Padá na dno. Bankrot státu klepe na dveře. Tragédie pro běžné občany, vzpoury a zabíjení ve věznicích, bezútěšnost, temno a stovky mrtvých. Lépe už bylo. Nedávno jsem připravila malou studii pro naše místní, před volbami (do obecních zastupitelstev v Itálii), aby otevřeli oči. Aby pochopili, že současná garnitura státní, ale ani místní, nemůže přinést změnu, bo je neoddělitelnou součástí průseru. 

Opozici ve Val Pettorina se to moc líbilo. Pak přišel bývalý starosta, hoteliér a dobrý soused, už postarší muž, a povídá, Blanko, jestli tohle odpublikuješ, podřízneš si pod sebou větev. Ti, co tu vládnou a mají prsty všude a ve všem, co si na svoji pravdu nedají sáhnout, navíc od cizinky z východu, oni tě zničí. 

Věty, které jsem vždy měla za výstřel ze startovní pistole, co se obracení žaludku vzhůru nohama týče, které otevírají kudlu v kapse a které mají úplně opačný efekt, než jak byly myšlené :-) Jdeme na věc. 

Dnes jsme na válečné stezce, naše malá entita proti zlodějům snů, proti těm, co si nevidí na špičku nosu, co mají ego tak velké, jak by si přáli mít velké pindíky, a přitom vedou svěřené do záhuby. Vedou tam stát i moji italskou obec. 

A co je to tak nakrklo? Pokusím se to přeložit zpět do češtiny: 

Abychom věci změnili, musíme si přiznat, že je děláme špatně. Hodně špatně. Že hůře už to snad ani nejde. A pak to musíme udělat úplně jinak. Ano, znamená to stvrdit vlastní neschopnost, podepsat si vlastní rozsudek skorosmrti: „vyřazen z řízení“ na doživotí. 

Kdo na to má koule, pánové? Kdo máte odvahu? Nebo je vám odvaha tolik vlastní, jako ta  příslovečná pro italské válečníky? Proč koukáte do země? Ach ano, vždyť už za druhé války se tradovalo, že horší než nepřítel, je italský spojenec. Pro jeho nedisciplinovanost, velmi častou nepřítomnost bojové morálky a odvahy, pro vítězící ochotu spojit se s kýmkoli, aby mamánek prvotně netrpěl, nenamáhal se. 

Roky jsem netušila, jak se tyto vlastnosti odrazily v současné italské populaci. Až dlouhodobý pobyt na Sicílii, obchodní vztahy v Itálii, porod, usazení rodiny, koupě firmy a nemovitostí, místní zaměstnanci a vztahy se Systémem, ale také moderní italská kinematografie plná syrových nástupců účetního Fantozziho, nám a hlavně mě osobně otevřely oči! 

Ale zpět k problému. 

V eurozóně je na tom ekonomicky hůře jen Řecko. A to je Itálie třetí největší ekonomikou.  Touto větou bychom měli začínat všechna jednání zastupitelstva. A dodat, že pokud země je na tom takto bídně, nemůžeme si moc vyskakovat. Ale neomlouvat tím vlastní šlendrián a neschopnost. 

Bohužel, jak říká tajemník CGIA Renato Mason, časy a náklady, kterými lze vyjádřit italskou byrokracii, se staly sociální patologií. Zabíjí společnost. Sociální patologie se stala synonymem pro fungování státní správy i samosprávy. Ale abychom vše neházeli jen na zkostnatělost Systému, byrokracii a naprostou prázdnotu výkonu italského úředníka, situace je komplikovanější a tragičtější. 

Itálie, tedy italská politika, je ukázkově bezkoncepční, dlouhodobá strategie nemůže ani vzniknout, natož být realizována, když například v prvních 48 poválečných letech se v zemi vystřídalo 52 vlád! Ekonomie země stagnuje od roku 1999, to je obludná startovní informace pro každého, soukromá firma s těmito výsledky by byla již roky v bankrotu, insolvenci a její strůjci v kriminále. Ne tak v Itálii, ne tak, když se jedná o stát. Namyšlený stát, kterému dodnes nedošlo, že už to není ani tamta republika, ani říše, že už je svět někde úplně jinde a na ty, kteří zaspali, kteří vše promrhali a rozkradli, prostě nečekal. 

