Byla jsem včera doma na Pohoří, pak u notáře, protože mám často nepěkné myšlenky. V podvečer jsem pak jela přes Lipno na Srní. Touhle krásou z fotky… Šumavou!

Chci se vás na něco zeptat. Přemýšlíte o tom také někdy? Možná nemáte důvod, možná je vše okolo vás ideální a pohodové, máte krásnou a fungující širší rodinu a nemusíte řešit, co kdyby… ale:

Hodně cestujeme, ročně na 100 000 kilometrů, často v letadle, a žijeme na samotě. Život plný. Plný i rizik. Nejsme vždy s Peckama, někdy necháme doma jednu, někdy obě. Necháváme je tam, kde a s kým je jim dobře. Nejlépe. Jednou nad Indickým oceánem a při divoké bouřce se nám do myšlenek vetřela obava! Co když se něco stane, co když se nevrátíme, co když zůstanou holky bez rodičů?! Co bude den poté. Co bude za týden. Kdo se o ně postará?!

Jeli jsme za notářem učinit zápis o tom, kde Pecky žijí a jak, kdo je jim blízký a kdo ne. Chtěli jsme, aby byla patrná naše vůle, aby byla zřetelná dosavadní praxe, aby se nikdo nikdy nemohl ptát, co dál... Aby bylo jasné, že v případě naší smrti Pecky mají, kdo by se o ně postaral, a kde. S láskou. Naší lásce velmi podobnou. Dostali jsme ale zdrcující odpověď. Můžeme holky řádně vychovat, dát jim ten správný žebříček hodnot, pomoci jim růst do kvalit člověka s velkým Č. Nebo klidně blbě vychovávat, nestarat se o ně, neotvírat jim okna poznání a vědění, za života jim život můžeme i ničit. Ovlivňovat je i hrubě negativně. To mnohým rodičům dokonce prochází. Na oboje právo máme. To můžeme. Ale po smrti? Co bude po naší smrti, to neovlivníme! Na to právo není. Nijak!

Nechápeme vysvětlení pana notáře a odcházíme strašně smutní, znechuceni systémem a… Majetek mohu odkázat, komu chci. Staré kolo, můj dům nebo sbírku špinavých bot mohu odkázat cíleně. O tom nejcennějším však rozhodovat nemohu. A kdo jiný by měl? Kdo zná děti lépe, než maminka a tatínek? Kdo jim má vybrat toho nejlepšího, který je nejlépe zná?! Proč se mi chce do mé rodiny navážet necitlivý a často cynický stát, který ví prd. Stát se svým agresivním, nesrozumitelným a mnohdy nesmyslně složitým právním systémem; s procesy, které nedokáží zohlednit naše přání! Proč mají o našich dětech po naší smrti rozhodovat cizí soudci, lidé, které neznám, kteří neznají náš život, lidé, kterým již dnes nevěřím!

Prý první na řadě, kdyby něco, jsou lidé z blízké mojí rodiny. Bože chraň! Víc cizí Peckám už snad ani nikdo není! Kdo četl POV, ten ví. Svěřit děti těm, kteří nenáviděli jejich rodiče? Moje dcery nikdy neviděly ani neslyšely prarodiče, ani tetu či strýce. Z druhé strany nebyl nikdy zájem. A my si vyloženě nepřejeme, aby se tak stalo! Vykořenit Pecky, odvléci je z domova, zbavit pocitu jistoty, klidu a pohody! Ne! To je asociální a nemilosrdný postup, to je čirá agrese! My si přejeme kontinuitu výchovy, domova, zvyků a lásky. Nemáme šanci to ovlivnit…

Stáli jsme na té louce u Černé v Pošumaví, pozorovali západ slunce a mě se najednou chtělo hrozně plakat. Co teď? Hrozím se institutu poručenství…