Eli a Mia ještě nedorostly do závodních souprav svého klubu, ale dnes alespoň oblékly týmové bundy po starších! Byla to u nás velká sláva a bez orlice na pozadí měsíce by to nešlo. A nejen to, čelenka je snad ještě důležitější. Mia by s ní chodila i do sprchy! Běžkařský klub Sci Nordico Marmolada pořádal na ukončení sezony týmové závody… a jako loni i letos jsme tu parádu hostili u nás v kempu. 

Na padesát účastníků, príma soutěže pro děti, něco teplého pro maminky a grappa naše domácí pro chlapáky. Pak se rekapitulovalo: tým, ačkoli po uragánu měla každá rodina naší obce spíše existenční starosti, a vlastní tratě jsme měli dost poškozené, byl letos celkově velmi úspěšný a svojí troškou tomu pomohla i naše Eli, nejmenší závodnice z pod Marmolady, která absolvovala své první tři závody. 

Na závěr povedeného dne přišlo vyhodnocení nejlepších závodníků a závodníčků, losování loterie a super večeře. Na výběr byla pizza nebo moje domácí gulášovka. Ačkoli děláme pizzu fakt dobrou, vyhrála polévka :-) bo se tu už docela proslavila. A nejen ta včerejší gulášová. 

Krásný odpůlden a večer, posezení se sousedy, trochu i sněžilo, smích i slova díků a respektu - oficiálně jsme ukončili zimní sezonu běžkařského klubu, a už se těšíme na příští. Je to téměř na den dva roky, co jsme se do severní Itálie odstěhovali…

A jen tak mimochodem, Eli sice dostala krásný pohár, ale taky své trenérce Nadie a nejlepším kamarádkám Bee a Vereně namalovala jejich portréty na běžkách! Nadia se téměř rozplakala a my doufáme, že to bylo dojetím a ne nepoznáním se :-) A co Mia? Honila se s velkejma holkama pár hodin po lese, potoky sem a tam, a v kupě sněhu bláznila… dvě dokonale uštvala – vyloženě – a až když padla vyčerpáním nahoře u jezírka na cestu, ostatním dětem se ulevilo: dnes konečně a definitivně doběháno :-)

A tak, pokud někdo ještě pátrá po stopách socializace našich dětí, tak jediné stopy, které tato nepovedená a nebezpečná modla moderní výchovy zanechala v našem koutku Alp, jsou ty citlivě moderované a pozorně hlídané, jako právě ve formě členství indiánek ve sportovním týmu dolomitských běžkařek. Tak a tam mohou poznat už nyní rozdíly ve výchově, povinnostech i pravidlech, tam a tak mohou najít svoji parketu ve vztahu k dalším exemplářům stejného druhu :-), ale pak hybaj domů… škola volá. 

Jo jo, naše pětiletá je už týden zapsána. Je ofiko školačkou s rozhodnutím o přijetí k základnímu vzdělávání. V Čr tedy to je, ale jen co se zapsání týče, bo individuální výuka je toho naší soukromou nadstavbou. A jak se chystáme? Upřímně? Nijak :-) Proč? Protože okna poznávání se otevírají tak nějak sama… aniž by čekala na příkaz, začátek hodiny, šest let věku či… odklad. 

Sama Eli se chtěla naučit číst, a proto mohla včera přijít za Francem, ukázat mu svoji knihu řeckých bájí, kde si právě pomaloučku a opatrně čítá legendu o Mínotaurovi a zeptat se, zda to zná :-) Koukal jako sůva z nůše! To samé platí pro počty, ruční práce, písankování s husím brkem či italštinu a zpěv. Nepotřebuje známky, spolužáky, politicky korektní soudružky (neplatí pro všechny, jasně) učitelky, či čekání na inkluzí vnucenou (pod)průměrnost… ani cestu do školy tramvají!

O kousek výše jsem psala, že včera sněžilo. Hm, sněžilo i předevčírem a sněží i dnes. A tak, když jsem si nechala postavit před pár dny můj parádní megapařník, půlmetr mokrého sněhu ho srazil do kolen :-) Jaro v Dolomitech! 

A pokud chcete vidět mladého Maxe Tea, marmeládového prince z Malga Ciapela, tak pak je to na fotkách ten týpek v náručí jednoho chlapíka (sponzor týmu) a jedné kamarádky se zajímavým povoláním, jako karabiniérka slouží na lyžích na sjezdovkách a dbá na naši/vaši bezpečnost. Na fotkách můžete ještě vidět Verenu s holkama na klíně, tu jejich modlu :-) a Franze z horské služby za naším barem, jak točí pivko Riccardovi, vzpomínáte, ten, co nám tu odklízí sníh s tím supertraktorem... Lamborghini! 

Hromadu fotek najdete tady: