Budu si dnešek pamatovat. Jako den Tenkrát, kdy udělala první krok, jako její první vypadlý zoubek, nebo první vyhraný závod. Ale tohle bude z jiného… soudku. Poprvé, ale snad naposled! Bojím se, lze to tak i napsat, že před některými pojmy, věcmi a ději ji neuchráníme, ač vychovávána daleko od exemplářů stejného druhu a stupně vývoje, ač neinfikována zhoubnou socializací. Teď bych sem měla prsknout infantilního smajlíka!? 

Roky mě neustále napomínal a peskoval (možná oprávněně) můj „dozor“ z vydavatelství, které pustilo do světa všechny moje knihy, že mám texty přesmajlíkované. Chápejte, vadil mu i jeden v celé knize, uf!  

Měla bych ho sem vložit pro zjemnění oné věty o zhoubnosti socializace, aby si někteří (další) nemysleli, že už jsme tady na samotě všichni úúúplně mimo, jako třeba… exmisska Houdová s posvátnou menstruací a spirituální vagínou, nebo TaKlusová… úúúplně se vším :-) Ale nedám. Dala jsem ho až sem!

Takže, co se dnes stalo?

Je jí prakticky osm let. Narodila se v dodávce, žije v lese. Absolvuje 2. třídu domácí školy. Projela na 60 zemí světa, ale nemá panenku s kočárkem. Děti vídá téměř jen na závodech a společných trénincích na Dukle. Ale tam ani tam nemá prostor k naslouchání nejapnostem a darebnostem. Musí se soustředit na trenérku a makat! Dost čte. Vlastně čte mega hodně, a třebaže se jedná o notně selektovanou literaturu, tomuhle se nevyhneme, naučí se slova, která… doposud neslyšela, nepoznala. Začne se ptát na obsah.

Vsuvka pro ty, kteří si říkají, že chudáci děti, to bude šok, až do oné rodiči proklínané společnosti vplují. Jednou vplují. Ano. Ale bude to později, budou odolnější, vyprofilovanější, pevnější a budou mít takový základ, že je jen tak něco nezdolá! 

Eli se dnes dopo, během přepisování textů z písanky, otočí od stolu a s dokonalou panenskou čistotou úmyslu se zeptá… mamí, co je to NUDA.

Prosím, zarazí se pan otec sedící vedle a brousící si pomalými pohyby železa na medvědy - ano, žijeme na samotě, to víte. Prosím, kdes k tomu přišla, zhrozí se a děsem spolkne hroudu žvýkacího tabáku, který od rána a pomalu převaloval tlamou. Tady pane otče, v písance, co nám poslali z dozorové školy. Otec povytáhne obočí, odloží pilník, špinavou rukou plnou jemných kovových pilin si prohrábne divoký vous padající mu na hruď, až z něj vyběhnou dva menší pavoučci a zahučí… To je nemoc dcero. Děsivá nemoc, které postihuje fifleny a mamánky z měst, děti, které nemají rády NIC! Dcera vyvalí oči! 

NIC, stvrdí otec, natož plavení divokých koní, a zasněně se zahledí v dáli... Ani skákání přes ohně při slavnosti Slunovratu, ani hod sekerou na krtky, ani čtení starých ság, natož učení se býti nepolapeni morem jménem šeď a průměr! Odplivne si hlava rodiny a pokračuje dál v láteření. To už se sem ale nedá ani napsat :-)

E-liška chvilku kouká do planoucích mužovo očí a pak se usměje dokonale odzbrojujícím způsobem a jakoby nic prohodí, aha, no potěš, fuj, takový moribundus! 

Jak to dopadlo?

Muž se vrátil k práci na železech a k ranní sklence tmavého venezuelského Pampera, a dcerka broukaje Přes spáleniště, přes krvavé řeky… dopsala cvičení z písanky pro druháky. 

Že to trochu… výrazově dobarvuju? Myslíte? Znáte nás? 

Eli dnes prostě pátrala po obsahu slova NUDA. V osmi letech. Daří se nám! Jdeme trnitou, ale úžasnou cestou!  Ani po dnešku neví, co to slovo znamená!