Nedávno jsem souhlasila s rozsáhlým textem ekonomky Markéty Šichtařové, doporučila vám ho tudy a s M.Š. si vyměnila pár podpůrných zpráv. Dnes doporučím jiného ekonoma, ale též s hlavou na správném místě. Kdysi viceguvernér ČNB Hampl a jeho text, který mohu snad až na detaily podepsat! Také jsem tu kdysi psala, jak je dnes moderní mít na vše vlastní názor, jakkoli je tento kolikrát pěkně idiotský. A že od M.Š. a M.H. mohu bez uzardění převzít texty i názory, a navrch k tomu s respektem napsat, že nemusím mermomocí vymýšlet vlastní :-)

A ještě jedno zamyšlení. Se ptám sama sebe, jak mohla ta samá instituce a ta samá role (viceguvernér ČNB) hostit pár let před Hamplem jeho pravý opak, dnes EP poslance za již téměř neexistující TOP09, eurohujera Niedermayera, mimo jiné též angažovaného manažera v Sorosově nadaci Open Society Fund Praha. Natolik odlišné názory, postoje a pevnost!   

Pošťouchnutí: věřím, že mnoho lidí to má tak, jak je na úvodní fotografii. Hlavně, že ho mají… :-)
…………………………….

Na podzim může přijít katastrofa, varuje bývalý viceguvernér centrální banky!

Patří mezi nejtalentovanější a nejznámější ekonomy v Česku. V pouhých 32 letech se stal viceguvernérem České národní banky a byl jím až do roku 2018, tedy deset let. Neexistuje moc lidí, kteří znají DNA české ekonomiky tak dokonale jako on. „Na podzim klidně může přijít katastrofa,“ říká ekonom Hampl.

Momentálně působí jako šéf poradenských služeb pro finanční sektor ve společnosti KPMG a zároveň je členem iniciativy KoroNERV-20 (skupiny ekonomů, která radí vládě s následky koronakrize). „My jsme teď změnili očekávání. A očekávání je v ekonomice podstata všeho. Když očekáváte, že přijdete o práci, pak si nebudete nic kupovat,“ varuje před recesí, která nás čeká, Ing. Mojmír Hampl (45), MSc., Ph.D.

Až padesát procent Čechů se teď bojí o práci. Oprávněně?
Ano. I když to zatím reálně nevidíme v číslech. V Česku máme pomalý náběh nezaměstnanosti, není to jako v Americe, kde během pěti týdnů máte nezaměstnanost zvýšenou o deset procentních bodů.

Tam to v dubnu stouplo šíleně, že? Za měsíc ze 4,4 na 14,7 procenta...
To byl v historii USA největší nárůst nezaměstnanosti, co se tahle statistika vede. V Americe je flexibilnější trh práce. U nás máte výpovědní lhůty, pomaleji se to rozkládá. Lidi mají oprávněně strach, co přijde za čtvrt, za půl roku: historicky to tak vždycky bylo. Nástup bude pozvolný, stejně jako bude pozvolná cesta dolů.

Kolik bude na podzim nezaměstnaných?
Můj nejoptimističtější odhad je 5 až 6 %. Teď jsme pořád pod čtyřmi. (V květnu 3,6 %, v dubnu 3,4 %. Podle odlišné metodiky Eurostatu, statistického úřadu EU, byla u nás v dubnu míra nezaměstnanosti 2,1 %, tedy nejnižší v rámci EU, v celé Unii pak byla 6,6 % a v eurozóně, tedy ve státech platících eurem, 7,3 %, pozn. red.) Když to bude ten horší scénář, tedy že budeme klesat až do roku 2021, bude 8 až 9 % nezaměstnaných. A jestli nastane nejhorší scénář, tedy že budeme klesat dva roky, pak se klidně můžeme bavit o 12 až 13 % lidí bez práce, nebo i více. V našich podmínkách by to byla absolutní katastrofa.

Žili jsme v rozkvětu. A v ekonomice přistála tzv. černá labuť – tedy zásah zvenčí, zásah přírody, který nikdo nečekal. Kolik let jsme vymazali?
Můj odhad je, že jsme vymazali dva až tři roky. Pokud ekonomika poklesne o 8 až 10 procent, pak jsou to jasná čísla. Tam není co řešit. A jestli to bude horší, což prognózy některých kolegů jsou, může to být klidně čtyři pět let. Může se stát, že během dvou měsíců ekonomicky vymažete celou Babišovu éru.

Na druhou stranu – zopakujme, že jde o zásah zvenčí. Nezkrachovaly banky, nepraskly hypoteční bubliny, hospodářská krize není důsledkem ekonomických problémů. Nemůže se to naopak projevit tak, že jak rychle recese přijde, tak rychle se ekonomika spraví, respektive zotaví?
Já bych tomu strašně rád věřil. Ten můj nejoptimističtější scénář s tímhle de facto počítá – tedy že krize udělá jenom takové rychlé „véčko“. Rychle dolů, rychle nahoru. Paradoxně jsem ten scénář nazval černá díra... Ale buďte k sobě upřímný – jak dlouho vám bude trvat, než se budete chovat stejně, jako jste se choval v únoru?

V čem?
Ve všem – ve spotřebě, zadlužování, hypotékách, v práci, v očekávání. My jsme změnili očekávání. A očekávání je podstata všeho. Když očekáváte, že přijdete o práci, pak si nebudete nic kupovat. Když očekáváte, že nebudete moci splácet svoje současné závazky, neberete si nové. Když taxikář očekává, že nebude mít kšefty, nekoupí nové auto.

Je pravda, že třeba do mé oblíbené restaurace v centru Prahy, kam chodím na obědy, jsem si vždycky musel dávat rezervace. Teď tam pořád bývá poloprázdno.
Přesně tak. Restaurace jsou na čtyřiceti až padesáti procentech tržeb.

Všechny motivující reklamní kampaně pro nastartování ekonomiky jsou krásné, ale realita možná bude daleko pragmatičtější. Podle průzkumu sociologa Daniela Prokopa zvažuje 40 % českých domácností omezení nákupu spotřebních věcí, jako je třeba oblečení. A na jídle bude šetřit 29 procent.
Jasně. Lidi šetří už teď. Navíc sami vlastníci nebo majitelé nebudou některé věci otevírat, protože prostě nevěří, že lidi přijdou. Nevyplatí se jim to. Žádný návrat k normálu se nekoná.

 A jak se pozná návrat k normálu?
Nikoho nebudou zajímat čísla nakažených. Nikdo nebude nosit roušky. A nikdo se nebude bát těch ostatních.

Přijde mi, že počítání nakažených už je pryč, stejně jako strach z hlav lidí.
Ne, já myslím, že jsme se jen začali dělit na dvě části – na rouškaře a nerouškaře. Pořád to není normál. Normál by byl, že o tomhle vůbec nemusíme vést debatu. Ale my ji vedeme.

Schytají to všichni. Je přesto nějaký sektor, který na krizi doplatí v budoucnu nejvíc?
Česká ekonomika je závislá na zpracovatelském průmyslu. A my jsme politikou a potom koronavirem fakticky zničili perspektivy jediného sektoru, který měl oproti světu v Evropě velkou konkurenční výhodu – a to je výroba spalovacích motorů. V těch Evropa předbíhala celý svět. I USA i Japonsko. A samozřejmě Čínu. My sami jsme se rozhodli zlikvidovat to drsnou zelenou politikou. Ta byla hrůzou v očích mnoha ekonomů ještě před koronavirem. Tlak na emise, diesely a tak dále. A teď k tomu přišlo to druhé – vymazali jsme stranu poptávky. Protože není nikdo, kdo by ta auta kupoval. A to přišlo v jednom roce! Já nevím, jestli si tohle lidi vůbec uvědomují. My jsme z hlediska výroby aut na hlavu pořád druhý největší výrobce na světě. I Korea je za námi, Německo také. Před námi je jen Slovensko. Jestli má Green Deal (Zelený úděl, balíček razantních ekonomických opatření EU kvůli změně klimatu, pozn. red.) znamenat zchudnutí planety, pak jde o nejsilnější antihumánní politiku, co si dovedu představit.

Nemůže to být naopak nějaký nový impulz, že se třeba Česko vymaní z té škatulky „montovna Evropy“?
Já to slovo „montovna“ hrozně nemám rád. Fakt ne. Jestli je nějaká země v Evropě, která produkuje všechno – od kartáčků na zuby až po vlaky – pak je to česká ekonomika. Vy říkáte nakopnutí, impulz, fajn. Tak teď takový ďábelský dotaz – jak dlouho bude ta transformace trvat? Možná se o ní pak ani nikdo u vás nedočte, protože lidé nebudou kupovat tištěná média, aby víc šetřili...

 No, to už se stejně děje...
Ta rychlost šoku je neuvěřitelná. Vy za dva měsíce umažete tak strašně dlouhou etapu v minulosti. A samozřejmě nemáte šanci ekonomiku změnit.

