Dcera mého muže chtěla jít na Policejní akademii. Na bezpečnostní studia. Myslím, že se na ní v dobrém podepsala parta, do které ji její tatínek dlouhé roky vodil. Detektivové, vyšetřovatelé, členové zásahové jednotky, ale i vysocí velitelé jednotlivých zajímavých útvarů, od ÚOOZ po Sirene. Trávili společně volný čas, slavili různé narozky, absolvovali zajímavá cvičení či tréninky. Tenkrát se oba hodně snažili, aby to vyšlo. Nevyšlo. Pro „civila“ to bylo jako vyhrát v loterii, jeden z mnoha. Muž si stále myslí, že je to velká škoda.

Uběhlo pár let.

Muž včera přišel s tím, že na jednom zpravodajském serveru četl o jiné policejní akademii. V zemi, co prý nám má být vzorem. Prý ji máme dohánět. Nějak. Prý je to smysluplné, ji dohnat. Cituji: „To nejsou žádní kolegové. To jsou nepřátelé v našich řadách,“ popisuje jeden z vyučujících situaci na policejní akademii v berlínské čtvrti Spandau na anonymní zvukové nahrávce, která začala kolovat mezi policisty.  Autor nahrávky mluví o problémech, s nimiž se vyučující na akademii setkávají ze strany studentů pocházejících z tureckých a arabských rodin, o „atmosféře strachu“ a jejich „nenávisti, nechuti ke studiu a násilnostech“.“

To je asi kachna, povídám mu. Na policejní akademii, stejně tak na církevním gymplu přeci ještě platí určitá „pravidla“, dodám a ptám se, kde to našel. Aha. Seriózní zdroj. Sakra. Ano, i u nich se o tom píše. Sakra 2x. Jedinou „polehčující“ okolností pro ty berlínské zrůdnosti, je rozdíl v prestiži, úrovni a stupni vzdělání, kterého se na pražské a berlínské dosahuje. Tuto kvalitu jistě dohánět nechceme... 

Co se to děje, začínám se sama sebe ptát. Co se kdy a kde zlomilo? Citace pokračuje: „Nikdy v životě jsem během vyučování nezažil, aby třída vypadal jako prasečák a v ní polovina Arabů a Turků, neuvěřitelně drzých, hloupých a neschopných se vyjádřit,“ říká autor nahrávky podle listu Die Welt, který na případ upozornil. Vůči německým kolegům se prý studenti pocházející z imigrantských rodin chovali násilně a nenávistně a jako vyučující z nich měl „opravdu strach“.“

Realita země, kde se národ zlomený komplexem z vlastní minulosti posunul k nehoráznému sebemrskačství, aby se z něj později stala forma nižší, tedy pestrá kolabující společnost, ta společnost, která rezignovala na minulost i budoucnost jednotlivce, postavila se na hranu vysokého útesu a… Sama sebe vede k posledním krokům od nenávratna. A ona jde. Slepě jde. V kontextu tohoto tragického plivání po příštích letech vlastních dětí, se Němci už ani nepozastaví nad vysvětlením, co pro mne znamená jediné… máte, co jste chtěli:  

Cituji: „Policie tato obvinění odmítla, přiznala ale, že některým žákům akademie chybí respekt a disciplína. Někteří z nich mají nedostatečné znalosti němčiny, několik z nich bylo také v minulosti trestně stíhaných. Kořeny v zahraničí má podle policie z dvanácti set žáků berlínské policejní akademie asi 45 procent.“

Co je horší, apokalyptický obrazec tzv. tvrdého konce, cosi, co známe z temných obrázků mnoha autorů či z amerických sci-fi filmů, do kterého i tento příběh vkládá svoji část mozaiky, nebo postupná apokalypsa řečená měkká, ničící nás téměř nevidomky, postupně, pomalu, ale o to děsivěji? Do čeho vyrůstají moje dcery?!