Veřejný dluh je na úrovni 135%, ano, v tu samou dobu je ten český vyjádřitelný jen a pouze procenty dvaatřiceti! Nezaměstnanost mladých dosahuje naprosto zrůdných 32%, v jižní Itálii 45%. Školy chrlí často nedovzdělané, nepřipravené a v mezinárodní soutěži stěží úspěšné absolventy. Je mi do breku, když s místními žáky, ale i vysokoškoláky zabrousíme do konfrontace vědomostní. Oni prostě znají málo. Všeobecná inteligence a rozhled, jazykové vědomosti... atd.. Málo. Hodně málo.

Jeden příklad, který jsem již popisovala. Rodím v porodnici v Messině. Profesor, který ji řídí, neumí ni slova anglicky ani jinou řečí. Dvě mladé medičky se dohadují, jak mi anglicky oznámit, že na obrazovce ultrazvuku je vidět hlavička miminka. Musím jim pomoci s tím, že to klidně mohou povědět v italštině. Konzul Čr v Cagliari, právník, neuměl též anglicky ani prd! Ale jaká je poslední móda, které hodinky a lyže a auto frčí, jaké brýle a šálu nenosit, jaké těstoviny k jaké omáčce, a když ne, tak snad konec světa, na to je tu jeden odborník vedle druhého. Hanba! 

Porodností je Itálie na dně též. Méně než 1.35%, už jen Španělé jsou na tom takto tristně. V roce 2017 se narodilo necelých 460 000 občanů, což je historicky nejméně v zemi pod Apeninami. Od dob, kdy se to počítá, nebylo hůře. Velmi, ale nebezpečně velmi vysoké je v tomto „výsledku“ prorodinné politiky státu procento rodičů neitalského původu, jako jsem já. A z nás mnozí neevropského původu. I já vám tu porodila syna, a před lety i dceru, budou ve statistice, ale asi je odsud odvedu, žít jinam a lépe!  Ne z důvodu mé neschopnosti, ale té vaší, která nás ničí! Ničí nás jako rodinu, jako podnikatele. 

Chudoba se za posledních deset let zdvojnásobila (!!), dnes je v Itálii na hranici bídy 5 milionů z šedesáti milionů občanů… Je to snad málo srozumitelný fakt? A co informace, že pouze v Itálii jsou mladí chudší rodičů?! Tedy nulová prosperita! Podle mezinárodních institucí, jako je Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, je Itálie zemí, kde studovat neznamená mít se lépe. Říká se tomu ztráta výtahu, kdy vzdělání negarantuje úspěch, přiměřené bohatství a zázemí. V Itálii dnes není vzdělání sociálním garantem! To je propad do temného období Evropy, o kterém se roky učíme na našich školách, že skončilo, že neexistuje! 

Podle profesora Tullia De Maura, který je garantem dalšího smutného výzkumu, jsou v Itálii dva miliony totálních analfabetů. Ano, tady se nevzdělanost rozděluje do kategorií, aby si ten méně nevzdělaný mohl taky připadat jako malý doktor, což je v Itálii velmi oblíbený titul. Stejně jako být něčeho prezidentem. 

Druhou kategorií jsou polonevzdělaní, kteří se sice zvládnou podepsat, a možná přečtou kratší titulky sportovní rubriky, ale běžný text nepochopí. A dalších deset milionů Italů prakticky ztratilo schopnost psát a číst, protože to prostě od školy nepotřebují. Ideální voliči. Jdou za hlasitější vábničkou, zdrojem všeho jim jsou televizní stanice a jakékoli zamyšlení se nad problémem je technicky prostě nemožné! I proto je v Itálii tak vysoká pakultura televizní a tak mizerná znalost literatury. 

