Chtěla jsem začít ódou na radost. Na naprosto ojedinělý český úspěch na mýtickém horském ultra běhu ve francouzském Chamonix, při jeho verzi pro malé běžce. Pod horou hor. Nezačnu. Jen jsem po návratu do Čech otevřela počítač, vidím zprávu organizátora, že po půlnoci na extrémně nebezpečné části trati zemřel po pádu český běžec Ondra a došlo k přerušení závodu. Začnu tedy s minutou ticha a uctěním památky… R.I.P. 

Vrátím se ale zpět k minulému týdnu a budu vyprávět náš příběh, je třeba jít dál. Rizika spojená se sportem, jakýmkoli, nesou sportovci dobrovolně. A my, kteří závody organizujeme, děláme naprosté maximum, aby se nikomu nic nestalo. Vynakládáme obrovské úsilí, ne nepodobné tomu, které vkládají běžci do svého výkonu, aby zdraví a život každého jednoho byl prioritou. Absolutní.

Naše rodina pořádá dva závody v Dolomitech, na ledovci. Velmi náročné a možná by někdo řekl, že i nebezpečné.  Spolupráce s horskými záchranáři od těch na skalách po trati, přes ty v terénních sanitkách, až po ty v helikoptérách (využíváme podpory italské a rakouské letecké záchranné služby s permanentně připraveným jedním strojem na našem heliportu), je natolik vypilovaná, plná nácviků, plánů řešení a jejich záložních variant… a odhodlání, že… více to snad nejde. Přesto (navíc je ředitel závodu Franz šéfem horské služby v našem kraji, a můj muž je tam klasickým záchranářem) na jedné z tratí Marmolada Super Vertical v předloňském roce zemřel běžec. Zástava srdce. Jsou momenty, kdy vše, co děláme, je žalostně málo. 

První účast na UTMB, na tom světovém setkání horských běžců, jsem viděla celý život jinak. Že se budu nominovat a postavím se na startovní čáru. Že to dám. No vidíte, takhle jsme si to s panem P. naplánovali, trénovali, pak přišly porody, expedice a… až díky E-lišce jsme českou Milfaitovic stopu pod nejvyšší horou Evropy zapsali. Předtím se ale zastavíme v Chebu na Valdštejnově 10. Eli tam loni vyhrála, jede obhajovat a… je to cestou do Chamonix :-)

Bohužel. Blbé došlápnutí po pár stech metrech znamenalo „změnu“. (Naštěstí to večer cestou přes německé a rakouské dálnice znamenalo jen dvě hodiny menší bolesti a obkladů.) Eli přesto pádí po chebském náměstí dál, ale kočičí hlavy jí tentokráte nesedly, noha nebyla pevná. Na cílové čáře je na vteřinku stejně jako další starší běžkyně, mají spolu dokonce stejný čas. Eli je ale výsledkově na třetí pozici. Předzvěst výsledku hlavního horského běhu sezony – UTMB? 

Narychlo upravujeme program, ráno po Chebu malá absolvuje lehké rovinky a kompenzační cviky v hlubokém písku pláží Adriatického moře. Fučí, celý den zima a černá obloha, ale noha potřebuje jemné zpevnění během v písku a ve vodě. Moc času nemáme. Na druhý den už horskou běžkyni čeká první trénink na atletické dráze ve francouzském středisku Chamonix, kde se budeme připravovat na mini verzi nejtěžšího evropského horského ultramaratonu Ultra-Trail du Mont-Blanc.

Dráha s umělým povrchem a nadmořskou výškou 1000m je ideální pro finalizaci naší celoroční přípravy. Po mistrovství světa v krosu, které se letos konalo virtuálně v Austrálii, a kde si Eli doběhla pro nejlepší umístění dívky jejího věku (o tom ještě bude řeč, čekáme, až dorazí medaile), a po atletickém memoriálu Josefa Odložila v Praze, odkud přivezla zlato, byl UTMB dalším z vrcholů sezony. 

Snídaně nad městem a pod ledovcem, tři hodiny na dráze za krásného sluníčka, dostatek odpočinku a poctivých deset hodin spánku po dobré domácí večeři. Za hodně vděčíme sportovní asociaci LM Dolomiti ASD, která je novým a velkým partnerem našeho Flying Angels Teamu, a která do rozvoje malých šampionů věnovala luxusní lůžkový vagon na 4 kolech: Fiat Panorama. Pár miniúprav a máme dvě ložničky, nezávislé topení Webasto, toaletu, mobilní kuchyňku, komfort vzduchového podvozku s nastavitelnou světlou výškou vozu… atd. To je obrovský posun v logistice týmu a v plánování přesunů na závody a tréninky! Eli s nadšením asistuje a denně vaříme domácí stravu! Za tento počin hodně děkujeme!

V centru města se vedle několika velkých běhů hlavního festivalu UTMB chystá také svátek malých běžců. Mont Blanc je nepřehlédnutelný, stejně tak jako nadšení atletických nadějí z Francie, Itálie, Španělska, Polska, Maďarska, Švýcarska, Belgie, Holandska, Velké Británie, taktéž téměř profi příprava mnohých a perfektní organizace pořadatelů. 

Mia startuje (zapisujeme ji na poslední chvilku, start původně plánovaný nebyl) v kategorii do šesti let. Na startu úžasně zaspí, bo netuší, co startér celou dobu francouzsky vypráví, a je též nemálo zvědavá… po okolí. Z originálního videa UTMB (umístěno na FB profilu B.M.) je patrné, jak desítky dětí okolo vybíhají a Mia se v klídku rozhlíží. O to více tě dostane, co následovalo. Matka draků, za bouře zrozená a první toho jména spustí něco nevídaného. 

Trať stoupá hned od startu, v úbočí pod lesem se klikatí běžecká stopa a na ní přes sto malých nadějí nejslavnějšího horského běhu. Bokem, po levé straně, více v nevyšlapané trávě, než po pohodlné cestičce, se do kopce řítí horské nadšení z Dolomit, jak o sobě Mia často mluví. Malá Sicilanka původem, jinak naprosto odlišné dítě naprosto podivných rodičů, předvádí… oslavu síly a rychlosti a nasazení. Je nadopovaná touhou všem natrhnout prdel. Mentální příprava po vzoru trenérů amerických sprinterů je právě taková: Přichází Boj - Pierre de Coubertin se mýlil, o účast fakt nejde - Kdo nevyhraje, je poslední. 

V půli okruhu, kde se kopec láme v rovinu a klesající koridor do cíle, už je na úžasném čtvrtém místě. Cože? Jen 3 kluci vpředu a holky daleko vzadu. Tam nahoře čeká trenér a dá poslední pokyn, který na svět přivedla na letošní olympiádě v Japonsku česko-finská mílařka Kristiina Hannele Mäki #vyrvatnohyzprdele. 

Ódou na radost je posledních 100-150 metrů do cíle. Dlouhý krok, vlající vlásky barvy měsíčního úplňku nad Etnou, kde se před pěti lety narodila a úsměv ve tváři znamenající jedno: Mia, já jsem Mia Ronja, jsem vítěz, jsem první - pamatujte si moje jméno, budete ho často opakovat! 

Uběhne dvacet minut, Eli už je ve startovním koridoru, hlavní trenér se probírá z kómatu, stavu, do kterého se přivedl při pohledu na dceru vbíhající daleko před ostatními do cílové brány horského běhu Mini UTMB OCC. 

Eli nemá dobrou pozici, druhá, spíše s blížícím se startem třetí řada, větší děti (je v kategorii TDS do deseti let) a hlavně pak kluci, ji lokty odsouvají bez diskuze stále více dozadu. Strategie je jasná, musí co nejdříve po startu dopředu. Jednoznačně. Jinak mezi čelem a naší horskou gazelou ve třetí řadě vznikne propastná mezera, kterou bude složitě likvidovat. Vyletí jako šíp, má max. 200 metrů, aby se zařadila na první, max. druhé místo před zúžením s na úzké stezce hore kopcom mohla všem… utéct. Aby se vyhnula strkanicím a zlikvidovala náskok běžkyň z první lajny. 