Ale zase jsou segmenty, kterým krize pomohla, ne?
I za války máte sektory, které jedou. Ale tady jde o komplexní ekonomiku. Já vidím, jak jede farmacie. To je teď bomba. Otázka je, zda chceme žít v zemi, kde je nejsilnější sektor zdravotnictví. To totiž znamená, že ta země má nějaký problém, ne že se jí daří.

Koronavirus možná částečně ukázal slabiny globalizace, ruku v ruce s rádoby západní pospolitostí. Protože když jde do tuhého, stejně nekoukáte napravo nalevo, jedete jen na sebe. Což se na začátku pandemie ukázalo i v Evropě. Do toho samozřejmě uzávěra světa. Zabrzdí, či dokonce zastaví se globalizace?

Všechny krize jsou stejné – každý jede na své. A za své. A začíná politika „ožebrač svého souseda“. Člověk z Rakouska je stejně nepřítel jako člověk z Číny. Ale to je jiná věc. Celosvětově globalizaci ubereme plyn. Ovšem že bych měl pocit, že do deseti let bude každá ekonomika lokalizovaná do té míry, že si každý bude všechno vyrábět doma sám – tak to se nestane. Úplný nesmysl. Stejně jako ta současná myšlenka našich politiků o potravinové soběstačnosti. Kdyby se takové věci zavedly globálně, strašně zchudneme.

S tím dost souvisí role Evropské unie při krizi. Byl to občas zmatek, občas bizarnost, pomalost, neakčnost, třeba s tím zavíráním hranic. Státy si to stejně udělaly po svém. Jak vnímáte roli Bruselu?
Úplně upřímně – já od EU ve špatných časech nic nečekám. Ona je nastavená na dobré časy. Je to pořád jen společenství zemí. Stále rozhodují národní státy. To ony mají hranice, armádu, policii. Jsou schopny něco vynutit. Jestli je chování EU pro někoho překvapením, pak se měl probudit dřív. A co se týče ekonomiky – mně by udělalo radost, kdybychom se místo vymýšlení dalších balíků pomoci bavili v rámci EU o tom, jak udržet co nejlepší společný trh. Pro malou otevřenou ekonomiku, jako jsme my, je to základ. Důležitější než nějaké miliardy eur. Pro mě není smutné to, že EU selhala. Víte, zkuste si představit, co by dělali Češi, kdyby nám Ursula von der Leyenová nařídila nosit roušky. Kdyby nám to nařídila tou svou německou angličtinou. Jak by asi Češi reagovali? EU se měla bavit o principech. Ale dopadlo to jako vždycky. Pozdě a blbě. Už to zažíváme potřetí – nejdřív ekonomická krize 2008 a 2009, pak uprchlická. Pořád dokola. Jen se ukazuje, že EU nebude superstát. Nikdy. Tak prostě fungovat nemůže.

Byrokratický šiml, to je častá charakteristika EU, která překrývá i ty dobré věci, jež Brusel bezpochyby dělá – přišlo mi, že než něco při koronakrizi sežvýkal a vyplivl k tomu stanovisko, už se děly úplně jiné věci, které z toho stanoviska jen dělaly archaickou bizarnost ztracenou v čase.
Souhlas. A pak je ta druhá část – nekonečná potřeba předvést, co děláme. To je věčné. Já tím ovšem EU nezatracuji. Řada lidí mě vnímá jako kovaného euroskeptika. Jenže já prostě jen nevěřím v superstát, v evropskou federaci, a nemyslím, že euro je dobrý nápad. Ale vzájemná kooperace těch zemí, které nakonec sedí u jednoho stolu a třeba se tvrdě hádají, je potřeba. Super.

Schválně se podívejme, za kolik je euro v době našeho rozhovoru... A je to 26,64 koruny za euro. Pokud si pamatuji, bylo i za 23 nebo za 24 korun, ne?
Nejsilnější byla koruna v roce 2008, těsně před krizí. Byla chvilku dokonce pod třiadvaceti korunami (v červenci 2008 stálo euro 22,97 Kč, pozn.red.).

A teď tedy skoro 27 korun. Existuje riziko pokoření psychologické hranice 30 korun?
Velice by mě překvapilo, kdyby ČNB nechala kurz klesnout takhle nízko. Už jen proto, že inflace není problém, nepotřebujete tedy slabší kurz.

