Nad vesničkou Sottoguda, ladinsky Staguda, stávala kdysi obrovská bronzová vrata. Za nimi se rozkládalo pohádkové, řekla bych mýtické království krále Ombra. Král Temnoty nebo král Stínu nezní zrovna pěkně, ale protože jeho království se rozkládalo od nás směrem podél jižní stěny Marmolady, kde často leží temná mračna, dalo by se i přijmout. Ale zůstaňme u jména Ombro.

Žil v překrásném alabastrovém zámku, ale málokdo ho viděl, neb jediný vchod do království našeho krále byl soutěskou nad vesnicí Sottoguda, která ústila u oné bronzové brány, co bývala stále zamčenou. Holčičky naše ji chodí hledat, však stávala jen pár metrů před domem, kde nyní E-liška s Ronjou žijí. Vlastě by býval náš dům už za branou, uvnitř pohádkového království…

Král měl dcerku Ombrettu, stále dobře naladěnou, celý den se smějící a velmi krásnou, lidé ji milovali a sláva její přesahovala daleko do ciziny. O to více byla ale nenáviděna macechou, druhou ženou krále. Macecha měla také dvě vlastní dcery, byla zlá, dcery krásy nepobraly, ba naopak, a tak se schylovalo k neštěstí.

Když na hrad přijížděli na návštěvu princové a rytíři, mohli nechat oči na Ombrettě, a dcery proradné královny přehlíželi. Královně došlo, že pokud chce provdat dcery vlastní, je v tom záměru líbezná Ombretta překážkou.

Pak přišel den, kdy na hrad přirazil spanilý princ, Ombrettu si zamiloval a krále požádal o její ruku. Láska to byla opětovaná, a proto král souhlasil. Zpráva se rozšířila celým královstvím, i za hranice letěla, král pozval každého, kdo by se o veselce mohl dovědět, na velkou hostinu. Štěstí se rozprostřelo krajem.

Vše ale nenechávalo v klidu zlou královnu, která se nakonec uchýlila ke krutému činu. Povolala si na pomoc z daleké ciziny zlou čarodějnici a ta proměnila krásnou princeznu Ombrettu v kámen.

Král nechal prohledat celé království, vyslal poddané do každého koutu země, nechal prozkoumat jeskyně i vysoké hory, hluboké lesy i jezera. Nikde nikdo dceru nenašel.

Až jednoho dne, mnoho let poté, uslyšel pasáček, který hnal své malinké stádo oveček podél stěny nejvyšší hory Dolomit, smutný dívčí hlas, zpěv to byl. Nedal tomu velkou váhu, kde tady by se vzala dívka, pomyslel si a vše svedl na vítr ve skaliskách, který ho zmátl.

Zpěv ale neustával. Tu se pasáček zastavil a zaposlouchal se lépe. Opravdu to byla tíživá a velmi smutná píseň:

Son de sass e no me muove (jsem kámen nehybný)

Son de crepa en Marmolèda (jsem skálou Marmolady)

Son na fia arbandonèda (jsme dcerou opuštěnou)

E no sèi per ci rejon (a nevím proč)

Uběhly roky a staletí, lidé zapomněli, království zmizelo a s ním i příběh. Jen horalové v Údolí Pettorina, našem údolí pod jihovýchodní stěnou Hory, si tento smutný příběh občas vypráví, a předávají z otce na syna.

Říká se ale, že kdo se vydá Údolím Ombretta od našeho kempu nahoru k Malga Ombretta a dále, podél jižní stěny Marmolady, může ve skále k nebi se tyčící spatřit obrys obličeje tak krásné, jak nešťastné dívky.  To je princezna Ombretta.

A to by nebyl ten můj, aby tomu neuvěřil. Jak jde o ztracenou kočku, hned se vydává pátrat. Co kdyby. Už třetí víkend tráví tam nahoře. Po prvním se vrátil s rýmou. Po druhém pokousaný od svišťů, když se chtěl v noře jednoho tlustějšího trošku ohřát, aby ta rýma… Když šel do Hory potřetí, říkal, že má divné tušení. Zbraně nechal doma, vzal si jen pořádný foťák, sklenku limoncella a teplejší ponožky, aby ta rýma. No, nevím. Tvrdí, že ji viděl. Ostře, prd obrysy, dokonale celou jí prý viděl. Po víkendu míří za starostou, aby mu ten „objev“ uznal. Je to zlatej chlap, ten můj. Obětoval se, aby slávu kraji přinesl. A turisty. Logicky. Potáhnou v houfech hledat… tu jeho „princeznu z fotky“. A my prodáme víc kafíček a toho mého limoncella ;-)

Čerpáno z: Leggende Ladine delle Dolomiti, archiv neznámého horolezce