Mno, dopadlo to jinak. Ta mela na zúžení po 200 metrech byla krutá. K zemi jde mnoho běžců, někteří se zvedají s pláčem, jiní už nepokračují. Eli je někde uvnitř toho kolotoče nožek a rukou. A čelo se vzdaluje. Nejen čelo. Všichni! Nebezpečně se vzdalují. 

Mnohokráte jsme mluvili (viděli jsme ji ze záznamu snad 100x) o famózní S. Hassan, která padla v rozběhu na 1500m na OH, přesto se zvedla a ačkoli „beznadějně poslední“ vyběhla s cílem a snem před očima. Všem vytřela zrak a vyhrála. Eli nám poté vypráví, jak si na tu scénku vzpomněla, zvedla se, zatlačila slzy a vyrazila na stíhací let. Měla na něj 1000m a před sebou desítky běžců!

Pokud prošel pan P. kómatem z oslavy vítězství Mii, pak to, co se dělo na trati, kde s obličejem zkrouceným útrapou bojovala E-liška, ho vedlo jednoznačně k násobnému infarktu. Našeho anděla žene, radí mu, chvilkami běží vedle (s rouškou, bo proticovidová opatření jsou v Chamonix na nejvyšším stupni a důrazně dohlížena), pak natáčí a zase mi volá, co a jak, prostě… 

Cílová rovinka, Eli ve vrací po pádu mezi elitní výběr. Stříbru na dosah. Starší děvčata, která nebyla v kolizní skupině, byla letos ale nad naše síly. Bronz. Z původně 47. místa po pádu. Pak se spustí lavina slz, částečně z nespravedlnosti a částečně z radosti. Tohle je škola. Běhu i života.

Milfaitky nastoupí ve dvou kategoriích a také obsadí dvoje pomyslné stupně vítězů (ty organizátor vypustil).

O tom se mi ani nezdálo. Nesnilo, a vy víte, že snít umím nemálo :-)
Jsem šťastná! 

Čekal nás day off na Lago di Garda, opět kvůli pochroumané noze a celkovému zklidnění organizmu v chladných vodách jezera, a cesta přes noc do Čech, do Bedřichova na závod Běhej lesy. Slíbili jsme účast. No, dálnice v Německu to viděla jinak a my nabrali kruté zpoždění a závod museli odpískat. 

Chápete? UTMB, první a třetí! 

Co nás čeká nyní? Malý oddech a za pár dnů odjezd směr Slovensko. Bratislavský maraton a dětský vložený závod, později pak JBL JumpFest, naprosto dokonalý festival atletiky v centru Košic. Eli loni vyhrála jak sprint, tak skok do dálky a letos jsme si pozvánku prostě… přáli. Děkujeme organizátorům z košické atletiky a Hammer Nutrition CZSK na vstřícnost u jednoho, a výraznou podporu a pomoc u druhého!       

No a moje práce? Hned zítra rozšířím e-konzum! Zasloužíte si to! A budu co týden přidávat nové produkty, jak jsem slíbila! 

………………….
R.I.P. Ondro

Neštěstí násobené smrtí českého běžce se odehrálo na 145 kilometrů dlouhé trase „TDS - Sur les Traces des Ducs de Savoie - Po stopách savojských vévodů, která spojuje italské údolí Aosty s francouzským departmentem Horní Savojsko, okolo jedné hodiny ráno, při teplotách na nule a po téměř sedmdesáti zdolaných kilometrech. Jde o jeden z paralelních závodů ultramaratonu UTMB. Běžci na trase musí překonat převýšení téměř 10 000m a jejich doběh jsme sledovali s úžasem na vlastní oči. Jsou to borci. Ne, jsou to králové hor! Mimochodem, Eli závod v Chamonix se jmenuje Mini UTMB TDS, je tedy benjamínkem tohoto brutálního přeběhu z Itálie do Francie. 
 

FOTOGALERIE

INSTAREPORT MIA

INSTAREPORT ELI CHEB

INSTAREPORT ELI CHAMONIX