Vzal mě do Bergenu na rande. Cedilo jako z konve. Jako v Bergenu, to je prý totéž jako z konve. Pár hodin v centru starého města, co kdysi vyhořelo, pak ho vybombardovali a pak zase vyhořelo, ale přesto tam najdete mnoho a mnoho úžasných starých domků, čarovných dřevěných domků… Pak mi koupil kulicha, aby mi prý nenastydla kebule. A holkám taky, jasně. Byl nějaký rozmarný. 

Snídali jsme na rybím trhu rybí polévku, tu bergenskou samozřejmě, a byla dokonalá. Absolutně. Zahřála a měla prostě chuť, jakou má polévka ve starém přístavu starého města mít. Jsou věci, které nezklamou. A byla za pár korun. Za pár hodin na ni budu smutně vzpomínat. 

Pak rande pokračovalo, dostala jsem super péřový kabátek, aby mi prý nenastydla prdka. Co se to děje? V kabátku mne zavěsil na trám jednoho z těch slavných barevných domečků, co najdete ve fotogalerii, a povídá: tam ste v bezpečí, ty i kabátek, nic a ničím se nezačuníte - no asi že než jsem vyhodila kelímek od rybí polévky, zapatlala jsem… i ten kabátek :-( Fotku jsme příznačně přejmenovali na Modrá velryba před vykucháním.  

Rande nebralo konce, měl zamluvený stůl u J.O. Ano, u toho… Vzpomínáte, jak jsme jezdili doubledeckerem po republice a vařili a pekli? Pojízdná restaurace a pekárnička celá červená dvoupatrová. Tak ten bus patřil kdysi tomuto britskému kuchaři, co udělal dokonalou díru do světa, uměl exkluzivně prodat své jméno i um, a pak se v té díře ztratil a nakonec málem utopil. Sama vím, co je to šlápnout vedle, ale poslat do kopru celé impérium… s několikamiliardovým dluhem!  

Přesto Jamie Oliver´s Italian fungují dál, sice na bázi nucené správy, ale pojem je to natolik respektovaný, že se otevírají další podniky, byť už jen jako franšízy. V Bergenu je to jako v Oslu pod taktovkou holdingu Dilla. Jdeme dál. 

Stůl pro pět je připravený před otevřenou kuchyní, všude kmitá hromada personálu, manažerů a čert ví koho ještě. Aha, oni otevřeli před týdnem. Nové koště by mělo mééést, jako vyšitý, tak uvidíme. Těším se. 

Občas o gastronomických zážitcích píšu, ať už se jedná o hospůdky doma i venku. Někdy navštívím mišelínskou restauraci s dokonalými gurmánskými zážitky, jako u Chrise Oberhammera, někdy bych si měla raději přerazit nohy před vstupem, jako v případě absurdního pekla, jemuž u nás kraluje pizérka v Kašperkách nebo Olivier v Budějkách před sedmi lety. Ale třeba se ti i ti polepšili a čert ví, zda někomu tu hvězdičku zasejc nesebrali. Kdepak, nesebrali, Chris má další :-)  

Nic naplat, povím vám to předem, kdybychom zůstali na rybím trhu, mezi těmi lososy, humry a langustami, mezi tou nepančovanou vůní a hukotem kuchaříků, udělali bychom lépe. 

Jen tedy pár slov o zážitku, o celkovém dojmu. Mohla bych také napsat, že to bylo dobrý. A bylo. Bylo to dobrý, jako v jakékoli hospodě, co se snaží dělat italskou kuchyni na úrovni, ale bez… Italů jako šéfů i kuchtíků. A to je málo. Nebylo to dobrý v porovnání s mnoha místy, kde jsem v Itálii jedla. Těm se prostě nevyrovná žádný propracovaný manuál frenšízanta, ani to jméno nad vchodem, ani sebeškolenější kuchtík jiného původu. Krev je prostě krev. V Bergenu bohužel pizzaiolo černý jako noc, u hrnců Slovák a obsluhuje nás- Rumun - a já to tak prostě nechci, italskou hospodu maj dělat Sicilani, Toskánci, Sardové, kluci od Říma a holky z Veneta. Krev je krev a geny nezapřeš. Pokud si chci takovou hospodu otevřít, pak s íčkama uvnitř, jinak riskuju úsměvy, kdy pod italskými názvy a s jejich surovinami vykouzlím... alternativní dílko. Pak si nemusím otevírat JOI, ale prostě hospodu se středomořskou kuchyní a vlastním nápadům dát autentická jména. 

Někdo z vás jistě nesouhlasí, jasně, ale představte si, že... si zajdete na pravou českou pečenou kachnu s knedlíkem a zelím, tu dokonalou si myslíte, bo ji podává dokonalý kuchař... Švéd v české restauraci v Portugalsku, podle receptu Poláka. Jaký bude výsledek?  

