Má velké silné ruce, ať mrzne nebo ještě víc, jsou pořád teplé, umí pohladit, vzít za kmen stromu, když je třeba s ním pohnout, umí ochránit. Občas si tu sílu ani neuvědomí… :-) Stiskne moje ramena a přitáhne si mě k sobě. Cítím jeho dech na šíji, vůni jeho parfému (ten fakt můžu nonstop) i srdce pomalu bijící. Jak mne drží, otočí nás oba čelem k zrcadlu. Je z toho kapitola v jedné z knížek /můžete ji hledat/ :-) 

Uběhly dva roky od našeho potkání se. Opět v Provence, tentokráte ne s dodávkou, jako poprvé, ale s obřím karavanem v rámci první expedice. Píše se rok 2014. V obytce máme zrcadlo, takové to předsíňové, téměř na celou postavu. 

I dnes po letech vidím nás dva. Najednou mne pustí a vystoupí ze zorného úhlu zrcadla. Stojím před ním sama. Já, Blanka. Já? Nedávno synonymum pro komplexy, ta v koutě, kterou nikdo nevnímal a když, tak nebral vážně. Já? Nejistotou hrbící ramena, holka, které chybělo objímání, důvěra i síla snít. 

„Představím ti tvýho nejlepšího přítele, silnýho, chytrýho a odvážnýho, že vedle tebe tak blizoučko nikdy nikdo takový nestál, povídá. Představím ti někoho, kdo ač nemá, má koule jako bejk, výdrž jak ruská armáda a nefňuká jako městská děvka. Představím ti to nejlepší, co tě mohlo v životě potkat, Meruňko. Představím ti někoho, na koho můžeš bejt oprávněně pyšná.“ Stojím tam a čučím na svůj vlastní obraz.

Nalil to do mne bez váhání, neptal se, co si myslím, že se mu zdráhám věřit, nalil mi do hlavy cosi jako akcelerátor sebevědomí, chytře odměřený opiát jménem sebedůvěra a sebeúcta, elixír potřebnosti pro vlastní použití. A pak opět, zas a znovu. Asi se mu to povedlo :-)

A dnes si to vše užívá jako první. Ve všech slova smyslech. A nemá to vůbec jednoduchý. Jsem štír, nebezpečný až fatálně, a se vším tím, co mi nakukal, snad ještě více :-)

Uběhlo sedm let. Mám rodinu a to početnou, super práci a mohu se s klidem ohlédnout. Kus cesty jsme ušli od léta roku 2012.  

V pondělí přivezl nádherný Mercedes Marco Polo, naložil nás všechny, dali jsme pár dnů v San Remu na Květinové riviéře a teď brouzdáme mokrou trávou v Provence. Pláně u Valensolu, trhy v Digne-les-Bains, to kouzlo starých okenic v modré a podbízivých hlasů trhovců s upachtěnýma rukama… Zase a opět. Jako tenkrát na našem prvním velkém eskejpu, jako když mě balil (ani nemusel, já byla „zabalená“ prvním dotykem :-)) 
…
Máme úchylku na obytný auta, to víte. Jo a taky se prostě může zdát, že ty dodávky, ať už se tam dá spát nebo ne a přesto se tam spí, jsou naším údělem. Co s malým autem. Placatým nebo hubeným. Fakt je, že jsme jich vyzkoušeli nemálo. Mercedes nám sedí, ať už je to naše sněhobílé Fau ajns nebo tenhle mikroobytňák Marco Polo. Sice máte v ceně velikého rodinného obytňáku s koupelnou, horkou vodou, troubou, toaletou a pořádnou ložnicí něco, co musíte neustále přeskládávat, abyste našli buď děti, ledničku nebo tlačítko, jak se ze střechy dělá bidýlko na spaní, jak říkají indiánky, ale je cool a sexy :-)

Vůbec nám to nevadí, protože milujeme právě tu CESTU a nejlepší pro nás je pořád jedno a totéž, být spolu. A tady se SPOLU cítíme nejvíce. 

Oslavili jsme 7 let! 

A pár fotek v galerii :-)