roku končících se na práci v oboru nikdo nechystá, ani nikdo nehodí.  

Zkušenost, která mi byla novou, nepříjemnou, která doprovázela moje podnikatelské začátky až do konce - a ano, měla jsem totiž chvilkový pocit, tam na Šumavě, že dělám něco špatně. To, že platím víc, než jinde, že lidé u nás dobře jí, mohou se naučit mistrovskou práci od nejlepších v oboru, a mají zdarma k dispozici byt na dohled od zaměstnání, to mi najednou loni začalo připadat „strašně“ málo.  Pak jsme nabídla 50 000 Kč čistého za cukráře a… našla jednu bábu levou a podrazáckou, která neuměla ani péct ani žít vlastní život. Děs. Zkušenost, která mi byla opravdu vztyčeným ukazováčkem. S tím jsme přijela do Itálie.

Ale my jsme pořád stejní. I jako zaměstnavatelé. Našim lidem dáváme pořád totéž. I tady. Jen s tím rozdílem, že tady si toho ti lidé neskonale váží. Zaměstnávám jen místní a jejich smlouvy jsou výjimečné. Nadstandardní. Opět. Při nedávné návštěvě banky mi paní ředitelka povídá, že v tomto kraji není zvykem se tak hezky o zaměstnance starat… a poděkovala mi za to :-)

Proč o tom ale píšu? Abych tak trochu zeširoka té skorem desítce kolegů i tudy poděkovala. A vám pověděla, jak moc si jejich pomoci a přítomnosti vážím. Taky abych každému, kdo sem jede, řekla, že tu o něm bude dobře postaráno :-) 
………….
Na fotce z vesničky Sottoguda, z té lidové slávy, naše indiánky a Erica se Stefánií.