Sejdou se lidé, prý neobyčejní, osobnosti, tvůrci názorů, sejdou se, aby dali sobě i ostatním nahlédnout… spisovatelka Kateřina Tučková, herec Jaroslav Dušek, holka z lesa Blanka Milfaitová, geolog Václav Cílek, ekonom Tomáš Sedláček, filantrop Martin Hausenblas. Mohou se sejít i s Tebou, budeš-li si to přát.

Chceme Vás vzít na místo, kde se čas vrací do svých mělkých koryt, tam Za horizontem...

Já, po mnoha měsících hledání pozic, alespoň malinké mezery v čase a překonávání nesmělosti, přijala pozvání jednoho ze strůjců tohoto zastavení se v čase, a snad i prostoru.

Poslouchejte, co Adam se Zuzkou nabízejí, a tuze se jim to daří--- „Silné příběhy, konfrontace vnitřních hodnot s vnějším světem i pohledy na realitu dneška z různých úhlů. Odstupme a vzdalme se každodennímu stereotypu.“

A podařilo se, pokud budu mluvit za sebe, a podařilo se, pokud budu mluvit za hosty dne, pokud budu číst z jejich pohledů, pokud budu vnímat světélka v jejich očích, nenucené úsměvy i opravdovost pevných stisků na přivítanou, a pevnějších na rozloučenou.

Přijeli jsme na samotu… Adam o ni říká: „Statky jsou různé: velké i malé, střízlivé i barokní, výstavní i rozpadlé, pozemské i nebeské. Zikmundov by mohl být vším jmenovaným, ale je jiný. Zikmundov je přístavem požitkářů. Zikmundov je observatoř snílků. Zikmundov je samota, kde není ticho. Zikmundov je svědkem osudů. Zikmundov je zkrátka statek Za horizontem. Zikmundov, 400 let dějin šlechticů, pánů vládnoucích Buchlovským kopcům. Ať to byl protestant Zikmund ze Zástřizl nebo katolík Zikmund z rodu Berchtoldů, vždy toto místo zůstávalo utajeno za hradbami prastarých buků, tak netečné k válkám a ambicím jeho pánů. A Zikmundov navzdory snahám proletářských budovatelů zůstává dál Zikmundovem.“ Přijeli jsme na samotu a uvědomili si, že náš život do měst nepatří, uvědomili si opět, jakým darem nám je život na Pohoří, na konci země, tam, kde už není silnice, mobilní signál a… no však víte.

Setkání s milovníky života, s obdivovateli příběhů i dárci pokory, setkání s nekonečným nespěcháním - společná procházka za ohněm i ohnivým vínem na kopci, ohlédnutí se za ohnivě romantickým zapadajícím sluncem, společné podzimní hledání šípků, rozhovory vážnější i vtipné, vaření marmelád u jednoho stolu, vaření hruškové s chilli a šípkové čisté, a (ještě jednou) nikam se nespěchalo. Kouzelné ochutnávání místních kozích sýrů i vín, krásná degustační večeře, menu snoubené s marmeládami ze Šumavy i s těmi v místě vyrobenými, také s moravskými víny; měkká světla svíček, krajina dotýkající se nebe, a především lidé, kteří „se mohou“. Přespolní i domácí.

Přijela jsem na Moravu z nemocnice o den dříve, s děsem v hlavě, co mi lékaři napovídali o dalších dvou měsících života Minipecičky v bříšku, odjela jsem o den déle a měla v hlavě jasněji, byla jsem zpět. Opět na koni :-) Rozhodná a jistá, že naše kroky nic a nikdo nemůže přesměrovat… Umím bojovat, rvát se za pravdu, rodinu i budoucnost, tak jsem to vždy říkala. Nový boj opět začíná!

Díky.
Vzpomínám na Zikmundov a jeho lidi.
Díky.
Vrátím se jistojistě, Zuzko.
Díky.
Za vytrvalost, Adame, za vše okolo a… však víte!

„Dobrý večer Blanko, ještě jednou bych Vám chtěl poděkovat za úžasných pár dní, které jste s námi strávila na Zikmundově. A musím s velkým potěšením konstatovat, že jste přesně ten skvělý člověk, kterého jsem cítil z každé stránky Vaší knihy. A o to víc mě těší, že právě Vy jste byla tím prvním hostem Za zikmundovským Horizontem. Hluboce před Vámi smekám a svůj širák odhazuji v dáli. Vím, že máte dnes narozeniny, ale přesto místo blahopřání bych raději vyslovil jedno velké přání: Aby jste zůstala přesně taková, jaká jste, protože přeci svět patří těm, co se neposerou a těch je dnes zatraceně málo :) Mějte se pěkně a hodně štěstí na Vaší expedici, třeba se naše cesty opět někdy protnou. Adam“