Muž u snídaně doznal, že je třeba do domu další zbraně. Mluvil o tom celé dopoledne, ale tak nějak jinak, než obvykle mluvívá o zbraních. Pak jsme jeli do Čimelic na zmrzlinu. Umí ji fakt výtečnou! Byl den před odjezdem za Polární kruh na loveckou expedici, poslední plány, těšení. 

Sedíme na lavičce oproti zmrzlinárně a najednou pan P. vyhrkne, koukni, ženo, antik bazar a mají otevřeno, jdeme! V těhle starejch krámech na vesnicích je téměř vždy velká naděje, že pušku mít budou! Pověsím si ji na zeď nad sekretář. Kdysi jsem tam míval opakovačku Mossberg M88 Maverick ráže 12 milimetrů, na výstrahu nápadníkům, co brousili okolo domu sestřičky našich indiánek Nikolky. A to panečku byl kus důraznýho železa, dodal.  

A proč starou, muži, proč si nepořídíme nějaký superautomatický kousek s průrazností jaderného ledoborce? Pan P. se na mne zahledí, zakroutí hlavou téměř pochybovačně… a začne vyprávět o filmu Stará puška s hvězdným párem Philippem Noiret a Romy Schneider. O filmu, který ho kdysi nemálo zasáhl. Zná děj zpaměti. Smutný děj. Tuze smutný, a pro mne nebylo ani to samotné vyprávění příjemným… Zkrátil to. Ví, že to není téma, které mi, zvláště od doby, co máme děti, nějak obzvláště sedí. 

Inu proč ne, prohlídneme si čimelický antik, i já si jistě vyberu, sním o meči ne nepodobném tomu krále Artuše. U nás pod Marmoládou ho kluci z kovářství v Sottogudě zakovali do jedné skály a je to jako opravdový :-)

Vedle muže na čimelické lavičce sedí indiánky a Eli, bo je zvědavá jako pytel blech, zvedne k tatínkovi oči a povídá, taťuš, mají tam jako fakt růůůůzný ty starý krámy? Jako všechny starý věci? Ano, přitaká otec a už má nakročíno k přechodu přes silnici, kde přímo oproti je vchod do antiku. Eli pokračuje, taťuš, a to jako my taky něco ale potřebujeme starýho, jako já a Miňon a Minimax! Prosím tě, znejistí pan P. a Eli, vytuše jeho chvilkový zájem, hned kuje železo… taťuš, určitě maj mezi starejma věcma i starý lidi, že jo - takže my jako potřebujeme, prostě rozhodně a nutně, jednu starou babičku a hodně starýho dědečka! Moooc nutně je potřebujeme! 

Zvednu oči, hledám ty mého muže a v protnutí pohledů spatřím cosi jako drtivou kombinaci nejupřímnějšího úsměvu, dokonalého překvapení a ryzího smutku. Jeho i mého. 

Jsou věci, které koupit nemůžeme, můj malinký miláčku, zaslechnu ještě z mužovo úst a vidím, jak bere indiánky za ruce a vyráží k přechodu… 

Jak to dopadlo? Neměli jsme po kapsách více, jak 20 Euro, žádné koruny mimo ty na zmrzku, prostě náhlý výpad ze zámku bez dokladů i peněz :-) Stařečky k naší škodě neprodávají, na pušku nebylo hotovosti, ale za přesně dvacet éček jsem vyhandlovala starý, staromodrý a ne moc otlučený lívanečník! Pravda, asi nesloužil králi Artušovi a jeho družině, ale nám jistě poslouží dokonale! Navíc u pokladny slyším… helééé, to je ta z televize, tu znám, to je ta marmeládová… Tři postarší fanynky, příjemné setkání, ale žádná na prodej. Je mi líto, Eliško. 

Co nám chybí? Co chybí našim dětem? Nic. Opravdu nic. 
Vlastně ano, chybí jim milující stařečkové :-(
A chybí i nám.