Dlouho jsem nic nenapsala, nějak se to sešlo. Chybí nálada i inspirace, divná doba prochází také okolo nás. Občas si na to postěžujete, že nepíšu, že nevíte, co Eli na závodech, co je nového. Pravda, sportovní novinky tu jsou a jsou nadmíru příjemné. Drží nás nad vodou. Tak poslouchejte :-) budu vám vyprávět příběh hlavních a nejdůležitějších závodů roku, pro které neděláme málo, kterým se rodina podřizuje a… na které se také nejeden z vás připravuje – jako fanoušek a podporovatel – s námi. Nebude to ale krátké čtení, tak bacha.    

První z poražených 
Jeden úhel pohledu je jasný, a i u nás převládá. Jakob, E-lišky vzor a nejlepší světový mílař, i jeho otec – trenér, jiný pohled ani neuznávají: být druhým není úspěch. Ale existuje i jiný úhel pohledu, a je… pestřejší :-) Odečítejte se mnou: šest stovek atletek v kvalifikačních kolech. Čtyřicet postoupí do semifinále v předvečer Čokoládové tretry. Osmička nejlepších českých a slovenských sprinterek s právem startovat uprostřed největší atletické vřavy v zemi – na Zlaté tretře, zlatém mítinku světové atletiky. To sakra sedí :-) A Eli veze domů stříbro. Po vítězství na stejné akci, ale na trati 100 m dva roky zpátky, je to bomba.  

Pro nás ale není tolik podstatné, jestli byla Eli první nebo druhá, důležitý je růst, dosažený čas pod 31 vteřin a způsob, jakým Eli dobíhala… Posledních 50 metrů zrychlovala, jak v semifinále, tak finále, to bylo stejné. Jediná, kdo měl sílu v závěru zrychlit. To má váhu. Pokud by byla trať o pět metrů delší… :-) Mimochodem, dosažený čas by Eli loni i předloni stačil na vítězství o parník :-) Ale na kdyby se nehraje. První místo nám uteklo o několik setin vteřiny! Ano, několik málo setin. Gratulujeme soupeřkám, protože bez nich by to taková jízda nebyla, a jsem moc ráda, že se Eli s nejednou kamarádí. 

Důležitý je v přípravě atletky progres, trénovatelnost, poznání chyb a pochopení, kudy a jak lépe, ale též skutečnost, že se E.A.M. drží ve světové špičce. A tou je bezesporu (a dobře měřitelně) americká atletická ekipa. Takže, na posledním AAU National Championship (atletickém mistrovství USA), by se Eli v kategorii 9-10 let (tedy ještě s ročním hendikepem) dostala na stupně vítězů. To sakra sedí! Neujíždí nám vlak, seč se o to státní systém výchovy mladých atletů v Čr snaží na plné kule, a vlastní náš tým mu v tom plnohodnotně asistuje.   

Zlatá tretra je výjimečným mítinkem. Není jen jediným v Čr, není jen akcí s neuvěřitelnou tradicí, kde dávají nejmenším šanci zažít neuvěřitelné, ale… je jedním ze základních kamenů vztahu dětí k atletice. Viděla jsem to už několikrát na vlastní oči a potvrdit by to mohl kdokoli z trenérů – děti se v Ostravě na Zlaté tretře zamilovávají do svého sportu jako nikde. 

Letošní svétek sportu byl neopakovtelný, nám poprvé běžela Mia, loučila se Zuzka Hejnová a její nástupkyně Femke Bol, kterou holky naše milují, překonala světový rekord. No a Mia? Pro ni je letošní rok výjimečný a ví to. A žije tím. Poprvé na Čokoládové tretře, poprvé jde do školy a poprvé jde na Duklu. Má to v hlavičce srovnané a na vše se těší tak, že… sama se naučila psát, číst i počítat, sama si udělala tréninkový plán na letošní rok a sama se přihlašuje na závody jako nejmenší duklačka. To musíte zažít :-) Mezi několika stovkami minisprinterek si vybojovala nejrychlejší čas z šestiletek. Máme se za rok na co těšit! 

Dnes bych ještě ráda pozdravila a poděkovala přátelům z kraje na severu, kteří Eli podporují ve velkém stylu, pomohli se vším, s čím se pomáhat dá! Jste borci, Jani a Jirko! Vážíme si toho. Stavíte ty základní kameny do Brisbane a dále… spolu s námi.  

A také děkujeme běžeckým rodinám kamarádů od Aničky a Bertíka, byla to super akce i díky vám a fotky (opět odkazuji na instagram našeho rodinného týmu) mluví za vše. 

