Jednou za čas sesumírujeme výsledky, sepíšeme pocity a nastíníme co, kdy a jak… dále. Letní tiskovou zprávu jste četli tady na webu 27.8. Od té doby u nás nastala velikananánská změna. Pro celou rodinu zásadní, samo. Však Mia Ronja slavnostně vstoupila na půdu českého školství a jako slušná a vycepovaná chovanka ústavu šlechtičen z Malgy Ciapely se i uvedla!

Jsem První toho jména. Za bouře zrozená. Matka draků. A taky prvňáček. Tak nějak to u nás doma proběhlo, dokonce s projevem ředitelky školy domácí a školníka tamtéž. Prvňáček je to nadšený tak, že většinu učiva pro první třídu už má za sebou ke konci září. Uf. To bude jízda! 

Miňonka též a konečně, jak říká, zajíždí na Julisku, kde se stala ofiko členkou Dukly Praha, a vedle Elišky tak je… „Hrdá na svůj tým“. Naštěstí nechápe a nevidí, jak to vše nešlape… za oponou a jak onen slavný tým ty nejmenší a často i ty nejpyšnější a velmi úspěšné Dukláčky přehlíží.  

Tak ale pojďme raději na závody. Kde jsme byli, jak jsme dopadli? 

Opavská míle, rekordní a boží 
Měsíc začínáme v Opavě. Pomalu ale jistě se rodící pojem. Kult. Míle, tedy 1609 metrů městem. Rychle a zběsile. Eli se připravila poctivě. Sama. Jako ostatně na všechny závody. Pražský tým v tom podpis nemá. Bohužel. Hlavně pro něj. Naše tréninková skupina Flying Angels Clan přijíždí do hlavního města Slezska (poprvé v životě) a kouká… Když se na Horním náměstí parta ptá, kde je nemocnice (místo startu), lidé se upřímně u odpovědi děsí, proč že tam chtějí jít pěšky, když tady mají ve městě takovou vymoženost… trolejbus. Ten se nám stal posléze osudným. Prý máme jet městskou, protože nemocnice je strašně daleko, celou míli :-) Mno, Eli si tam doběhla a odpoledne ještě jednou a pak ještě jednou… závodě. Fakt hodně rychlá trať.

Jednu cestu zpět od nemocnice do centra nastoupí naši do onoho busu na proud. Neví, že se nastupuje předem, nemají jízdenku a… úplně neví, jak se uvnitř kupuje. Lidé po rodince koukají a kroutí hlavou. Bus cukne a rozjede se. Je narvaný, do posledního místa obsazený juniory. Sedí spokojeně, zírají do mobilů a nejeden tupě zírá okolo. Ano, tupě. Ani jeden si nevšimne malých dětí, které by mohl pustit sednout. No nic, řekne si otec. Jiný kraj jiný mrav. Na další zastávce nastoupí babička s vnoučkem věku rok až dva. Drží ho v náručí, nohy ji moc nedrží a držet se jednou rukou madla ji činí trable. Tupě zírající junioři se nehnou. Zírají skrze babičku, skrze dítě, zírají do budoucnosti. Máme se na co těšit. Po minutě, když babička podruhé zavrávorala, porušil pan P. slib, že „jiný kraj, jiný mrav“ nebude řešit. Miu svěřil do držení Eli, natáhnul se směrem k mileniálovi dřepícímu před onou babičkou, čapnul ho za flígr (správně doznal, že jakékoli žádání a přesvědčování a prošení by se minulo účinkem) a posunul ze sedadla do uličky se slovy: „Já už se na to kurva nemůžu dívat, zvedni tu prdel a omluv se, a to hned“. 

Mileniál udiveně uposlechl, bylo vidět, že nechápe obsah sdělení, nepřemýšlí nad ním, ale příkaz vykonal. Mladí sedící vůkol kroutí i nadále hlavou, některým dorostenkám rudnou líce, dva tři mladíci se otáčí k místu konfliktu a nadechují se. To je ale vše. Babička poděkuje, další žena dodá, že „oni nikdy nikoho nepustí sednout“ a že „nikdo stejně nemá odvahu jim to povědět“. Naše dcerky koukají vykuleně a posléze dostanou obšírné vysvětlení. Ony ví, co by se mělo udělat. Nyní si v rámci domácí školy střihly i praktickou ukázku. 

