Mainstreamová média přinášela v posledních hodinách veselé a ještě veselejší fotky silvestrovských radovánek z celého světa… Klasický kýč. Viděli jsme šílené davy v N.Y., pozorovali obří ohňostroje v Sydney či pomatenou oslavu „jejich“ roku 104 v Pchjongjangu. Slabý odvar fakt pořádných oslav. Prostě „mateřská školka“… párty pro děti :-)

To u nás, v malé díře… zapadlé sicilské vesničce, se slavilo… ehm, postaru. Tvrdě a nekompromisně. Oslavy pro velký, co si nepletou realitu s načančanou parádičkou. Scénář psalo temné podsvětí, realizace klanem, který kraji vládne, jak nepsané zákony země velí.

Řízený minivýbuch, do vzduchu šlo ukotvení bankomatu… a pak se omylem poroučela (technická realizace Italům nikdy moc nešla) celá jedna bočnice poštovní banky sto metrů od mého „karavanového bydliště“. Následovala přetahovaná pohodové party místních ozbrojenců, kteří měli dozajista slovo souhlasu od… šéfa šéfů, s trezorem samotným.  Samozřejmě, mimo nás pár strachy připosraných, jistě nikdo nic neviděl & neslyšel, a i kdyby, nikdo by nemluvil. A to jsme uprostřed hlavní „třídy“. Oni měli pušky bez hlavní, ano, lupary o kterých jsem psala v P.O.V., terénní vůz na vytažení trezoru z banky a… málo času. Nakonec úzká ulice s vysokým chodníkem proti bance neskýtala dostačující prostor pro vytržení trezoru ven, kde čekal nakladač…  Po několika minutách malý capo zavelel k ústupu.

Než dorazili privátní strážci pořádku, čumilové se rozešli. My měli na stole popůlnoční čočku a rozpité láhve prosecca, divadlo skončilo, tak co. Ráno zajdu udělat fotografie. Trezor a vše okolo, je po dvanácti hodinách pořád na místě, okolo jen pár místních cestou z či do baru. Nuda vůkol a všichni dělají, že je to v podstatě nezajímá… Strážce říká, že policie přijede později, mají toho moc! Sicilia, terra della mafia.

Odpoledne se do mého teritoria přiřítí starý otlučený Fiat Brava, zahlédla jsem ho již jednou, ráno, když jsem fotila trezor. Uvnitř sedělo cosi, co mě nepřetržitě pozorovalo. Děsivě otlučené auto bez přední espézetky vzbuzuje nedůvěru a v něm tři... Něco mezi echtcikánem po dvaceti letech v kriminálu a peklem. Šla z nich hrůza. Měla bych se modlit, napadlo mě. Jeden na mě kouká jako hladový vlk na nebohou srnečku, vyloží se do bočního okénka - to nejlevnější tetování všude a minimum zubů nikdy nezapomenu… a zahuláká (krve by se ve mě nedořezali): „Dobrý den, milá paní, přijeli jsme demonstrovat výrobu ricotty, jak domluveno, kde se můžeme vyložit a v kolik chcete jíst?“. A ze zadních sedaček, kde seděl ten nejdivočejší, snad vykonavatel, vyskočily dvě krásné malé holčičky. Čtyřletá Marinella si šla hned hrát s E-liškou a přiznávám, klepaly se mě kolena ještě při degustaci té nejlepší ricotty, co jsem kdy jedla! Vařili ji na zemi vedle mě, smáli se, uctivě zdravili každého, kdo šel okolo, podali mě první talíř s voňavým pokladem, ocenili sklenku vaječného koňaku od Barušky a… víte, proč do kotle, kde se měla ricotta vysrážet, házeli ty klacíky? Jaký klacíky? Nebojte, napíšu o tom v příštích dnech a fotek bude dost!

…………………………………………

Mimochodem, právě jsem ukončila první fotosoutěž o marmošky! Jen co vybereme nej fotku, dám vědět, vyhlásíme vítěze a rozdáme ceny!

…………………………………………

Jsme v sekci Kde žijeme. Ano, v této sekci našeho webu je tento text záměrně zařazený, protože tu prostě teď žijeme. Chvilku. A pak zase dál…