Z milého psaní pana Petra, které mi počátkem prosince dorazilo, přetiskuji s radostí:

Novohradské hory jsem poznal někdy koncem 60tých let, kdy jsme ze Soběnova pronikali podél Pohořského potoka do hor, naráželi na Pohraniční stráž, ale také poznali mnoho míst v horách i jejich podhůří  v  podobě, které už dnes snad ani nevěříme. O plavení dřeva nám vyprávěl pan Plachý z Blanska, kde ještě na Černé stály rechle k vázání vorů. O 10 let později  jsem poprvé dojel do Pohoří, každé úterý sem ještě zajížděl autobus. Kontrolou v Leopoldově jsem pronikl snadno, seděl jsem totiž vedle paní hajné, která se vracela domů z benešovské těhotenské poradny a pohraničník si myslel, že patříme k sobě. Kostel ještě stál, v něm ve stínu odpočívaly krávy a na hřbitově kvetly bílé narcisy. Dráty pásma vedly těsně kolem. Nazpátek jsem se nechal vysadit u Jiřické klauzy, na ní ještě stál nad výpustmi sroubek, a došel od ní k Huťskému rybníku, který jsem si fotografoval. Slyšel jsem Slováčka, pohraničníka, který vzrušeně telefonoval svému veliteli, majorovi na Žofíně. Ptal se ho, jestli mne má zastřelit, což jsem mu naštěstí rozmluvil. Šofér autobusu mne samozřejmě nahlásil, aby sám neměl průšvih, a takhle to dopadlo. Následovala eskorta na Žofín (zámeček taky ještě stál), výslech a potom mne hnali před motocyklem poklusem až do Černého údolí. Hned nato jsem se svými dcerami – 5 a 4 roky- dostopoval do Leopoldova, kde se taky tehdy ještě pracovalo, a utábořili jsme se u Uhlišťské klauzury. Samozřejmě nás tam nakonec pohraničníci našli, jak se plavíme na voru. Ještě na jednu noc jsme se před nimi skryli, ale pak jsme došli do Pohořské Vsi, kde jsem se raději přihlásil k přechodnému pobytu. Ještě dnes bych poznal zvuk  při zabouchnutí dveří vojenského Gazu. Stan jsme si postavili u tehdy nového koupaliště, kde každé ráno cvičila a plavala skvělá paní řídící tamější školy. Taky moje děvčata se málem naučila plavat. Pak jsem Novohradky navštěvoval spíš sporadicky, třeba při exkurzích geografického sjezdu do Žofínského pralesa, na Kraví horu i jiná místa. Hraniční pásmo a jeho dráty byly brzy nato posunuty hlouběji do vnitrozemí, až k silnici v Černém Údolí. Pád železné opony jsme oslavili s přáteli ze Stropnice velkolepě, pochodem na 50 km, co nejtěsněji při hranici. Dráty stáhli ve čtvrtek a v sobotu jsme šli, pocit to byl náramný. Z další návštěvy vzpomínám, jak jsme z Pohoří šli povolenou rakouskou stranou na Kamenec a někde u Trojmezí potkali mladou Holanďanku s velkým batohem, která s úžasem pozorovala pasoucí se srnu. Povodně 2002 mne zasáhly, vždyť se protrhla nejen Soběnovská přehrada, ale i Zlatá Ktiš, a tak utrpělo jedno z nejkrásnějších míst jaké znám. To už jsem pracoval na turistickém průvodci, který pak vyšel v roce 2004 (Kartografie Praha). Novohradským horám jsem se trochu odvděčil tím, že jsem nedaleko Myslivny, na nejvyšším místě Janského hřbetu, našel jejich čtvrtý nejvyšší vrchol na našem území, vysoký 1014m.  Po dlouhém hledání v archivech a zpovídání pamětníků dostal se souhlasem samosprávy v Pohorské Vsi hezké jméno Obrázek . To, že byl zamítnut záměr vyhlásit CHKO, považuji za velkou chybu. Zúčastnil jsem se jednání v Benešově, a argumenty proti byly vesměs  liché, s nadsázkou asi takové, „že si tam už nebude moci každý dělat co chce“. Také jsem se marně  snažil intervenovat ČHMÚ, aby na Pohořském potoce, případně i na Černé výše na toku, byla zřízena vodoměrná stanice. Mimořádná role Novohradských hor při povodních, způsobených specifickými synoptickými situacemi, byla mnohokrát prokázána, nejen v roce 2002.
RNDr Petr Hloušek