Eli jí obdivuje. Nedávno dočetla knížku o jejím sportovním životě. Občas jí napíše na instagramu, sledují se navzájem, a videa z mistrovských běhů překážkářky Zuzky zná snad nazpaměť. Kdyby jeden chtěl, našel by okolo „toho všeho“ jedno příznačné číslo. A kdo vidí dovnitř, ten ví, že mají společné ještě jedno: neuvěřitelnou pracovitost na svém sportovním růstu. 

Když se E-lišky zeptal americký běžecký časopis, jehož je ambasadorkou, jaké má sportovní vzory a proč, uvedla tři a rozepsala se o Isabelle Kyson, Katelyn Tuohy a Zuzaně. Tři generace. Tři země a jiné běžecké disciplíny. 

Zuzana absolvovala první závodní sezonu v Dukle v roce 2013, E-liška se ten rok narodila. Zuzana vyhrála Diamantovou ligu toho roku… i první Mistrovství světa, E-liška tehdá odjela s rodiči směr Afrika na expedici, kde maminka pravidelně trénovala, běhala, utvářela tím dobrý rodinný základ pro budoucí rozhodování… kudy dcerka půjde, jakému sportu se bude věnovat. Pro Eli to byly první „tréninky“, prozatím v běžeckém kočárku na Západní Sahaře, ale byly. Dostávaly se tak nějak podvědomě pod kůži… a její svět nabíral opatrně a nevědomky jiný cyklus, režim a řád. Zuzana v roce 2013 startovala 13x a 13x vyhrála. Eli bylo 13 týdnů a vyjela na roční (přesněji na třinácti měsíční) expedici z domu v Pohoří na Šumavě… číslo popisné 13. 

Jednou se ty dvě protnou, myslel by si jeden, kdyby věděl. My nevěděli. Jejich svět se protnul o osm let později. Roku 2021 se Zuzana vrací po zdravotních potížích na závodní dráhu, Eli onu závodní dráhu pomalu, polehoučku, ale o to jistěji dobývá. Eli má vzor, co týden jaro i léto 2021 si plní sportovní zadání / úkoly ze Zuzky akademie a je nadšená z toho, že její vzor umí snahu i výsledek ocenit.  

Jedna se se sportovní kariérou chystá (snad až) na příštích OH ve Francii loučit, druhá má v plánu na ty pařížské vyrazit na čumendu, fandit Zuzce, a pak vyrazit na ty australské. Za pár let. Závodit. Ne „sbírat zkušenosti, zúčastnit se, užít si to“, jak velmi často opakují naši reprezentanti, snad stydící se přiznat, že z toho nic, ale opravdu nic nechtějí tak moc, jako vyhrát, jako zaběhnout rekord, jako slyšet národní hymnu. Mnozí si lžou do kapsy a chtějí, aby tomu veřejnost uvěřila, aby jim pak třebas někdo neotloukal o hlavu, že chtěli uspět a neuspěli. Ale o tom sport je. Chtít vyhrát, rovně se o tom bavit a vítězství si užít. Případnou prohru bez okolků přiznat, protože kdo není první, je poslední :-) Eli chce uspět. Nechce prohrávat. Ani Zuzka nechce. 

Austrálie. Brisbane. 2032. Z pozice přípravy atleta to bude vyloženě za pár let. Z pozice dnešní světové atletiky přesně ve správný moment po startu přípravy! Stejně tak, jako činí budoucí Eli konkurentky především ze Spojených států, Polska, Británie a z dalších běžecky silných států, se kterými malá indiánka i několikrát týdně konfrontuje nejen výsledky, ale především přípravu, nálady, pocity i nadšení. To někteří v Čechách neradi slyší, nechtějí slyšet, či se ošívají, bo jim to nesedí do „povinně“ přijímaných a se strachem z jiné pravdy reprodukovaných mýtů. Především jsou to ti, kdo se podepisují na momentálně (několik desetiletí) klesající výkonností českých běžců. Až na extrémní výjimky, samozřejmě. 