Dobře. Ještě k těm spalovacím motorům. Jak se vlastně ten slavný Green Deal fakticky dotkne mě jako občana České republiky? Myslím legislativně například. Nebo se celý ten plán teď třeba zmírní?
Nemyslím si, že se zmírní. Všichni, kteří sledují Evropský parlament, tvrdí, že naopak. V rámci toho, dát najevo akčnost a potřebnost, se to jen utáhne. A jak se vás to dotkne? Pár příkladů. Pokud půjdeme cestou Green Dealu, může se vám jednoduše stát, a to za relativně krátkou dobu, že vám banka nedá hypotéku na byt, jenž nesplňuje nějaké energetické parametry. Nebo nedostanete spotřebitelský úvěr na auto kvůli tomu, že nesplňuje potřebné emisní podmínky. Ty banky to jednoduše budou mít zakázané!

Co říkáte na současný trend jakéhosi ekonomického socialismu, kdy všechno sdílíme? Koloběžky, kola, auta, za chvíli čekám, že i spodní prádlo... Je „sharing“ budoucnost, i vzhledem k blížící se krizi?
Já tomu nevěřím. Co chtějí mladí lidé? Chtějí žít v nájmu? Nechtějí, chtějí mít vlastní bydlení. Vlastní auto. Vlastní kolo. Já nevěřím, že zvítězí idea, kdy si všechno budeme sharovat, sdílet, tím spíše v našem prostředí. Když si vzpomenu, že jsme ještě za socialismu měli v baráku společnou pračku a jak ta pračka vypadala, protože se o ni nikdo nechtěl starat... Byl to klasický problém sdíleného bazénu – každý se v něm chce koupat, ale nikdo ho nechce čistit. Na těch ekonomických principech se nic nezměnilo.

Na druhou stranu ty sharovací firmy kšefty mají. Praha je plná kol a koloběžek.
Já to beru jako rozšíření možností, nikoliv jako náhradu současného modelu.

Proč je ten ekonomický socialismus populární i v tolik individualistických Spojených státech?
Jak kde. Texas je něco jiného než Kalifornie, ta je jiná než Colorado a tak dále. Je to také striktně rozdělená země.

Přišlo to odtud.
Ale podle mě to je, jako když ke Coca-Cole dáte Colu Diet a Colu Cherry. Další produkt. Nic víc. To, co tlačí naši zemi do konzervativního směru – protože jinak je samozřejmě tahle země definičně levicová, a vždycky byla –, je to, že sami něco vlastníme. Až budeme mít podíl nájemného bydlení u nás stejný jako ve Švýcarsku, to znamená nad padesát procent, pak teprve uvidíte pravý „socík“. Největší debata ve veřejném prostoru bude o regulaci nájemného.

A nehrozí to? Ceny realit jsou vystřelené až do nebe. V Paříži si dnes byt nekoupíte, v Londýně také ne, a i Praha už je na částkách pro normálního člověka nereálných.
Ale teď se to trošku srovná. Stoprocentně.

Zatím to tak vůbec nevypadá. Ceny bytů téměř neklesly.
Tady nejde o to, jestli půjdou vyloženě dolů, ale že přestanou růst.

Avšak zároveň nám přestanou růst platy. Nebude to slepá ulička?
Ne, ne. Dosud nám platy rostly určitou křivkou. Ale ceny nemovitostí rostly daleko ostřejší křivkou. A ono se to k sobě teď přiblíží. To je to, co nám říkají naši klienti developeři. Minimálně v Praze máte tři kategorie nemovitostí. První je rezidenční bydlení, tam ceny nezmění, budou čekat. Poptávka se omezí, ale nebudou tolik stavět, bylo by potřeba třikrát víc bytů, to se však zabrzdí. Druhá kategorie – kanceláře. To bude opravdu naprostý průšvih, v Praze a v Brně. Nejvíce to pocítí Praha. Když jezdím na Moravu, říkám jim: Teď uvidíte, jak Pražáci zchudnou na úroveň zbytku země. A oni hned: Kyš, kyš, kyš. Říkám: Já bych se moc neradoval, když Praha dělá 20 % HDP... A třetí kategorie, kde se naopak zdá, že to půjde nahoru, jsou skladovací prostory. Budete mít méně kamionů a více skladů.

