Roky jsme v tomto ohledu experimentovali, a chybovali horem dolem. Hlídačka. Indiánky nepotřebují ale ani holčinu, která ještě neví, co sama se sebou, natož dámu v letech, která se zase bojí, co vše by se mohlo stát a aplikuje nám tu výchovné přešlapy, kterými jsme si prošli všichni desítky let zpátky. Eli, Mia a Max mají nás dva a Barušku, a to je to, do čeho investujeme vše, co máme a umíme - žádné školky a školy, kdy spolu rodiny jen navečer a občas o víkendu to nenahradí! Ale někdy se hodí… hlídačka! Má dost zásadní a důležitou roli. Včera jsme procitli! 

Holky potřebují vzor. Potřebují ke komu vzhlížet mimo rodiče. Kdepak sebestřednou emancipovanou aktivistku, ale bojovnici, kdepak agresivní feministku nebo nadrženou kariéristku, ale opravdovou ženu s její přirozenou inteligencí, dravostí, ale i vztahem k rodině a tradici. Jdou jinudy, mají jiná pravidla, režim a o moc méně věcí, ale i nemocí, než jejich vrstevníci, než děti z měst s jejich školkami, kde inkluze, faleš politické korektnosti, podivná socializace, strach z pohybu, nezájem a upjatost mnohdy vedou k dalším zásadním chybám, vršeným na moderní výchovu googlem a online žvanírnami pro mladé maminky. 

Jistě, ale ano, víme, že existuje pár míst, kde to funguje jinak, píšete mi o tom, ale to jsou kapky v moři. Ty kapky pak zmizí ve státním školském systému, kde už není naděje.  

Ne, kdepak, my nemáme recept na to NEJ pro děti, my nemáme ani mnohé odpovědi, nevnucujeme naší cestu a také chybujeme, ale obojí, jejich i naše omyly zvládáme popsat a hledáme, jak je napravit. Před pěti lety jsem vyrazila na cestu jinudy… s právě narozenou E-liškou, a psala vám, že třeba to bude cesta plná omylů, že nevím, zda to vše, co chci, je opravdu možné, zda to zvládnu, ale že to tak jako tak zkusím a ponesu si za to svoji odpovědnost. Dnes po té cestě jdeme ruku v ruce s třemi dětmi. Neměnila bych ani o milimetr a vám a vašim dětem nabízím, přijeďte se podívat, přijeďte na resocializační kemp :-) Ano, vezměte děti k nám na pobyt bez telefonu, ale s povinností, bez internetu, ale s objevenými sny, beze slov jako: nechci, nudím se, tohle nejím, nemám náladu, které jsme tu nahradili jednotným: pane, ano pane :-) Na pravý opak příměstského tábora malého nešiky. 

A tak, zatímco se nám před barem předevčírem v břečce válela pětiletá holčička vzteky hlavou bušící do země, nabalená jako pumpa na zimu v pravé poledne a pod sluníčkem, klasická italská momentka, jiná pětiletá s tříletou makají ve stejnou chvilku v tričku, zpocené, špinavé a šťastné!  

Franz je nejen horský záchranář a jeden z našich kmenových zaměstnanců, ale pomalu a jistě se mění v… tak trochu jinou hlídačku, „holku k holkám“ :-) Tedy, ony v něm vidí prince, ale…  Někdy se raději ani neptám, co mají v plánu, jako z této fotky. Je prý teplo, bundy dolů a do lesa pro dříví. Trvalo to dost dlouho, než se vrátili, že prý se čekalo, až se Eli vyškrabe z nějaké jámy, kam se skutálela ze svahu, kde je ještě dost ledu. Přišla jako malé prasátko. Ale na ramenou kmínek, se kterým pomáhala modroočka. Ani nemusím povídat, jak se jim baštilo a poo spalo.  

Dnes ráno byla celá parta hledat jelení paroží, teď staví krmítka pro ptáčky a jedno velké na jezírko pro pstruhy. Prý je tam nalákají a lukem uloví… Tak uvidíme, k večeři bude buď pstroužek na slanině, nebo alternující… jogurt.