Odpoledne se startuje, běží jen Eli. Na startu potkává svého prince Berta, poběží tedy spolu. Rozcvičuje se za asistence televizní kamery, na startu se drze nacpe do čtvrté lajny, aby ji hobíci nezdržovali a nepřekáželi. Bert ji porazí a Eli to nenese lehce. Zbytek už je k oslavě. První v kategorii. Zlatá medaile. A co víc, od prvního ročníku, tedy za posledních deset let žádná devítiletka neběžela rychleji. Rekord kategorie. Bomba. Jde se slavit. Pizza s kamarády výjimečně až do desáté večerní. Hu! 

Tři zuby Lavaredské a zlatá žeň
Před několika lety jsem měla běžet mýtický Drei Zinnen Alpine Run. Start v Sextenu a cíl nahoře. Na hoře. Strašně jsem se těšila, dny předem v Dolomitech řádila vichřice a deště strhly mnoho svahů, kamenné laviny zavalily i silnici z Dobbiaca do Cortiny. Start byl několikrát odložen, vichr, déšť a mlha, ve které se ztratila i dozorující helikoptéra záchranářů. Pak start a… po pár kilometrech bezpečnostní uzávěra. Závod okamžitě zrušen, všichni zpět. Pak už na opáčko v letech dalších nebyl čas. V září ze stejného startovního roštu vybíhala Eli a později i Mia. Eli dvakrát. No ano :-)

Spíme v našem týmovém busíku přímo na místě. Ráno vytyčují trať, Eli je pozoruje a ptá se. Kudy poběžím? Pořadatel povídá, že okolo parkoviště, loukou a… no, nuda bez velkého převýšení. Eli se nedá a ptá se dál. A tam nahoru běží kdo, tím brutálním stoupáním? No to až dorostenci a junioři. To už je 1350 metrů a převýšení… do předklonu a možná i ruce na zem :-)

Tatínku, prosím, to chci! Chci to běžet tam nahoru.
S velkejma!
Trvá to 20 minut, 2x prosecco a tři odmítnutí.

Trenér prosí pořadatele, aby udělili výjimku a přihlásili Eli i na tuto trať s polodospělákama. Po dvou sklenkách s ředitelem a zaplacení dalšího startovného fasujeme další startovní tašku plnou jablek a četných dobrot, startovní číslo a čipem a povolení k odletu :-)

Je to poprvé, co si pamatuju, kategorie zde startují od nejstarších. Obráceně, než zvykem. První vybíhá Eli a pohled na startovní rošt je „legrační“. Mrkněte na Eli instagram, je tam fotek habaděj. Eli rozpoznáte jednoduše, není mezi velkými vidět :-)

Povel od trenéra zněl jasně, uteč jim hned, ať ví, zač je toho loket. V prvním hanku zabere a doběhne i vedoucího juniora, pak se statečně drží a finišem to jistí. Vítězství mini E-lišky v této kategorii dalo spíkrovi závodu dost zabrat. Nemluví o ničem jiném. Lidé fotí, plácají po ramenou a… za patnáct minut jde Eli na druhý start, jen čas se vydechnout a protáhnout. Tentokráte 500 metrů vlastní kategorie.  

Už je to trochu těžší, ale to vidíme jen my. Ostatní vidí malou Češku, která opět převálcuje celé startovní pole. Co dodat? Holky poprvé v životě ochutnají cukrovou vatu, pan P. si dá třetí prosecco a já uvařím dobrý oběd. Potřebujeme nabrat sílu, protože následující dny mají holky intenzivnější trénink na Lago Dobbiaco a Lago Misurina. 

Velká oslava borce borců – Z10
To výročí je tak významné, že je třeba oslavu minimálně pozlatit. Směr Stará Boleslav, do lesů, kde startujeme potřetí. Trať je to na prd, úzká stezka, kde se ani nedá moc předbíhat, a v půli otočka a zpět. Ti nejrychlejší tak v koridoru potkávají v protisměru ty nejpomalejší a pomalé, mnohdy se motající sem a tam, a taky jejich nezodpovědný doprovod. Je to o hubu. Hodně. Jinak je to super akce, pěkná konkurence a super ceny. Eli vyhrála i letos, trať byla kilometrová. Má tak doma tři úžasné kulichy za tři první místa :-) a hromadu dalších příjemností. Mimochodem, poráží i chlapce, a má čas rychlejší než celá vyšší kategorie do třinácti let. Mia též zopakuje loňské vítězství, trať má poloviční, ale nadšení násobné :-) To byla naše třetí Zátopkova 10. 

Pak se losuje tombola a Miu potká super štěstí, vyhrává běžecké boty Salming dle vlastního výběru, tak sáhne po silničním dámském speciálu za téměř čtyři tisíce… pro sestru. Minidětské Salming nemá.  I Eli uspěje v tombole a vybírá si velkou knihu o severské kuchyni a kultuře, protože chce něco pro… maminku. To mě málem rozbrečí, je skvělá. Eli i ta kniha.   