Proč o tom píšu, když se snažím vysvětlit místní politické a správní reprezentaci, že by měla jít od válu, že škodí, kudy chodí? Podotýkám, že vše to, co dnes dávám na papír, mi někteří místní i sami tvrdí, ale jen potichu mezi čtyřma očima, když do mého baru zajdou na sklenku prosecca. 

Proč tedy? Protože ani vůl bez hlavy nechodí. Ani poslední pazneht toho vola nefunguje bez oné hlavy. A jaká hlava, takový vůl. 

Diplomaticky řečeno, zasazuji naši vysokohorskou problematiku samot a minivesniček do kontextu doby a místa.  Jak neleží správa země v dobrých rukách, neleží v nich ani správa našeho údolí pod nejvyšším masivem nejkrásnějších hor světa. A já se už na tom nechci podílet. Nebudu vás ani volit, ani dotovat daněmi, nebudu respektovat nic, co nerespektujete vy! Dneškem počínaje. Zapište si to, nebo pošlete místního pucfleka, obecního strážníka, já mu nótu předám.  

Je to smutné? Jsem odvážná? Hloupá? Škodím sama sobě? Konečně to někdo řekl na plnou hubu? No, ať je to tak, nebo tak, tohle je realita země, která dala světu to nejlepší z kultury, z její nejširší škály, ale také z filosofie a dalších věd, která dala světu sportovní fenomény, či to nejlepší z průmyslu a gastronomie. Ano, neoddiskutovatelně více, než kdo jiný! Tady musíme děkovat, však k tomu všemu vzhlížíme dnes a denně. 

Ale nalijme si čistého vína. Mluvím o minulosti. Stále vzdálenější minulosti, která na dnešku nechává už jen stíny úspěchu. 

Śpatná tzv. provzdělanost obyvatelstva, také třeba technicky nejhorší auta Evropy, pančované gurmánské speciality olejem počínaje, přes zmrzlinu po snad všechny sýry! Mafií prolezlé vše, kam se podíváte... A kdo by chtěl dnešní výdobytky italského lehkého průmyslu? Nebo za spojence v bitvě ty slečínky v uniformách s vyhrnutými nohavicemi a pěstěným fouskem, které vidíte okolo kasáren? 

Itálie je státem, kde zdravotnictví není v jeho rukách, ale každý region si v něm dělá vlastní politiku. Proč? Protože z toho jdou úžasné peníze! I proto ten děs a chaos dnes. 

Ne ne, nepleťte se, nehaním, co mi přijde pod ruku. Jen na rovinu popisuji fakta země, kterou milujeme. Kam jsem odvezla rodinu, kde jsem porodila dvě z mých dětí, kde jsem chtěla žít. Ano, chtěla. Co bude dál, nevím. Jsem nejen zklamána, ale zhnusena. 

Když rok po uragánu Vaia jakási turistka napsala na sociální sítě, že místní reprezentace umí jen brečet a žadonit o peníze, aby jako sanovala škody, ale že se práce neudělala žádná, jak zareagoval starosta? Nechytil se za rypák, nevysvětlil (ono nebylo moc co), protože žena měla z 90% pravdu, co tedy udělal? Zažaloval ji za urážku! Ano, brečel ještě více a šel na soud, aby ženu odsoudili a aby musela zaplatit obří pokutu, ze které by měla jít velká část obci za utrpěnou újmu. Hanba dvakrát! 

Přesto všechno to tam, kde žijeme, miluju. Miluju i některé lidí okolo. O to více jsem naštvaná, jak je ten ráj spravován, řízen a obhospodařován. Jak dobrovolně místní s prohrou v hlase říkají, no jo, no, Rakušáci se mají, a Švýcaři, jéje, to my jsme 30 let za nima. A tím konstatováním jejich sebereflexe hasne. 

Od severu na jih Itálie obce odumírají. Vesnice chudnou ukrutnou rychlostí a sociální nůžky ve městech se rozevřely na maximum. Nepřeháním. Jen mám oči otevřené a necítím falešnou solidaritu. Cesta, po které v Itálii jdeme, je cestou sebedestrukce. Nepřináší nic dobrého. To platí i v našem údolí.   