Bude hlavním důsledkem této krize slábnutí střední třídy?
Ano, vykrvácí na ní. Střední třída jsou lidi, co chodí do práce, mají závazky, mají hypotéky, platí daně, neberou dotace, dávky, nic od státu. Jde o takových 30 až 40 % populace, na nichž to celé stojí. Není to 5 % bohaté dotační „buržoazie“ ani dolních 20 procent. Nejsou to ani státní zaměstnanci. Ta střední třída je jediná, které reálně můžete něco vzít. Mě strašně štve, že úplně první fáze ekonomické reakce na krizi byla: Tak to na ně hodíme, vždyť mají nějaké rezervy. To říkala ministryně spravedlnosti Marie Benešová.

A mají?
Mají! Vždyť jsme Češi. Vždycky něco máme našetřeno. I ty firmy něco mají. Ale když rezervy vyčerpáte, nebudete mít nic dalšího. Ta střední třída má obecně polštář větší než náš slavný státní rozpočet, ale...

Jak velký má střední třída polštář?
Pokud já si pamatuji studie, pak průměrný příslušník střední třídy je schopen přežít několik čtvrtletí z rezerv a ze zdrojů, které má. Má-li velkou hypotéku, pak je to samozřejmě o něco míň. Proto mě štve, že jsme jim hned nepomohli. První čtyři týdny jsme pomáhali víc Číně než Česku. Tam jsme utratili 13 miliard, a tady třeba 8.

Řítí se na nás všechny průšvih. My Češi do něj sice jdeme v dobré ekonomické kondici, tedy podle mnoha ukazatelů, reálně už vám ale u piva nikdo neřekne: Kámo, já se cítím bohatý. I když to všude čteme. Zároveň čteme, jak se zadlužujeme a že třetina domácností nemá na jednorázový výdaj 10 tisíc korun. Jak na tom tedy jsme?
Není pravda, že nebohatneme. Ale víte, co je problém? Když bohatneme všichni v ekonomice, pak vy to nevnímáte. Vy si vůbec nevšimnete, že ve srovnání se zbytkem světa není normální, že chodíte třikrát týdně do restaurace – a ne pouze jednou měsíčně, jak to bylo za bolševika. Vy si nevšimnete, že jedete víckrát do roka na dovolenou. Že máte v rodině běžně dvě auta. Berete to jako automat. Když si mi kamarádi stěžují, říkám jim: „Ty bláho a není to skvělé, že jedete dvakrát ročně na dovolenou? To není standard ani v západní Evropě.“ A oni mi říkají: „Ale to přece jezdí každý, Franta jezdí taky.“ Jenže to je klam bohatnutí! Pořád se srovnáváte v referenční skupině – se sousedy. Ne s ostatními státy. V průměru bohatneme všichni, takže to nevnímáme. A to je největší peklo bohatnutí. A proč se někteří i tak zadlužují? Protože i když posunujete nahoru celou hladinu moře, máte tam různě velké lodě. Jachty menší, větší, i velké lodě a taky kánoe. A ti, co jsou v té kánoi, koukají na ty ostatní lodě a říkají: „Hele, pojďme se zadlužit a půjčit si jachtu aspoň na týden.“ Protože máte nějaké touhy s tou zvýšenou hladinou. Ale tak to bude vždycky. To se nikdy nezmění. Rozdíly mezi lidmi vždy budou. 

Je to dané i pózou dneška? 
Hlavně abych jezdil v hezkém autě, měl hezký kancl? Tahle póza bude fungovat furt. I když hranice moře půjde dolů a zchudneme. Víte, jací lidé jsou nejopatrnější na peníze?

Miliardáři?
Přesně! To jsou škrti. Kolenovrti. Ti neudělají to, co udělá někdo ze střední třídy běžně – že třeba za někoho zaplatí útratu v restauraci. Jinými slovy – ti nejbohatší jsou nejbohatší proto, protože ty peníze chtějí. (smích) Vám by bylo stydno řešit třeba halíře. Jim ne.

Dobře, ale co další věčně omílané číslo, jež kontrastuje s tvrzením, jak jsme na tom dobře – 800 tisíc exekucí ročně? To je přece šíleně moc, ne?
A zase! Zkuste se podívat do detailu, za oponu tohoto mediálně vděčného čísla. Zjistíte, že více než polovina těch exekucí je na úplně bagatelní částky. Pod 10 tisíc korun. Dvě třetiny z toho nejsou vyšší než 20 tisíc korun. Pokuty za MHD. Dvakrát nezaplacený telefon. A pak to naskáče...Neříkám, že tam není problém, ale není to tak velký problém.

