Separační bolest - to nejhorší trestání malých dětí: střídavá péče, porozvodové bojové předávání potomků, odkládání do jeslí a školek. Ano, jsem stoprocentně v souladu s každým slovem, které psycholog Klimeš napsal. S každým jedním. Vlastně ne, byla bych tvrdší - žádné jesličky, minimum školek, jen pro případy nezbytné! Peníze namísto toho přímo od státu matkám, nebo otcům, aby rodič mohl být doma s potomkem pět i šest let! Nebo ještě déle, jako my. To je cesta zpět k rodině, zdravé společnosti a budoucnosti. 

Včera jsem seděla s jednou veřejně velmi známou ženou. Megaúspěšnou. Krásnou a mladou. Bohatou. Dobře vdanou. S jedním miniprckem. Sama se přiznala, že někdy malou nezvládá, její reakce a negace… a že školka je pro obě vysvobození. Bylo mi jich líto. Jedné i druhé. Velké, protože nepochopila vlastní roli, šanci ani potřeby malé. A malé, protože denně trpí separační bolestí.   

Je mi smutno. Protože sociální inženýrství, moderní rodičovství pod vlivem odkládání dětí od půl roku do dospělosti do vůle třetích subjektů bez jakékoli jejich odpovědnosti, a na náklady rodičů, protože ultraliberální aktivismus a nevýchova… Protože to vše navíc tlačené výroky typických případů špatné výchovy, jako je všehoaktivistka Rychlíková a arogantní Železný, kterému stopro ono slavné „přesprdel alespoň v neděli“ dost chybělo a chybí dodnes… protože TO vše je jinak náš konec. Konec.  

Mám tu pro vás dva texty, jeden z nedávné doby z médií a druhý, který mi na stejné téma leží v šuplíku už nějakou dobu. Oprášila jsem ho pod vlivem síly a odvahy Jeronýma Klimeše, publikován bude v příštích dnech.  
………………….. 
Pohlavek dítěti je v pořádku, tři dny dusna jsou krutější, říká psycholog Klimeš

Fyzický trest by neměl být každodenním výchovným prostředkem. Když ale k němu už dojde, dětem trauma obvykle nezpůsobí, řekl v rozhovoru pro Novinky psycholog Jeroným Klimeš. Reaguje na vlnu odporu proti fyzickým trestům na dětech, která se vzedmula na sociálních sítích. Klimeš tvrdí, že hlubší šrámy na duši dětem působí odloučení od rodičů, například při střídavé výchově, rozvodu nebo brzkému odkladu do školky.

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) odmítl zakázat fyzické tresty na dětech. Tvrdí, že výchovná facka pomůže vymezit mantinely. Co si o tom myslíte vy? Jsou tresty jako plácnutí přes zadek, pohlavek nebo facka v pořádku?

Myslím si, že jsou naprosto v pořádku. Je to součást komunikace, kterou spolu hovoří i děti mezi sebou. Děti často řeší problémy rukama, když jim dojdou slova. Je to jazyk, kterému děti rozumějí. I fena zavrčí na štěně, plácne jej. Nonverbální jazyk je vývojově běžný. Tím, že je evolučně normální, děti mu rozumí lépe než verbálnímu vysvětlování.

To však platí jen pro malé děti. Je přípustné fyzicky trestat ty větší, které už rozumějí, co jim rodiče říkají? 
Puberťáky rozhodně nemlátíme. A zejména ne děvčata. Takový styl komunikace už samozřejmě mezi rodiče a pubertální děti nepatří. S nimi se domlouváme jen verbálně. Stejně jako se domlouvají manželé mezi sebou. Mezi dospělými se prostě domlouváme slovy, v nejhorším řevem.

A do kolika let mohou rodiče dítě podle vás „plácnout“?
Myslím, že do deseti nebo dvanácti let. Samozřejmě ani kojence a batole vůbec neplácáme. Když dělá, co nemá, tak ho čapnu a odnesu. Tělesný trest je přípustný tak od tří let výš, ale nesmí to být každý den. Když dostane dítě maličký pohlavek, tak budiž. Ale na výprask by nemělo dojít častěji než jednou za měsíc. Fyzický trest by neměl být každodenním výchovným prostředkem. Není problém, když se objeví jednou za čtvrt nebo za půl roku. V ostatních situacích se na něj jen verbálně odkáže. Je to výhrůžka, aby dítě vědělo, kam směřuje jeho zlobení. Děti si pak pamatují, že slova rodičů nejsou planá, že občas něco vykoledují.

