Půl Evropy nevěří v Boha, ale pořád nastavujeme druhou tvář. Jsme liberální, až to bolí, až se to obrací proti nám. Jsme svobodomyslní demokraté, jsme chápající a… A ta otupělost, až běda! Jsme ovce. Proti vlkům. Postrádáme vlčáky. Jsme ovce veskrze zbabělé, přiznejme si to. Dennodenně ohlupované, manipulované a těmi druhými vysmívané. Už desítky let. Neumíme se za nic brát. A vzedmutí? Jakékoli? Snad jen předsezonní slevy, fotbal a pak ty posezonní.

Já slyšela z televize na Slovensku, kde jsem v černý den Paříže byla, hodinový pořad. Televizní noviny, nevím jaké stanice. Ale to je jedno, věřím, že všude je to stejné. Samé kondolence, výzvy k modlitbám, i já ji přijala, výzvy k soudržnosti, pak prázdné žvásty! Nic jiného. A abychom prý neudělali nějakou nerozvážnost! Zazněla i „zásadní prohlášení“ kulíšků, typu našeho předsedy vlády, (ach ouvej), prohlášení o potřebách hlídat obchoďáky v Čechách zakuklenci s automatickými puškami… A podobné další směšnosti.

Žádný politik, žádný opinion maker, žádná společností respektovaná osoba, najednou žádný angažovaný herec, televizněstatečný sociolog či odhodlaná postava občanské společnosti, nikdo se na více než kondolence nezmohl. Pak zaznělo několik ostrých slov od bezpečnostních specialistů, vojenských analytiků, znělo to až děsivě, a to vše prokládáno čísly o nárůstu mrtvých. Ale, koho se to dotklo více, než v tu chvilku.

Co se to s námi stalo? Rezignovali jsme na přežití. Na budoucnost. Opustili jsme naše děti… už dnes?

Seděla jsem na gauči před televizí, poprvé po několika letech, snad pěti, šesti, jen seděla a čučela na bednu. A připadá mi, jako bych se probudila do jiného světa. Stačila hodina zpráv. Vedle mne seděl můj partner, a ačkoli to není zrovna bačkora, ačkoli… no, však víte, vidím v jeho očích neznámo. Ne strach. Něco, co jsem nikdy neviděla. Slzy. Slzy zoufalství. Koukal na mě a já mu odvětila na otázku, kterou nevyslovil: „Ano, to jsou důvody, proč jsem nikdy nechtěla děti, byl to strach o jejich budoucnost, když se jeden ohlédl, byl to pocit marnosti, zoufalý strach z toho, že svět brzo bude pro ně, naše děti, velmi, ale velmi nebezpečným, a my staří a bezmocní“. Bezmocní jsme už dnes.

Myslím, že by měla přijít doba posunu. Posty a profilové fotky na sociálních sítích podbarvené trikolórou, sdílení bolestivých odkazů a zdrcujících obrázků, srdceryvné projevy soucitu či rozhořčení, pokládání květin, plyšáků… to ano, samozřejmě, jistě! Ale my jsme to vše "od srdce"... postavili proti vraždám, systematickému zabíjení, proti podřezávání, kamenování a posílání malých dětí s batohy nacpanými trhavinou mezi nevinné?! Věříme, že to pomůže? Že to cosi změní? Nejsme jako oni, samozřejmě, ale budeme si to říkat až do minuty vlastní smrti?!

Ne, máme ihned poslat naše muže tam, kde zlo pramení. Každý ty tři země zná. Každý zná jméno protivníka. Každý to přeci ví… Máme drahé armády poslat konat. Platíme si je přeci k tomu, aby nás bránily. Nastal čas, kdy vojáci musí ukázat to, čemu se jako profesionálové naučili.  Stavění plotů a zdí mezi sousedícími zeměmi, tisíce nových kamer a miliony scannerů, špiclování všech a všude nemá smysl, copak chceme žít ve vlastním vězení, ve strachu z pohybu, cestování, ve strachu z kohokoli, kdo je jiný?

Ne, máme ihned poslat naše muže do trojúhelníku zla. A pokud je málo těch profíků, kdyby náhodou někdo remcal, pošleme i ty vlastní. Mobilizujme je. Pošleme je zachránit náš svět. Přeškolíme všechny ty parodie na muže, co známe v okolí, na chlapy! Přidáme k nim ty naše chlapy, co máme doma, a to hned! Pošleme je vybojovat budoucnost našich malých dcer a synů! Že jsou to jen řeči? Ne, nejsou! Dávám k dispozici mého muže, otce mých dcer!

Bez legrace. Budu ho prosit, aby šel, když půjdou další, když ten, kdo má zavelet, když i zavelí. Pošleme je bojovat do rodiště zla dřív, než zlo zakoření v Evropě, než budeme muset válku vést doma! Pošleme je tam ne načerno, nevyzbrojené a v rozporu se zákony, ale veřejně s nadšením a připravené. Budeme znát jména těch hrdinů a jejich tváře! Prosím, hned!