A ještě jedna poznámka, pořád se mluví o "realizaci" kuchaře, o jeho "podpisu" a "kreativitě" a... ale kde je rutina, zvládnutí základních pravidel, praxe a vytrvalost, podstata všeho umění? 

To je jen vzorek. Náš číšník se snaží, snaží se tak, že je vše ihned bjůtiful, emejzink, grejt a vundrfůl, každý jejich talíř je prý legendární a cokoli si vybereme, tak ihned kontruje spojením: luxusní výběr, nemohli jste vybrat lépe! Ale ono to tak není. Popravdě není. Ani ten servis není. 

Na stole nepřistane pečivo ani po výzvě, natož automaticky předem, a pak se z pečiva k předkrmům pro pět kousků, ano, i náš MiniMax měl svůj talířek a místo, stanou 3 minikostičky opravdu nedobrého pizzachleba. Snědli jsme všechno, to jednoznačně, nic nebylo nechutné, ale nic nebylo výjimečné, dokonce ani jeden chod nebyl v kategorii… sakra, kurňa, to je bašta, dejme si to ještě jednou.  

Vlastně jeden předkrm stál v podstatě za prd. Tenhle pokus o „takto to dělám já“… nevyšel. Tomato bruschetta. Studená (brr), s mozzarellou (proč), na rozmočené bagetě (echt brr) a s olivovým olejem, který ani prostě nevoněl, ani nechutnal (ach jo). Našeho Rumuna, který se až moc snažil prvních pět minut, pak uháníme v podstatě o vše, co potřebujeme. Vodu, jeden z dezertů, kafe, účet, odpověď na dotaz… Ne, to nebyla ležérnost italského přístupu v britské režii, pod dohledem Norů a v podání mezinárodního mišmaš týmu, ale bohapustá zapomětlivost, nevšímavost.  

Každý chod byl něčím jiný, než jak se dělá v Itálii. Jak se má dělat. Ne totálně zčuněný, ale ani ne tak dobrý, aby jeden přiznal, že Jamieho dotek tomu dal nový obzor, jistý šmrnc nebo jen špetku čehosi navíc. Čehosi nebeského. 

Cestujeme za jídlem, píšu o jídle, je to i kus mé práce, s nadšením jsme otevřeli na Šumavě Jednodenní restauraci a Domácí restauraci chystáme na zámku, projela jsem za kuchyní velký kus světa, a občas se zklamu. Někde absolutně, někde o kousek. Proto dám muži pusu jako hrom, rande bylo dokonalý a jsem ráda za nový zážitek, který můj donedávný pohled na svět J.O. citelně osvětlil.

Jamie, nositel Řádu britského impéria, rád povídá do médií, že zkrachoval, protože brexit, protože ceny, protože hosté… Nebylo to spíše něčím jiným? Platili jsme 6 000 Kč (3 předkrmy, 4 sklenky prosecca, 4 hlavní jídla a 2 deserty).  V ceně jsme měli i genderově vyváženou toaletu, pro mne něco jako vrchol nevkusu, protože si prostě pořád budu myslet, že holky mají chodit na holčičí a kluci absolutně jinam! 

Rande i tak pokračovalo. Pan P. přijal náš pobyt u Jamieho s rozpaky, ale chmury přes noc zahnala nová esa! Roky ověřená. Příroda a architektura. 

Čekal nás kraj potoků a říček řítících se ze skal jižním Norskem, stovky a stovky výkřiků a volání: koukni támhle, hele, no to je dílo, no paráda, jůůůů, mamíííí, to je krása… To vše v čele se slavným Dlouhým vodopádem, přes šest set metrů bílé krásy. I proto se mu jistě říká nejkrásnější v zemi. Před ním jsme navštívili ještě starý známý Latefossen, vodopád rozpůlený, kde jsme byli už s Eli během marmeládové expedice. Dva dny krajem srdci blízké lidové architektury s prvky, na které si vzpomínám ze Sibiře, krása, kdy nevím, kam se podívat dříve, například ty zdobné seníky na nožičkách jsou něco úchvatnýho!

Kojím, holky si čtou, muž pilotuje, dokonalá pohoda…, přijíždíme před největší a nejhezčí norský dřevěný sloupový kostel, původem z 12. století. Heddal Stavkirke. Zapadá slunce (po deseti dnech dešťů je to krása násobná) a to si nemůžeme nechat ujít. Miu, naši malinkou matku draků ukrutně mrzí, že je pozdě a nemůžeme dovnitř, tatínek jí vyprávěl o děsivém zdobení stěn sochami fantastických zvířat, hlavně hlavami draků, runovým písmem a především motivy bojů s draky.

Naše rande jsou i po třech dětech plná… tý správný touhy, drobných překvapení a lásky, plná nových očekávání a splněných tajných snů. I teď jsme spojili rande předsvatbové s dcerky školní výukou v jeden úspornější projekt :-) Asi na to nejsou osnovy, ale nějak se nám to líbilo! 

A slíbená fotogalerie!