Mimochodem, pokud se někdo ptá, kde je ta obří čokoládová tretra, kterou Eli vyhrála, tak… pozvala kamarády, rozbalila ji a všichni jsme ji ještě na tribuně snědli. No, přidalo se i pár cizích a paní z ochranky, do té to skákalo nejvíc :-)

Poděkování patří též přátelům z Čokoládové tretry Slovensko a z Atletiky Košice, Stanovi, Jance a Dance, jste naše široká běžecká rodina! 

Už dnes se těšíme na příští rok a nejvíce na ten 2024. Mia poběží poprvé 200m, Eli naposledy 300m a Maxe ostrašíme a poletí poprvé 100m. Celý Flying Angels Clan pospolu!  

Vysvětlivky: na Čokoládové tretře mohou běžet děti jen takto: 100m, 6 a 7 let. 200m, 8 a 9 let. 300m, 10 a 11 let. Pouze tak. 

Šest startů, šest medailí 
Následoval atletický mítink na jihu Čech. Jsme v plném tréninkovém procesu na Memoriál J. Odložila, ale možnost startovat v Českých Budějovicích se neodmítá. Ne všude nás totiž na závody pustí. O tom jsme psala nejednou a je mi z toho smutno i teď. Pokud Eli není „jejich“, pak NIC. Ale Eli není v podstatě ničí, Dukla účasti a závody nezajišťuje a domovem spadáme do jiné země, takže na nejednom mítinku máme stopku. 

Obě holky absolvují šedesátku, stopadesátku a hází medicinbalem. Horko neskutečné, organizátor ze Čtyř Dvorů príma a soupeřky pokukují :-) Mia dala jako nejmladší v její kategorii 3x stříbro! Borka neskutečná. Nejmladší v poli trénovaných atletek. 

Eli je o kategorii výše. Medicinbal nám lítá přes šest metrů (kilový přes hlavu), ale zde to stačilo jen na stříbro. Šedesátka a stopadesátka je jednoznačná a domu vezeme dvě zlata. Příjemný závod pojatý jako velký trénink.  

MJO doma na Julisce
Tři dny poté nás čeká druhý vrchol ze třech letošních: Čokoládovka, Odložil, DXT. Memoriál Josefa Odložila. Doma na Julisce. Jsme na místě od dopoledne. Pere sluníčko. Domů Eli jede až na konci v podvečer. Nelze ji naložit dřív :-) I na MJO běží E-liška 60 m hladkých. Tentokráte v kategorii s handicapem, tedy s děvčaty o rok staršími. Na jednu jedinou nestačila, ačkoli ji jindy slušně poráží. Po loňském zlatu tedy stříbro a hlavně… zážitek ze světové atletiky v Praze. Mítink je součástí World Athletics Continental Tour, stejně jako Zlatá tretra v Ostravě. Pražský má plaketu bronzovou, ostravský zlatou. 

Odložil je klasický mítink s puncem domácí atmosféry a… bohužel také čurbesu. Víte, že MJO pro trenéra E-lišky je záležitostí srdce, pro Eli už také, přesto jeden nemůže zavřít oči nad nedokonalostmi. Například neskutečný letitý chlív za shromaždištěm atletů u registrace – všichni okolo něj museli na wc. A wc samotné? Fuj! Dost tomu napomáhají podivné postavy, které pivo ze stánků na stadionu popíjí ve velkém a atletika je vůbec nezajímá… 

Extrémní zlato na DXT doma v Dolomitech
E-lišky první závod v životě. Bylo jí pět. Ostaršili jsme ji a tatínek musel běžet s ní. Neuběhl to, poslal ji bojovat od poloviny závodu samotnou (šestiletky musí běžet s doprovodem). Doběhla pátá! Před rokem a po covidové organizační odstávce, jsme si dojeli pro čtvrté místo. Eli po teplotě a s bolestí v krku. Tenkrát ji tatínek slíbil, že příště budou hrát národní hymnu pro ni. Ano, i v dětských kategoriích tomu tak bylo. Kdo vyhrál, měl tuto čest. 

Letos nenecháváme nic náhodě. Tři dny přiměřeného tréninku na Salcbursku, dva relaxu u moře a den předem už testujeme trať. Načíst ji. Každý metr. Dva a půl kilometru totální dřiny. Stoupání až takové, že na něm instalují pro slabší kusy jistící lana. Překážky imitující skalní úseky. Velmi krkolomné hučáky dolů, bláto, louky, kameny, klády i beton. Strategie je jasná, žádné vyčkávání, jak nám radí často a mnozí, naše cesta je jiná. Pryč. Od startu. Utéct jim. Aby je přešla chuť :-) Včas na startovní lajnu, nenechat se odstrkat dozadu a zmizet z chumlu 260 běžců, aby Eli nikdo nesejmul. Běží všechny věkové kategorie spolu a ti velcí kluci po startu nehledí okolo sebe.  Ještě rychlý rozhovor na mikrofon, spíkr závodu je zvědavý… a START. 

