Čechy jsou krásné, o to více, když můžete v dostatku času bloumat středověkými centry měst, kochat se barokními památkami v zapomenutých koutech země, či s řádně ušmudlanými dětmi usínat na břehu horského potůčku, pozorujíce létavice…

Mě bavilo kochání se seshora. Však málo mi byly výšiny, které poskytovala skaliska v Čechách, ač sebevyšší, já chtěla… nahoru, do oblak, a možná i svobodněji, než spojena se zemí. Přála jsem si, tam někde v hloubi srdce, vím to dnes jistě, uletět tomu marasmu mého žití dole, vznášet se nad ním a alespoň na chvilku mít pocit, že mám opravdová křídla. Kterápak holka nemá pošetilý sen o křídlech, co odnesou za štěstím.

Moje nesla, pravda. Ale jen půl hoďky. Pak polotemno pololetmo, temno a další půlhodinka kdesi v mezičase…

Haló, slečno, haló, slyšíte mě? Je vám něco? Jste v pořádku? Bolí vás něco?

Odkud se to ozývá, říkám si, kdo to volá? Proč mám zavřené oči?

Marně se rozhlížím vlevo, vpravo, vůkol jen jehličí a… píchá. Ježíš, to protivně píchá, a je všude, dotírá na obličej, krk i ruce, dráždí na sedřených stehnech, ale i na břichu. Jak se tam všude hergot dostalo?! No potěš, já… no to snad ne! Kouknu pod sebe. Dvacet pět metrů, se později dozvím. To jsou vrcholky smrků pod Třebouňákem v západních Čechách, vrcholky, do kterých jsem dopadla, když se mi smotalo křídlo v termice, co najednou někam zmizela a jinou jsem již nenašla. V pikovteřině. Měla jsem sakra štěstí v neštěstí, vysoké smrky utlumily můj pád, paraglide, tedy můj nový padákový kluzák, se zamotal do špiček stromů a popruhy mě festovně uvěznily v dotěrném jehličí. Pak jsem chvilku nevěděla, zda jsem a kde jsem. A nejspíše ani kdo jsem.

Statný hasič se vyšplhal do koruny, která mi byla momentálně domovem i vězením, vysekal mě z nejhustších větví, přivázal na lano a kladkou pustil dolů. Pak osvobodil i moje křídlo a musím přiznat, že mi udělal dvojnásobnou radost! Šňůry od křídla totiž v podobných případech hasiči rovnou odstříhávají, aby měli práci jednodušší - avšak moje vymotali, složili a položili mi ho k nohám.

Za nějakou dobu jsem měla svůj první „pořad“ na Nově. Tedy epizodku v pořadu 112. Vlastně jen několika… vteřinovou zprávičku o mojí šikovnosti. Je to téměř deset let, ale dodnes si tu ostudu pamatuju :-)

Žijeme jinak, a víte, co se mě taky na těch našich expedicích líbí? Že máme co den odlišnou, novou, nepředvídatelnou, stylovou a… koupelnu :-) Tahle je ještě docela luxusní!