V řadě zemí by však takové jednání rodiče bylo trestné.  
Víte, kdo přišel s eugenikou, tedy šlechtěním lidí? Eugeniku tu nehlásal jako první nacismus. Šlechtění lidí a eliminování nežádoucích jedinců tu mezi válkami ve velkém propagovalo Švédsko. Kdo dnes propaguje, aby děti šly do školky už v půl roce? Francouzi, Holanďané. Kdo se zbavuje dětí těsně po pubertě a strká je jako Harryho Pottera do internátů? Británie. Tyto země jsou původně zeměmi námořníků, mají i nadále vztah k dětem jako námořníci. Co se týká výchovy dětí, bych si z takových zemí nebral jakýkoliv vzor.
Psycholog Zdeněk Matějček razil zásadu, že otec dítěte je ten, který dítě miluje. Z Francie se sem tlačí zásada: čí je spermie, toho je dítě. A tak se děti vracejí feťákům. To je tragédie.

Tak jinak… Fyzické násilí na dětech dnes odsuzuje i široká masa lidí, která se formuje na sociálních sítích. Tam se hlásí stovky těch, kteří tvrdí, že jim trestání rodičů způsobilo traumata a šrámy na duši. Není tedy chyba je schvalovat?
To je otázka hranice mezi trestáním a týráním. Rodiče, kteří reálně týrají děti, samozřejmě mluví jen „o výchově“. I pedofil je přesvědčen, že on děti jen sexuálně připravuje na reálný život. Proto trestejme týrání a zneužívání dětí, ale nekriminalizujme rodiče, kteří občas použijí tělesný trest. Myslím, že rozumná poloha je někde mezi. Extrémy chtějí fyzicky trestat děti každý den, nebo naopak vůbec nikdy. Když pak řeknu, že výprask je přípustný jednou za měsíc, tak mi nadávají obě strany sporu.

Nemůže mít z takového výprasku dítě trauma? 
Myslím, že ne. Větší trauma mívají dětí z psychických trestů, protože ty se jim zaryjí mnohem víc do paměti. Musíme rozlišovat tři druhy bolesti. První je fyzická, jako je bolest zubů či právě plácnutí. Jak rychle nastupuje, tak rychle odeznívá. Zuby vás ráno bolí, jdete k zubaři a večer už nevíte, že jste cítila bolest. Když dítě něco provede, rodič ho plácne, ale hned poté už na něj zase mluví vlídně, tak to není škodlivé chování. Škodlivé je, když dítě dostane na zadek a potom je doma ještě tři dny dusno, s dítětem se nikdo nebaví a rodiče mu ještě milion věcí vyčítají. Jenže to není problém fyzické bolesti, ale už psychické (separační).

Není však takové plácání na zadek pro dítě ponižující?
Děti to tak neberou. Děti se víc vztekají, když jim zlomíte vůli. Ponížení ega je trauma pro dospělé a lidé jsou na něj zvýšeně citliví od puberty dále. Ponížení je totiž třetí typ bolesti, který se odvozuje od ega a identity. Děti nemají velké ego.
U dětí se víc než fyzické bolesti musíme obávat psychické bolesti, která se nejčastěji odvozuje od separační reakce. Patří tam dusno, odmítnutí dítěte a předávání dítěte do školky, nebo mezi rozhádanými rodiči. Separaci děti prožívají jako z úmrtí v rodině, jako by o rodiče definitivně přicházeli. Na tato traumata vzpomínají ještě po letech.
My tu řešíme fyzické tresty, které nejsou zásadní. A vůbec neřešíme největší týrání dětí, které v České republice je. A to je střídavá výchova, předávání dětí po rozvodu a předčasné odkládání dětí do školek.
Vyprávěla mi dívka, že se hádala se sestrou. Rodiče s nimi oběma za trest týden nemluvili ani slovo. Říkala, že z toho měla horší trauma, než kdyby ji seřezali. Vrylo se jí to do paměti právě kvůli té separační reakci.
Podobně ženy nevzpomínají tolik na fyzickou bolest u porodu, ale celé roky nemohou zapomenout nezájem jejich muže: „Víc ho zajímal zápas než fakt, že má v nemocnici manželku s dítětem.“
To je bolest číslo dva - psychická, separační reakce. Odmítání a zvětšování psychické vzdálenosti je základní psychický trest. S ním se musí zacházet velmi opatrně. Taková bolest trvá mnohem delší dobu, než když je dítě potrestáno plácnutím.

Separační bolest cítí dítě i ve školce?
Ano. My tu řešíme fyzické tresty, které nejsou zásadní. A vůbec neřešíme největší týrání dětí, které v České republice je. A to je střídavá výchova, předávání dětí po rozvodu a předčasné odkládání dětí do školek.

