Tati, tatínku, to by tak bylo něco… bydlet věčnost na zámku, ve vysokých komnatách, a s velkým parkem, kde bych s Miou jezdila na koních a Maxík by lovil veverky prakem. To by pánečku bylo, tatínku. A kdyby tam náááhodou přišli jako nějaký cizí princové, teda kluci, tak neboj, bych jim řekla… až naprší a uschne, pitomciiiii :-)

Která malá slečna nechce být alespoň chvilku Popelkou s Juráškem, trochu princeznou i tou drzou malou holkou z lesa zároveň, která nechce tančit na slavném bále a mít korunku v zapletených vláskách…? Která?! 

Splnit takový sen za cenu mnoha odříkání, za cenu ukrutné práce a putování přes kus Evropy pořád sem a tam, za cenu… kterou ale nejenom vyváží, ba nekonečně mockrát přebíjí ta světélka ve šťastných očích, to jančení okolo i uvnitř, anebo nejkrásnější úsměv na rtech, když po náročném dni usínají, splnit takový sen je sakra výzva! 

Ale kdepak, nerezignujeme na horské divošky, na indiánky, co se koupou v ledovcových potocích, kdepak, jen jim k tomu přidáme pár měsíců v roce něčeho námi dospělými snad i nepopsatelného… Dva domovy :-) Muž mi první noc na zámku povídal, že pro něj, chlapa se srdcem kluka, je to cosi jako plavit se na fregatě kapitána Cooka, o kterém přečetl nekonečně příběhů v edici Knihy Odvahy a Dobrodružství. Prostě… sen. Splněný sen! Pohádka. A co to bude teprve pro naše děti! 

Na zámku barokním, kdysi středověké tvrzi, dnes z větší části po přestavbě rokokové… vnímám najednou minulost citlivěji, snad i vlastními kroky po kamenném schodišti, a hledám ztracené vzpomínky. V portálu s vytesaným erbem, ve vedutách z dob dávno minulých a v tajemných zvucích, které nás doprovázejí celou noc… se pokouším vstoupit do jednoho jediného dne, jednoho jediného, ale od rozbřesku do noci, každý rok po osm století zpátky. 

Vstoupit potichu, abych mohla potkat kdysi místní s momenty jejich štěstí, nahlédnout pod ruku šičce, co středověký plášť strážci tvrze zdobila, vnímat třeba i zmar změn pobělohorských nebo momenty bujaré radosti z rozených dětí, přivonět pokrmům, které z darů okolních luhů a hájů kuchtíci připravovali, vidět skákat koně s dlouhou hřívou přes vodní příkop, který zámek, pardon tvrz kdysi, celou celičkou chránil. 

Může vás napadnout, že jsme se zbláznili. Ale ano, máte pravdu, kdyby tomu tak nebylo, už sedm let tomu nazpět, nebylo by dnes ani tohoto vyprávění a vašich návštěv mého portálu :-) Dokázali jsme se zbláznit, a je to pro nás ten největší dar společného života. Pozitivní bláznovství. 

Jedna z prvních stránek mé čtvrté knihy nese dotaz, kterého jsem se 35 let bála. Hlavně, ať se mi nikdo nezeptá, když už jsem smysl onoho dotazu objevila, ale náplň mi stále unikala. Hlavně, ať se nezačnu ptát já sama sebe! Pak se mi jednou zeptal muž a já jemu i vám chci povědět, že už mám odpověď na otázku, zda mi někdo dal kořeny v mém životě a zda mi dal také křídla. Až do dospělosti tomu tak nebylo, jistě to znáte i někteří z vás, ale dnes mám nejen kořeny pevně nejpevnější v mojí nové mladé rodině, ale ON mi dal navíc obojí, on mi dal především důvod k žití, dal mi křídla. I proto jsme dnes a tady. I proto ten zámek :-) Blázni?
……………..
Mimochodem, první jméno zámku odhalila Olga, druhá pak byla Žaneta, a to už před pár dny :-) Gratuluju! 

A mimichodem číslo dvě, chystáme na listopad velký zámecký slet marmeládových čarodějek !