Ač se to s prvním krokem na cestě nezdá, základem té samé, pokud ji za vydařenou chceme považovat, je... úspěšný návrat. Jsem přesvědčená o tom, že dobrou cestu uzavře jen dobrý, chtěný, spokojený a cosi nového objevující návrat. Nemyslím tím ten slavný předčasný ze služební cesty, kdy objevím doma novou „spolubydlící“, navíc v mojí ložnici :-) 

Nikdy před TÍM jsem nikam nešla. Netušila jsem, co to návrat je. Jiné ženy mívají v mém nedávném věku „pár let po třicítce“ již dávno rodiny, jistojistě validní partnery a krásný domov, mívají jasno a mnoho dokonalých návratů z dlouhých treků životem či horami za sebou, jen já čekala. Netušila jsem nic o návratu a jeho důležitosti, protože jsem netušila nic o cestě. Nestála jsem tenkrát ani na tom zlořečeném rozcestí, ale v prázdnotě středu Velkého solného jezera. Hodně velkého. Hodně slaného.  

Než přišlo období cest a návratů, došlo k nejhoršímu. Pomalu ale jistě jsem si začala neúčast na tomto krásném rituálu uvědomovat. Začala jsem vnímat cosi, co mne míjí. Cesty a návraty z nich. Z tušení průšvihu jsem najednou skočila přímo pod kola rozjetého vlaku jménem zoufalství, s vagony plnými beznaděje, zbytečnosti a nicoty. Ten šedivý nákladní vlak přejel můj stín, zastavil, couvnul o celou svoji délku moha desítek vagonů, a opět se rozjel.  

Tenkrát jsme hledala po lesích strom, pod jehož kořeny bych na věky schovala jeden prázdný život v mátožném těle. Když jsem po téměř deseti letech připravovala moji první knihu a ze všeho se v ní vypsala, nešlo mi ty řádky při korekturách po sobě ani číst…  

Z první cesty, kdy jsem požádala pana P., aby mne doprovodil ze Srní na Železnou Rudu vrátit bedny od zboží, a on navrhnul, zda si to neprotáhneme o nějaký den a do Dolomit, jsem měla neuvěřitelný návrat. Plný lásky, dotyků a společného prožití. Plný snů, které jsme současně snila i žila. Dokonale plný. Po druhé cestě v mém, vlastně už našem životě explodoval návratový reaktor rozvibrovaný na celé týdny a měsíce reakcemi celého světa na moji práci a úspěchy, a z třetí cesty jsem si přivezla domů miminko. Návrat jménem Eliška Anna :-) A pak už to šlo ráz na ráz. 

Od té doby vím, že co cesta, to bude i krásný návrat. Těším se a je jedno, zda je to cesta do Afriky za další expedicí a knihou, či cesta s indiánkama na Bílý bivak, kde přespíme a dole pak nás čeká objetí, pusa a jistota. Abych mohla opět vyjít a poznat nové obzory, musím se předtím odněkud vrátit. Ideálně pak šťastně vrátit :-)

Chvilku jsme si myslela, že návrat ale doposud nejtěžší nedám, že dokonce nemohu, byla jsem svázána strachem, zodpovědností a pocitem, že musím do dna dopít nebezpečný koktejl namíchaný ze světových úspěchů, zájmu médií a dekorovaný desetitisíci klienty, protože je to můj nápoj „života“. Tvrdý alkohol, omamný, schopný budovat závislost sám na sobě, stimul ukrutného sprintu hraničícího s pomatením. Živá voda nádoru, kterému říkám „zhoubná potřeba úspěchu“, nádoru, co někoho dovede jen k vyhoření, jiné k dokonalé sebedestrukci až psychickému zhroucení, další k sebevraždě. Příkladů mezi slavnými kuchaři, zvláště pak těmi, co bez zájmu médií a followerů nedokáží už ani jít na toaletu, je nespočet. 

Ten večer v karavanu, kdesi na cestě ze Španělska do Anglie na mistrovství světa, vlastně hluboko v noci, jsem se otočila na muže a s jasným zoufalstvím v očích i hlase se zeptala, zda mohu zpět. Návrat. Příběh i ten jsem dala do knížky, tak moc pro mne byl zásadním.  

Došla jsem úplně nahoru, dále cesta nevedla. A protože cesta vrcholová mne nikterak neuspokojuje svojí horizontálností až nudností, protože mne stále nemálo děsí vývěska vlastního já na výsluní a v záři reflektorů, otočila jsem se. Došlo mi, že zvláště pak tento návrat je stejně důležitý jako dosažení onoho vrcholu. Ba co více, že je to dokonalé završení úspěšné cesty a bez něj jakoby bylo cesty jen půl. Sešla jsem zpět dolů a návrat za to stál, neb mi dopomohl ke startu na další cestu. Nemohu jít dlouho jedním směrem. 

Dobrá cesta není ta bez návratu. Fernão de Magalhãese by o tom mohl vyprávět, kdyby se ze své nejdůležitější cesty, z jedné z největších cest pro lidské pokolení před více jak 500 lety vrátil… 

A tak právě v tyto dny i my razíme dál, jak říká můj muž, daleko na sever a pak možné ještě dál. Text publikuju z lesa kdesi pod Rovaniemi v severním Finsku. Ale každý návrat, ať již do Dolomit nebo na zámek v Čechách, který se nám stal novou základnou, bude pro nás štěstím.