V kolika letech je dítě na školku připravené?
Když to jde dobře, tak ve třech letech. Když to jde blbě, tak ve třech a půl. Malé děti do tří let neumějí zaujmout komplementární čili doplňkovou roli k druhému člověku. Při hře se vždy musí dospělý přizpůsobovat jim a jejich tempu, ne naopak. Například když si dítě usmyslí, že hodí míč, tak rodič či chůva musí zaujmout doplňkovou, komplementární roli, totiž chytání. Malé děti umí k rodiči zaujmout jen symetrickou, napodobující roli. Tedy když vidí, že táta hodil míč, tak jdou a chtějí ten míč také hodit. Když se pak srazí dvě batolata u míče, obě chtějí dělat totéž, neumí zaujmout komplementární role jeden k druhému, tak se o míč poperou.
Teprve později, po třetím roku života už děti umí hry se střídáním rolí. Na honěnou, na policistu a zloděje, na házení a chytání atd. Do tohoto školkového věku jsou pro děti nevhodné jakékoli kolektivní zařízení, jako jsou jesle či školka. Víc o tom píšu na svých stránkách http://skolka.klimes.us.

Proč se na to podle vás nepoukazuje víc? 
Utrpení dětí se v Česku moc neřeší. A to se nebavíme o tělesných trestech, ale o normálním týrání, zabíjení dětí. Povím vám příklad z OSPOD. Byl kojenec a spadl z postýlky, naštípl si lebku. Reakce, že se to stává. Za tři měsíce zase spadl, zase si poranil hlavu. V té samé rodině feťáků. A reakce opět, že se to stává. Za další měsíc to samé dítě se už neprobudilo, protože se udusilo zvratky, když mělo na obličeji polštář. Soudní znalec nebyl schopen konstatovat, že se jedná o zabití dítěte tím, že ho udusili polštářem. Feťáci odešli bez obvinění a pořizují si další dítě.
Teď se dějí strašné věci. V médiích se řeší tělesné tresty, ale v reálném životě se týrají děti. Pohlavní zneužívání se stalo vcelku beztrestným. Když je nějaký problém s pohlavním zneužíváním dítěte, policie to nechává vyhnít půl roku nebo i rok. Pak se zeptají dítěte, co se stalo před půl rokem v noci z 26. srpna. Dítě kouká jako puk a celé se to uzavře, že se nedá nic prokázat. Víme, že pohlavní zneužívání se musí vyšetřit a uzavřít do týdne. To se říkalo, už když jsem byl student. Dnes jsou na tom zneužívané děti hůř než tehdy.

Čím si to vysvětlujete?
Od roku 1997 se tato oblast výrazně zhoršila. Policie tyto věci odkládá. Zneužívání dětí v rozvodových bojích je časté, děti velmi trpí, jsou to uzlíčky nervů. Selhávají pak ve svých vztazích. A to se neřeší, ale řeší se nesmysly, jako jsou tělesné tresty, které se s traumaty, co zažívají děti ve střídavé péči, nedají srovnávat, v podstatě to žádná traumata nejsou.

Ale jak byste to řešil, když se zkrátka lidé rozvedou? 
Dohledem. Rodiče si musí dítě předávat tak, aby při tom neřvalo strachy. Rodiče se nesmějí před dítětem hádat a řešit konfliktní otázky. Pak sledujete, kdo to porušuje, kdo tam řve, uráží. Vyprávěl mi jeden advokát, že jeho klient neřekne své exmanželce jinak než „ku*da“. Říká jí tak před dětmi, advokátem, před soudem. Já chci, aby ve chvíli, kdy rodič začne tohle předvádět před dítětem, dostal zákaz styku. Toho ale soudy nejsou schopné. Dnes není problém říkat mámě „ku*da“, ale když dáte dítěti pohlavek, tak je z toho drama.

Kritizujete střídavou péči. Proč? 
Pokud se rodiče sami v klidu domluví, tak to jakžtakž funguje. Když je to nařízené soudem proti vůli rodičů a dítě zažívá pocit osiření každý týden, tak je to masakr na dětech.

I když už je to dítě větší, je mu třeba třináct nebo patnáct? 
Tak patnáctileté dítě vás pošle se střídavou výchovou někam. Bavím se tu o tom, že si mezi sebou rodiče přehazují dvouletá batolata, které mají takovou separační reakci, že se z toho mohou zbláznit. Moderní trend, který k nám směruje ze Západu, totálně podceňuje separační reakci dětí. Pokládají ji za neškodnou. A řeší místo toho hlouposti, které nestojí za řeč.
Jestli psychiku dítěte něco likviduje, tak je to separační reakce. Když ji má dítě ve školce, bojí se, že už maminku nikdy neuvidí, tak vám na to řeknou, že si na to dítě musí zvyknout, že je to součástí jeho psychické odolnosti. A já na to vždy říkám, kolikrát by měl manžel podvést svou manželku, aby si konečně zvýšila svou psychickou odolnost vůči nevěře? Žárlivost je totiž dospělá verze separační reakce. Takže tento Absurdistán tu dnes žijeme...

Převzato Lidovky