Mohla bych být diplomatičtější, šetřit výrazy a nebýt tak expresivní, samozřejmě, mohla, jsem žena, umím to :-) Ale k čemu by to bylo? Takových rétorů máme! Nikdo jim nenaslouchá. Mohla bych s všeobecně přijatelným úsměvem říkat, že se můžeme stále zlepšovat, že tu jsou rezervy, že na sobě budeme pracovat a že si dáme ještě šanci, že existují synergie a touha a projekty a plány a… jdeme na kafe, co? 

Ne, taková nebudu. Investovala jsem v této zemi k dvaceti milionům, záleží mi na ni, ne na tom být oblíbenou, nejsem post na sociální síti, abych si hrála na lajky.  Mohla bych jako vy tvrdit, že sklenička je z dobré půlky plná. Kdepak, já ji nevidím ani z půlky prázdnou dokonce, a co víc, umím odtušit smutné její dno!  

To prostě k ničemu není, nebudu mluvit tak, jak by se vám to líbilo, mluvím jasněji. 

Z textu jsem teď vymazala odstavce, které se týkají konkrétních problémů Val Pettoriny, velmi detailně popsané trable s návrhy řešení a návrhy naší pomoci. To je pro účel tohoto českého překladu nezajímavé. A budu pokračovat k závěru. 

Jestli se nezmění všeobecně zakořeněná italská politika ignorace, arogance a všudypřítomného „mě se to netýká... ismu“, tedy praktika řešení čehokoli, bude zle. Odejdou investoři, odejdou mladé aktivní rodiny s dětmi, vymře populace samot, vesnic a malých městeček, a nic tomu nepomohou nákladné marketingové projekty na mezinárodních veletrzích, které mají lákat peníze právě od oněch investor, nebo turistů. 

Pokud bude mít Itálie na tisíc královsky placených senátorů a poslanců (cca půl milionu korun měsíčně na jednoho), ale v mnoha horských vesnicích nebude pitná voda nemalou část roku, nebo mladí nedosáhnou na alespoň nějaké bydlení, země nepřežije. 

Život v horách je tvrdý a náročný. Vše je daleko, vše je drahé. Nikdo mladým nepomůže a nikdo nechápe, že bez střední třídy, živnostníků, zemědělců a rukodělců, bez rodin spravujících farmy, hotely nebo drobné podniky… prostě nelze ujít dalších pět let, natož více.  

Unesco u nás chrání přírodu. Hodně se tu tím chlubíme. Chrání přírodu a kulturní odkaz. Ale kdo ochrání místní lidi? A to platí všeobecně, ačkoli já se sejřím hlavně kvůli místu, které jsem si vybrala za druhý domov.  

My jsme štvaná zvěř, subjekt platící daně, jsme číslem daňové identifikace, nejsme ani jménem, ani příběhem, ani rodinou, nejsme nikým. Takto italský stát kouká na vlastní lidí, natož pak na nás, cizince. 
……………………………………

To vše jsem sepsala dlouho před šíleností, jakou je Covid-19. Akcelerace umírání země je přímo poplatná rychlosti s jakou se virus Apeninským poloostrovem šíří. Vývoj situace v Itálii napovídá blízkému ekonomickému masakru. 

Z Itálie jsem odjela minutu před vypuknutím virového šílenství, které nyní přerostlo do pandemie a všeobecného zoufalství. Den za dnem je to horší. Mám obavy. Itálie se z toho prostě nemůže vyhrabat. Nemá na to sílu. Stejně tak, jako se z onemocnění tím sajrajtem nemůže sám od sebe vyhrabat starý člověk (a Italové už selektují a opravdu staré a nemocné ani neléčí), nemůže si pomoci stará a nemocná Itálie sama. A nikdo ji pomoci moc nechce, ač klečí na kolenou.  
……………………………………

Proč jsem k textu dala zrovna tyto fotky? Jen tak. Aby tam bylo alespoň něco hezkého… :-(