Mrkněte na Eli instagram, je tam nemálo fotek a filmíky, třeba ten ze startu :-) Po prvním kilometru a nejtěžším stoupání je průběžně první žena a devátá mezi kluky. Jen ti velcí jsou před ní. Závod je to nádherný, tohle odjinud neznáme, všude fanoušci, dokonce před domy, okolo kterých se běží, na zahradách, v oknech, všude se srocují, pokřikují, tleskají. 

Následuje další těžký kilák a poté pár set metrů technického klesání. Posledních 200 metrů, Mia a Max freneticky fandí, spíkr nevěří vlastním očím a ředitel závodu se jde podívat. Eli sprintuje, smázne ještě jednoho chlapce a… trenér pláče radostí. Ano, je to tak, osmiletka Milfaitka je v cíli první ze všech děvčat.    

Dlouhé minuty focení pro toho i tamtoho, tolik poplácání po ramenou, pytel chvály a… pak konečně do náruče! Chvilku na to propuká ale v usedavý pláč.

Nejde ji zastavit. 

Bohužel se dověděla, že letos dětským vítězům hymnu nehrají. Není čas. Závod je od letoška součástí velkého Alpe Adria šampionátu a nominačním závodem na mýtický UTMB ve Francii, a organizátor musel „něco“ časově ořezat. Uplakaná jde na bednu. Pro krásný dřevěný pohár. Pak jde za mnou a opět pláče, všichni se jí snaží ukonejšit, ale nejde to. A je další vyhlášení, tentokráte udělení Prémie za absolutní dívčí rekord. Přichází šéf organizačního týmu vyzvědět, co se děje – Eli chtěla hymnu, říkáme. Ne ceny, ne poháry, ale hymnu. Hnalo jí to, jako nic jiného. Když si to vyslechl, omluvil se a slíbil, že hymny pro vítěze vrátí do programu. Tak už víme, proč Eli poběží o zlato za rok :-) 

Bomba, největší E-lišky úspěch jejího běžeckého života. V ten den nám přijde info, že na vysvědčení za třetí třídu jsou to samé jedničky. Můžeme slavit. 

A ta hymna? Večer se venku sprchuje, už je chladno, ale ani se nehne. Smutná. Přinesu telefon a pustím tu píseň písní. Stojí jen tak a dál bez hnutí na stupínku od sprchy, my okolo ní a… je to jeden z nejkrásnějších momentů dne.  

Košice milujeme
Z Dolomit míří tým do Tater, krátký tréninkový kemp na Štrbském Plesu, trochu zábavy a v polovině měsíce přesně start (také třetí) na mezinárodním streetovém mítinku v Košicích. JBL Jump Fest. Miu ostrašíme a má startovat, ale nenastoupí, horečky v den startu. Pak blinkání, prostě…  Eli je trochu mimo též, ale bez příznaků a bolesti. V půl osmé už trénuje, v půl deváté běží a skáče, ale není to ona. Zůstává daleko za vlastními průměrnými výkony. Bere bronz, ale jako nejmladší na bedně. Překonají ji jen dívky ročník 2012. Posléze si vyprosí zůstat na „stadionu“ a pozorovat cvrkot, závody a pomáhat. Zametá písek okolo doskočiště, běhá pro kafe, fandí, prostě je se svém živlu a dokonale si to užívá. Dvanáct hodin non stop. 

V průběhu se za ní zastaví její atletická kamarádka, slovenská mistryně a mnohonásobná medailistka z Čokoládové tretry Nelka. Vídají se jen tam, nebo v Ostravě na finále na Zlaté tretře, ale chovají se k sobě jako odvěké přítelkyně :-) Přijde s tatínkem a ptají se, mimo jiné, na to, kde máme auto. Pak zmizí a za chvilku přináší E-lišce dárek neuvěřitelný. Medailisté dostávají na Čokoládové tretře pohár z čokolády, poměrně velký, který ale rychle končí snězený. Nelka s tatínkem nechali udělat věrnou kopii ze sádry a přivezli ji E-lišce do Košic. 

Děkujeme opět Stanovi, Jance a Dance a všem okolo za úžasný mítink, kde startovalo mnoho hvězd z 15 zemí 4 kontinentů a… vyhlížíme, co za závody nám přinesou příští týdny. Zatím jen rušíme účasti, Eli totiž po návratu též ulehá s horečkami. Ale jak ji znám, bude to den, dva a hurá do boje. Jak by ne, za týden nás čeká masakr: Lavaredo Ultra Trail v Cortině d´Ampezzo. 

Několikrát jsem v textu odkazovala na fotky a videa, která už nedávám sem, ale jsou na týmovém instagramu, tudy vede cesta: @flyingangelsteam