Prachovské skály
Zveřejněno 16.9.2020
Kdo je nemá rád? Kolikrát jsme tam byli, já i muž, to asi ani nejde spočítat. Podruhé tam bereme prcky a těšíme se, já a holky, na pohádkové příběhy, které nám tatínek bude vyprávět. Ale…, mění se snad naše úhly pohledu, nebo se mění soused návštěvník? Stárneme? Nedávno jsem zmiňovala Štrbské pleso a nával turistů, a to jsme Tatry navštívili po prázdninách.
I mezi Jičín a Prachov dorazíme po sezoně, ale bohužel v sobotu. Tatínkův harmonogram nás vyhání do pískovce už chvilku po osmé, a je to nádhera! Nikde ani noha! Sen, žádný řev, povykování, okřikování, hafani a divočejší mládež :-) Holky lezou, kde se dá. Jen chvilku. Omylem tam, kam se lézt dá, nakukuju i já. Fuj a hanba na hlavu návštěvníků i správy. Snad za každým místečkem, kam se děti utíkají schovat, kam chtějí vylézt nebo vlézt, je improvizovaná toaleta.
Jisté je, že se mění ceny, a nejsou pro nic nízké, to s přihlédnutím k některým nedokonalostem, kterých si nelze nevšimnout. Oblast v restituci získává, a od roku 2003 sama i provozuje, rodina Schliků. Soukromé Prachovské skály jsou turistickým lákadlem a velmi ziskovou činností, jak díky vstupnému, tak parkovnému. A to je dobře. V kontrastu ale zůstává právě neuvěřitelný nepořádek, který je prakticky všude, kam na první dobrou oči nemohou. Odpadky a hlavně pak toaletní papír a jiné hygienické proprietky malých a velkých návštěvníků. Fuj a hanba na 100%
Na Štrbském to řeší mobilními toaletami na dvou místech podél jezerního okruhu. Moderními a čistými. To samé by šlo jistě na dvou místech Prachovských skal. A občas je proběhnout s chňapkou a pytlem na sajrajt. Jako jsme to dělali my denně (!) v Dolomitech. Z většiny odpadků ve skalách, za stromy, v jeskyňkách a… je patrné, že tam nejsou jen den, ani tři.
Před desátou mažeme, parkoviště je plné a lidé šlapou jednotlivými okruhy v nekončící frontě. Je čas místo opustit. Za dvě hodiny budeme na Letenské pláni, připraveni na závody. Poprvé jsme zašli k Metronomu a… pod dohledem strážce rodiny utíkali zase pryč. To je teprve jízda. Tisíce střepů, injekční stříkačky a jejich uživatelé, vše zničené, vše v rozkladu a ty děti tam na prknech či podivně se povalující… mě jich bylo líto. Asi jsem stará.
A pár prachovských fotek, jasně.
Komentáře
Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit
Dobrý den, přiznávám, že sleduji Váš příběh už nějakou dobu. Několikrát jsem byla ještě i v kavárně v Srní, znám i Pohoří na Šumavě, mám dvě Vaše knížky, fandím Vaší dcerce v atletickém snu. Obdivovala jsem Vaši odvahu cestovat po světě, i s dětmi, přesunout se do Dolomit... nicméně mám pocit, že vždy někam přijdete, usadíte se tam a poté odsud odejdete - nespokojená s lidmi, místem, okolím, vyjadřující silnou kritiku.. chápu, že člověk by měl mít na svět kolem sebe ty nejvyšší nároky, nicméně podle mne je nezbytná i vysoká míra tolerance. A prosazovat svůj způsob života jako ten jediný správný stylem - kdo to dělá jinak, dělá to špatně - mi přijde též bohužel příliš agresivní..
Milá Lucko, díky za sledování a čtení, a za názor. Beru jakýkoli :-) Co píšete, je jistě pravda z části! Jsem velmi kritická k sobě, rodině i okolí. Nespokojenost je zárukou cesty kupředu. A náročná a méně "tolerantní"? No ano, máte pravdu! V toleranci (nedej bože vysoké), tak jak ji podává dnešní společnost, nevidím totiž vůbec nic kladného. Jako ve slovech "normální", "společenský úzus" a podobně. Našla bych jich řadu. Ba naopak, pod tím slovek se dobře skrývá šlendrián a úpadek... dokonalý rozklad té samé společnosti. Pokud je Vaše reakce pod textem o chlívku mezi Jičínem a Prachovem, pak ale nevím... tady ta náročnost zůstane a ještě přitlačím. Kdekoli, kde jsem, a kde doufám ještě budu, vidím pozitiva i druhou stránku. Jen životem v jiných realitách, než je vlastní ulita, kterou znám z dávna dokonale, jeden poznává ony jiné reality i sám sebe. A píšu o všem. Pokud čtete tady na webu, pak vidíte, že úhly pohledu jsou pestré. A ještě slůvko k agresivitě... říkám věci nahlas, v kontrastu s 90% lidí okolo, viditelně a hodně veřejně. Konečně, po letech v tichu. Nese to svoje plus i mínus. Logicky. Tepu do světa okolo. Předkládám alternativy. Nahlas. Selsky. Ostře. Ne agresivně. To je nesmysl. Pardon. Tisíckrát jsem tady napsala, že náš svět a cesta je NÁŠ, nikomu ho nevnucujeme a nemyslím si, že je akceptovaný širším okolím a akceptovatelný většinou, fak nemyslím. Prostě ukazuju alternativu, pouštím vás do našeho světa, našeho života, to je velké riziko, přesto jím jdu a doufám, že to bude mít smysl. A píšu často, že ta naše může být možná i chybná, že to může být špatná cesta, že se ukáže jednou, ale je naše :-) K tomu patří, že napíšu, co si myslím o mnoha věcech. Já to napíšu a tisíce lidí to čtou, jiní si to říkají doma pod peřinou nebo v hospodě a doufají, že je raději nikdo neuslyší. I proto někdy slízím, co nechci. Omlouvám se, snad to bude mít hlavu a patu, trochu spěchám, bo sklízíme s holčičkama cukety a nějak se nám to tu s nima rozjelo. Mějte príma víkend! V dalším textu sem na web budu psát o Košicích, a musím Vám, Lucko, musím přiznat, je to jen samá chvála...
Díky za reakci. Musíme se někdy vypravit k Vám na zámek, i když původně jsem měla v plánu spíš ty Dolomity. Někdy je lepší vše vidět na vlastní oči:-)) tak ať to Elišce běhá a cuketám ať se daří.
No to je přesně ono, jak píšu v odpovědi na Váš první koment, jeden musí nejdříve časoprostory poznat, a poznávat je mnohokráte, pak je pohled... ucelenější :-) A opět je druhá strana v plusu, píšu jako divá a otevírám okna naší "skorem ložnice" druhým, a ještě k tomu ubytováváme hosty tu i tam. Je prosté k nám dorazit nejen za názorem :-) Budete u nás vzácným hostem! Zatím díky za přání za Eli i za cukety, oboje řádí jako utržený z řetězu!