Občas se nějaký chytrolín, viz.výše, obuje do naší přípravy, naprosto nelogicky a bez pochopení současných potřeb atletiky, zabetonovaný v ságách o tom, že do věku přijetí občanky by dítě snad ani nemělo mít přístup na atletický stadion. Zajímavé je, že podobné nesmysly tlačí na svět dokonce i činovníci svazu, který souběžně dětskou atletiku podporuje, pořádá pro nejmenší závody, včetně pohárových. Chaos a jemu odpovídající výkony. 

Jak to měla Zuzana například ve sportu? Už ve věku dítěte ze školky je nemálo na stadionu se starší sestrou (ta už atletiku dělá). Jak může, běhá před domem s ostatními dětmi, pořádají závody na pískovišti, připravují si diplomy, vyhlašují vítěze… No přesně opak té cesty, do které navigují trenérské „směrnice“ dnešní doby: „nenechte děti mezi sebou moc soutěžit, chvalte hlavně ty nešikovné a pomalé, nevynášejte k obdivu úspěšné, a ať si raději hrají“. I na tréninku.  

Jak to měla například ve škole malá Zuzana? Od první třídy nosí domů poznámky za vyrušování. Učení ji baví, je chytrá. Měla vše hotovo jako první a pak… rušila ostatní, ztrácela ve škole čas. Proti ní stála nechápavá učitelka, které neuměla situaci zpracovat. Zuzka spěchá se zadáním, vše zvládá bravurně, pak si přeje aktivitu. Nejlépe běhat, nebo skákat. Namísto toho musí sedět a čekat, až i ti nejpomalejší dokončí úkol či pochopí výklad. Tragédie. Podle knížky o životě rychlé holky škola nerozuměla energické povaze dívky. Běžný stav. Děsivý stav. Děje se dnes a denně ve stovkách škol.  Zuzky škola průběžně povolává rodiče malé atletky na pohovory, ze všeho narůstají kázeňské přestupky, poznámky, naprosto nevyhovující prostředí pro rozvoj jedince, který má na víc. Na nejvíc. Už chápete, proč rodiče výjimečné Ester berou dcerku za školy na domácí výuku a poté hned na lyže nebo prkno? A desítky a desítky dalších výjimečně disponovaných dětí co rok též, nebo na kolo, na tenis, na dráhu, do koncertního sálu, do sochařské dílny… kamkoli. 

Naprosto nevhodný je školní systém. Jeden z důvodů, proč je Eli doma, dodělá „školní“ zadání (2h denně) a… má všechen čas pro svůj další rozvoj. Dělá přeci atletiku a piano, jako Zuzka :-) 

Ne a ne, neříkám, že děti běžnou školou povinné nejsou super, nemohou dojít na vrchol ten či onen. Je mnoho těch úspěšných z běžných škol. Ale kolik by jich bylo, a kam až by bylo možné dojít, kdyby podmínky byly od první třídy úplně jiné. Kdyby někdo nadání viděl a poznal a umět mu otevřít okna rozletu dokořán. 

Navíc jsem přesvědčena, že co deset let uběhne, to se situace ve škole a v dětských komunitách propadne o děsivě temnou díru. Nezacelitelnou. Jsem přesvědčená o tom, že nás kolektiv „exemplářů stejného druhu“ zocelil, ty po nás tmelil, ty dnešní ničí. 

Začíná rok 2022, E-lišce bude devět, půjde do čtvrté třídy a vstoupí do čtvrtého roku běžeckého / závodního života. Akorát jsme dojedli oběd, malá atletka má už nějakou dobu porce na talíři stejné, mnohdy i větší, než její rodiče. A právě ji navrhuji vysvědčení, do dozorové školy posílám podklady potřebné k jeho schválení. Venku cedí. Půjdeme běhat, však v pátek má závody. Jsem šťastnou maminkou :-)