Budu to opakovat celý život. Predispozice genetické, ano, předpoklady dle somatotypu, ano, kvalitní morálně volní základna (ta je více, než nejdražší běžecké boty nebo soustředění v Africe): odpovědnost, vytrvalost, spolehlivost, sebeovládání, zásadovost, svědomitost, sebehodnocení, sebeřízení, sebekázeň, sebekritičnost, samostatnost, iniciativnost.  Cílevědomá a vytrvalá snaha směřující k dosažení vědomě vytčeného cíle. Zásadní člověčí hodnota. Zjednodušeně... správná výchova, ano, ale ne talent.

Roli jistě hrají i podmínky pro přípravu, třebas dlouhodobé pobyty ve vysoké nadmořské výšce, čisté životní prostředí a vyvážená, pestrá strava…, ale ty nejméně. Jeden z velkých trenéru běhů říká, že spoléhání se na imaginární talent je první cesta k prohře. My v tom jdeme ještě dále. Pouze práce. Práce a touha. Sny a dřina. Cíle a cesta k nim. 

Olympijský vítěz z loňského Japonska, mýtický běžec Jakob Ingebrigtsen, jehož Eli často cituje na instagramu a tréninkově jejich rodinnou skupinu sledujeme velmi precizně, a řádně se od nich učíme, řekl přibližně toto. „Lidé, když mi bylo pět, šest, sedm let říkali, ten má ale talent, jak vyhrává, jak mu to jde. Ale nevěděli, že já trénoval prakticky od té doby profesionálně, dvoufázově, že jsem naběhal snad desetkrát více, než moji vrstevníci, se kterými jsem závodil. S talentem se nerodíš, je to práce.“

To u něj platí dodnes. Proto drží úspěchy, ke kterým se v Čechách nejsme schopni přiblížit ani na dohled, proto je lepší, než všichni ostatní. Než ti nejlepší. Trénovaný otcem doma, spolu s dalšími sourozenci. A pozor, je bílý seveřan na tratích, kde dominují černí. Vše je možné. 

To samé platí pro Eli. Lidé ji na závodech obdivují. To nadání, ten talent! Lžou si do kapsy. Omlouvají tím, pokud jsou to rodiče jiných malých závodníků, omlouvají tím vlastní neochotu a nevůli ke stejnému nasazení. Moc se jim snad ani nedivím, ta dřina je nemalou obětí. Bez něj a bez ní to ale nejde. Eli není nikterak talentovaná, kolikrát jsme to tu napsala. Má cíl, zná cestu a je cílevědomá. A má podporu. Absolutní. Je trénovaná a hlavně trénovatelná! To je současný úkol. Ne limity a rekordy, ale stav trénovatelnosti. Čtete dobře: stav trénovatelnosti. 

Samozřejmě, časem potká i jiné dívky nemálo trénované, ty, které dnes tlumí a nerozvíjí nalajnovaná povinná (systémová) příprava z příruček a manuálů svazu a mnohých oddílů. Začnou později. Mnohé už pozdě. Bude to střet „ideologií“ :-) 

Eli se v roce 2020 stala ambasadorkou amerického běžeckého časopisu pro mladé Youth Runner Magazine. Jistě, zmiňovala jsem to už, i to, že se v roce 2021 stala jejich elitní vyslankyní a vítězkou celoročního bodování. Zvítězila v 11 z 12 měsíců a bodové skóre v porovnání s téměř stovkou ambasadorů z různých zemí světa je impozantní. Je to snad výsledek talentu? Je to cosi, co má od kolébky nebo od sudiček? Byla by chyba si to myslet a bylo by to znevážení všeho, co pro svoji cestu do Brisbane a… dále, co pro splnění snů dennodenně dělá. 

Cestu máme všichni stejnou. Otevřenou. Volnou. Je jen na nás, zda po ní... či po jiné vyrazíme kupředu. Vím o tom své, však jsem na nějaký vrchol došla a za něj nakoukla. Vím, co jsem tomu musela dát. Já i moje rodina. Vy to víte též, jste u toho deset let, čtete to tady i v těch třech knížkách :-) Tak si nemyslete, že plácám jen tak do vody nebo vařím z vody :-) Fanděte a podporujte, bude to jízda a vy můžete být u toho! 

Střípky první poloviny dubna: 
*Mia vítězí na pražském Běhu Olympu, špičkově obsazeném krosu pod taktovkou Policejního sportovního klubu Olymp. 
*Eli zaběhla první tréninkovou desítku a vešla se pod jednu hodinu. 
*Mia vyrazila kolem na konec světa a ujela přes šestnáct kilometrů :-)
*V Koutu na Šumavě Max vyhrál první zlatou medaili a… také Mia vyhrála a Eli byla též zlatá jak ve své kategorii, tak za pět minut po doběhu startovala ještě jednou, a vyhrála další běh mezi kluky.