Ještě jednu věc vám musím povědět. Jakmile začnou vyhlašovat vítěze, zeptá se potichu tatínka, co že by mohla její medaili, až půjde na stupně vítězů, pověsit na krk Emilovi Zátopků? Je zde vyveden v životní velikosti… podobně jako ty atrapy policistů stojící u chodníků četných vesniček, jak tě jako pozorují dalekohledem :-) až jeden netuší, kde je pravda :-) jak jsou ty atrapy povedené. Tak je to i famózním českým vytrvalcem. Můžeš, slyší. Gesta si všimne spíkr i diváci a Eli ocení potleskem.  

Poslední letošní alpský běh
Na poslední chvilku, a jen díky velké podpoře Eli přátel a sponzorů… Janině a Jirkovi, vyráží tým na další dlouhou cestu. V posledním zářiovém týdnu startují Létající Andělé ve Slunečných Alpách v 1600 metrech nad mořem, na hranici Rakouska a Itálie. Nassfeld Mountain SkyTrails ze seriálu Alpe Adria Trail Cup. Naše letošní pátá účast a poslední závod tzv. horské sezony, běhů vysoko v horách. 

Tentokráte bez aklimatizace, pouze ve čtvrtek prohlédneme místo závodu, dáme lehký trénink a děti poté dostanou do ruky moji zrcadlovku Canon, ať se učí. Procházkou okolo jezera, návštěvou kostela, který je upomínkou tuhých bojů za první světové války… pořídí stovky fotek a nejedna je vyloženě krásná. Spíme opět v expe-busíku, nad ránem je pod nulou, nebe vymetené, těšíme se. 

Potkáváme českou rodinku s dětmi, známé z minulého týdne (Zátopkova 10), děti poběží s našima. Na poslední chvilku přihlašujeme Maxe, měl minulý týden teplotu, tak se nevědělo. Ani Mia není úplně fit, ale neumožnit jí startovat, to bych si na svědomí nevzala :-) Maxe čekala půl kilometrová trať a kategorie, kde závodil s kluky staršími o dva roky. A to je hodně velký rozestup u prcků. Běží nádherně, bojuje a domů si veze krásnou bramborovou. Borec! 

Mia startuje hned poté, také 500m a hned v prvním stoupání a na lávce přes vodu pořádná řežba. I Mia má okolo sebe holčičky o rok starší, přesto nenechává nikoho na pochybách. Klan Létajících Andělů tak má první Nassfeldské zlato! 

Za půl hodiny běží Eli. Kilometr, náročný terén po sjezdovce, stoupání, voda, bláto. Nádhera! První kolo se drží druhá za slovinskou soupeřkou (v dětech startují běžci ze sedmi různých zemí!) Na druhém traversu sjezdovkou si podvrkne nohu a už to vypadá na pád. Prodlouží krok, jistí to, obličej zkřivený bolestí, ale nevzdá! Naopak! Zabere, převálcuje Slovinku a v souboji na život a na smrt :-) s „téměř“ vítězem chlapecké starší kategorie (běží 2 kat. opět pospolu) je ta úspěšnější. Druhé zlato dne! 

Pak už jen večeře v místní restauraci a čekání na slavnostní vyhlášení výsledků. Je to bomba, gratulace jsou nekonečné a nás čeká… cesta domů. Jak krásné bylo běžecké léto, tak nádherně náš tým vstoupil do podzimní sezony. Zlatě. Bude zlaté babí léto? 

………………………………….
Co nás čeká v příštích týdnech? Čtyř velké národní závody, na ty se Eli těší hóóódně a pomalý přechod do staronové tréninkové rutiny… běžkařské. Už teď běhá E-liška často s hůlkami a několikrát týdně i s malými činkami. Je to záběr, zkuste si dát 3 kiláky a v každé ruce půl kila.  Tak ahoj zasejc za měsíc! 

Jo a ten Zátopek? Do kina my nemůžeme, však film není pro malé děti a bez nich se nehneme, na nosičích ho sehnat nelze a… dnes a po letech od premiéry ho našel pan P. na Voyo. Viděl ho jen sám, já padla s dětmi, a výsledek je… rozpačitý, říkal. Těšil se asi moc. Měl obrovská očekávání. Chtěl si u toho prý také poplakat. Nepovedlo se mu to. 

Co vy, viděli jste Zátopka? Jak film zapůsobil na vás?

A ještě: FOTKY A VIDEA ZDE!