Přivedl mě tam na sever můj muž. Byl tam mnohokrát. Jako turista i pracovně, jako osobní strážce. Byl tam též jako milovník. Prostě prostý Milovník Severu. Proto naše kroky brzo po seznámení vedly tam nahoru. Chtěl to vše, co obdivoval, chtěl to se mnou sdílet. 

Projela jsem Švédsko sem a tam, jak jinak, než stylově Volvem :-) Pak nahoru dolů karavanem, několikrát - města i samoty. Spala jsme s rodinkou v chatrčích, na stromech i v nejdražších hotelech. Na desítkách parkovišť a horských luk, na březích jezer a v odlehlých lesních zákoutích. Mluvila s tolika lidmi… u stolu u těch jejich kuliček, při lovu ryb, nebo jen tak na potkání. Nasávala jsem atmosféru, přírodu a jinakost. Zamilovávala jsem se. 

Našla jsem si v té zemi, vlastně si našli spíše oni nás, i milé přátele (ahoj do Stockholmu!) A pomalu, ale jistě, nechtěně a s otevřenou pusou dokořán, postupně a nezastavitelně… jsem začala Švédsko poznávat i jinak. Realitu. 

Bez totálního zaslepení mého muže, bez zidealizovaných jeho představ o zemi, kde domy na noc nezamykají, ani auta, kde lze žít v respektu a s absolutním respektem, protože pravidla není třeba vymáhat, ani nadmíru lidem pod nos strkat. 

K tomu se přidal náš tuze dobrý český přítel, který na sever emigroval a dlouho tam i žil, a nám se opět trochu více otevírají oči. 

Posledním hřebíčkem do rakve, ve které se k věčnému spánku ukládá náš Sen a Obdiv k této severské zemi, byly zprávy o zrůdnostech pozitivní diskriminace, o afirmativních akcích, o levičáckém šílenství elit a… migrační politice, toho by bylo! Namátkou ustřihnutí části armádního znaku a těla lva zároveň, aby prý pindík statečného zvířete s mečem neurážel feministické kozy a krávy v uniformě.  

Jsem z toho smutná, jsem z toho naštvaná a nechápu, kam až chce potomek Vikingů před nájezdníky všeho druhu a ideologií couvat! Však čtěte se mnou v hlavních zpráv:  

„Situace došla tak daleko, že letos v srpnu rozmístila Ali Chánova rodina, jeden z gangů v severovýchodním Göteborgu nechvalně proslulý brutalitou, na ulicích zátarasy. Chtěli si posvítit na mafiány, s nimiž soupeří, a to doslova. Gangsteři bez ostychu zastavovali všechny automobily a svítili baterkami řidičům do obličeje. Policisté bariéry odstranili a vzali do vazby dvacet lidí. Nic nevystihuje výmluvněji švédský změkčilý přístup k přistěhovaleckým zločineckým strukturám než to, co následovalo. Zatčené do jednoho propustili – státní žalobci dospěli k závěru, že v ničem neporušili zákon, dokonce ani v omezování osobní svobody. Ali Chánova rodina zahrnuje asi čtyřicet mužů starších 15 let, z nichž 30 má policejní záznam,“ říká v listě The Daily Mail policista Ulf Merlander. V jejich repertoáru nechybějí vraždy, vydírání, znásilnění, vyhrožování, obchod s narkotiky a nelegální držení zbraní. 
Inspektor Ulf Böstrom (63), šéf göteborské jednotky pro začlenění cizinců, slouží u policie už 42 let: Řešíme problémy, které jsme sami v osmdesátých letech vytvořili. Tehdy se prosadil názor, že policejní hlídky nemají v ulicích co dělat. Okamžitě je nahradily gangy přistěhovalců. Když není kocour doma, mají myši pré. Ve Švédsku kocour není doma více než třicet let. A politici jsou slepí či zaslepení, posteskne si zkušený policista. Jenom v Göteborgu žije 184 národností. Gangy se dívají na bílé Švédy jako na jiný klan, který je shodou okolností alespoň oficiálně u moci. Záměr na začlenění migrantů prokazatelně selhal. Na švédské půdě se už narodila do zločineckého prostředí generace mladých mužů, kteří se považují za nedotknutelné. S něčím, jako je stát, si hlavu nelámou, podotýká.“

Švédsko, země, kterou znásilnil její vlastní demoliberální politik, zneuctil její nemocný sociální systém, kterou podupala faleš hostů i těch druhých. Je nám líto této krásné země na dalekém Severu, ale ironicky i děkujeme, že můžeme online sledovat, kam to může dojít, když se progresivisté, zelená ultralevice a marxistické aktivistické skupiny na podporu likvidace původního obyvatelstva spojí… a po nějaké době už je nejde zastavit.  Díky Švédsku vidíme, kam nechceme, kým se stát nechceme. A kudy do pekla vede cesta. 

Ne, nejsem idealista, vím, že na té cestě už přešlapujeme. Už po ni jdeme prvními krůčky, ale pořád je ještě šance se otočit a vzít si TO naše zpět!  Nebo už ne? Budou muset na naši pitomost doplatit naše děti? Jako tam na severu?