Jednou napsala Andrea. Olympionička Andrea. Vítězka velkých turnajů. Žena Itala. Úspěšná sportovkyně a moderátorka. Jestli prý nepřijdu k ní do Radiožurnálu. No, chvilku to trvalo, než jsem se rozhoupala. Zařekla jsem se, že po masakru motorovou pilou v DVTV s Veselovským už další podobné „sociální experimenty“ NE. 

Jasně, pro vás prý bylo moje povídání v DVTV ok, podle počtu ohlasů na sítích jsem prý dokonce zaznamenala nad demagogií drtivé vítězství, ale pro mě to bylo upalování čarodějnic :-)  Howgh! O tom jsem psala TADY. A zanechalo to dojem… jako prase :-) Prostě už ne! 

Ale pozvánka od stříbrné olympioničky byla… pro maminku, která opravdu chce splnit Eli její sen a do Brisbane ji dovést… výzvou. Velkou výzvou. A zkušeností. Třeba se i přiučím! A Andrea slíbila, že se mohu také ptát. Třeba na olympiádu, na sportovní dril od čtyř let, na italské soužití, prostě, že si budeme povídat, bo máme o čem a četná témata nás propojují. No nakonec hodina minulý týden byla sakra málo, já se zeptat zvládla jen před vysíláním a rozhovor tak mile plynul, že…

Andreu možná soukromě zaráží, že jsem doma, nehoním už kariéru, dobrovolně 24/7 vedle dětí, za jesle i školku bych dávala rodičovské tresty a jsem přesvědčená, že školní docházka nenabízí zhola nic, čím by naše děti obohatila - jasně, to chápu - od autorky postesku, že když nezvládá všenegující dvouletou dcerku, tak pomůže školka, bych se asi divit neměla :-) Ale nedala to nikterak najevo :-) Byl to rozhovor, za který mi můj PR konzultant následně vlepil 99% bodíků ze sta. Jednoprocentní ztráta za opomenutí některých zásadních argumentů :-) Trochu se divím, ale jsem nadšená. 

Profesionalita moderátorky se spojila s lidským přístupem, uvolněností, nehraným zájmem a nehraným přáním úspěchů, úsměvy od začátku do konce. Vážím si toho velmi, bo ani v pohledu na některé aspekty sportovní přípravy (fakt nehlídám dětem váhu, fakt vařím domácí jídlo denně, fakt si myslím, že dítě nelze přetrénovat – umí se únavou zastavit a vypnout, fakt si myslím, že pokud by potřeboval malý sportovec dětského psychologa, měl by ihned přestat nejen se sportem, ale i s rodiči), a s jejím náhledem na dominantní sportovní disciplínu si nehrajeme do noty: „Nepamatuju si, jako malá, že by mne tenis nějak bavil. Pak také ne. Ani pak ne. Vlastně mě nebavil do té doby, kdy jsem začala být úspěšná a vydělávat jím.“ No, my máme jistotu, atletikou se moc vydělat nedá, takže… nás to běhání musí přeci bavit od kolébky. 

Mno, a to se mě nonstop ptají tu i tady, zda naše děti sport baví, zda ho dělají dobrovolně? Byla bych krávou létající, kdybych nutila děti do něčeho, co je nebaví! Určím jim směr, to je rodičů povinnost a smysl existence, ukážu jim krásy sportu, vedu je, ale bedlivě koukám, pečlivě pozoruji, zda jsou s tím vším v souznění. A jestli ty moje jsou? Kurňa, přijďte se na ně podívat na trénink, nebo na závody! 

Celý rozhovor si můžete poslechnout ZDE.