A nebude to velký problém teď?
Bude větší. Samozřejmě že se budou závazky splácet hůř. Samozřejmě že hodně lidí bude vyhlašovat osobní bankrot. Že přibude lidí, kteří nebudou schopni splácet hypotéky. A budou prodávat baráky. Proto je nutné, abychom se vrátili nazpátek. Ne jako ti, co melou, že ten lockdown (karanténa při pandemii, pozn. red.) byl vlastně krásný, protože všeho spotřebováváme míň, sedíme doma a máme čas na rodinu. Já byl nedávno na besedě, byl tam otec toho aktivisty z Brna Matěje Hollana a říkal: „Abychom byli udržitelní, potřebujeme, abychom se z hlediska spotřeby vrátili před první světovou válku.“ Říkám mu: „Tohle myslíte vážně? Jako fakt?!“ My budeme mít co dělat, abychom neměli absolutně kritické problémy z toho, že se ekonomicky vrátíme třeba jen o tři roky zpátky! Proč tedy rovnou neřekl „my chceme, abyste všichni zchudli“? Proboha, já mám rád životní prostředí, všichni ho máme rádi, ale pro člověka! Já jsem dlouhodobě přesvědčený o tom, že bohatnutí kultivuje společnost. Zatímco když začnete chudnout, budete mít barbarštější přístup ke všemu. Jakmile přijdou špatné časy, lidi ve firmách třeba více kradou. Hůř pracují. Na to jsou statistická data. Jenže tihle lidé říkají: Super, zpomalíme, budeme střídmější a budeme se dívat doma na Netflix... No wow! Wow.

Rozjely se i diskuse o možném čtyřdenním pracovním týdnu. Už před časem to zkoušeli v Japonsku, konkrétně v tamějším Microsoftu, a dle dat to fungovalo skvěle. Jenže Japonec by práci na týden udělal klidně i za den, kdyby musel. Je čtyřdenní pracovní týden reálná vize budoucnosti? Už třeba kvůli stále větší automatizaci a robotizaci?
Teď v době, kdy budeme chudnout, na to určitě zapomeňte. Ale celkově se to může stát. Taky jsme v minulosti přešli z šestidenního na pětidenní pracovní týden. V důsledku bohatnutí. Ale teď určitě ne. V okamžiku, kdy něco takového nastane, věřte, že to bude tak spontánní a hladké, že to ani nezaregistrujete.

A další koronatrend – home office, práce z domova. Ukázalo se, že v mnoha případech funguje.
Já osobně nemám home office moc rád, mám rád ostrou dělbu mezi domácím a pracovním prostorem. Při tom míchání mi přijde, že nedělám dobře nic. Ale já jsem v tom docela extrém a rozumím, že někde to může fungovat docela dobře. Stejně jako beru, že někteří lidé ušetří třeba až dvě hodiny cestování a tyto dvě hodiny jsou důležité pro pracovní efektivitu. Myslím, že to najde nějaký nový normál. Zjistíte, že někteří lidé v tom kanclu prostě sedět nemusejí. Proto ten realitní trh s kancelářemi nemá dobrou perspektivu. Naopak přijde jiný problém: Jak moc se bude zaměstnancům kompenzovat, že doma opotřebovávají svůj majetek místo majetku svého zaměstnavatele?

Napsal jste knihu s názvem Pro Čechy je nebe nízko: Pojďme chtít víc!. Ale není teď vlastně trochu dobře, že je pro nás nebe nízko?
Čech je zvyklý, že mu nikdo nepomůže, že na to zůstane sám. To je super. Ale blbé je, když těch rezerv vypotřebujete moc. My si moc nevěříme, nevěříme politikům, nevěříme státu. Mně ta uměřenost nevadí, uvědomte si však, že po všech těch historických mindrácích, okupacích a znárodňování jsme teď mezi 30 nejbohatšími zeměmi světa a pořád jdeme nahoru. Jenže zároveň se pořád pomlouváme. Amíci se strašně vytahují, a nakonec to není taková bomba. My se pomlouváme, ale nakonec to není tak špatné. Češi obecně jsou velice finančně uměření a konzervativní. Vesměs splácíme poctivě, v průměru nemáme rádi moc závazků najednou a ve vztahu k penězům jsme strašné konzervy. Proto nás pořád tolik trápí to téma exekucí, proto pořád řešíme zadlužení státu – protože nás štve, že těch dluhů je moc! Dluhy, to je pro Čecha špatně. V zemích, které jsou zadlužené ještě víc, to kolikrát ani není politické téma. Společnost to prostě neřeší. Právě proto, že jsme uměření, z toho můžete udělat politické téma – protože se toho lidé bojí.

Převzato: Idnes