O situaci v Itálii občas napíšu, občas o ní s někým v Čechách mluvím a vždy, absolutně vždy se setkávám s nepochopením. Prý cože, jako co, ne, to ne, fakt, nevěřím, neke, to není možný..., takto reagujete! Ať už píšu o zdravotnictví, podnikání a ekonomice, o společnosti a výchově dětí, o úrovni vzdělání, o byrokracii a naprosto nefunkčním Systému, prostě nevěříte. Znáte totiž Itálii jinou. Pláže a sjezdovky. Kafe a prosecco. Hadry a přátelský národ. Pizza a zmrzka. No. 

Itálie ale byla pod slupkou jiná.  
Jen jsme to nechtěli vidět. 
A oni také ne!

Tu zemi jsme si přesto vybrali k životu. Narodili se nám tu dvě děti a zasadili jsme nejeden strom, postavili v horách malinký dřevěný most, který vede do ráje pod mýtickou Jižní stěnou, založili manufakturu a muž tu se svou starou sanitkou zachraňuje životy. Kořeny zakoření rychle... Koupili jsme dům a chvilku před vypuknutím pandemie jsme zaplatili architektům k půl milionu za úvod projektu naší nové horské restaurace v Malga Ciapela. Dnes je vše jinak. Dnes Italové sklízí a my musíme s nimi v jedné řadě. Jsme tam dobrovolně. 

Dlužno přiznat, že ne, kdepak, nezaseli jiní, zaseli domácí! A tentokrát to neříkám já, ale právě ti domácí! Takhle o tom píší a smýšlí samotní Italové. Dennodenně. Text mi přistál v mailu od sousedů z Rocca Pietore, a podobně si stěžuje snad každý, s kým jsem v poslední době v kontaktu. 

Překládám: 
"Přes deset tisíc mrtvých, nyní se pohybujeme v průměrů skoro tisíc mrtvých denně, mrtvých, které máme všichni do jednoho na svědomí. Dovolili jsme zrození naprosto vyprázdněné odrůdy politiků, kteří jakoby neznali vlastní zemi a nemají svědomí. Nic pro nás nedokázali udělat. Nechali jsme jim vyprodat celou naší zemi, zatímco my jsme byli zaneprázdněni hloupými diskuzemi na síti, spory mezi fašisty a komunisty, zatímco jsme se hádali, oni nám kradli budoucnost. A my jsme si toho ani nevšimli. Dnes, když umírají naši dědové a otcové, kteří tuto zemi postavili na nohy, umírají, aniž bychom se s nimi mohli alespoň rozloučit, si najednou uvědomujeme, jak jsme prázdní a impotentní v přímé konfrontaci s touto katastrofou. Sklízíme, co jsme zaseli." 

Mám v Itálii mnoho přátel, klientů, mám tam druhý domov, a děti se tam chtějí vrátit dnes a denně. Dnes a denně! Nepůjde to. Už vím. Rozhodně ne letos. A co bude pak? Začínáme sčítat obří ztráty a zamykat dveře. My i oni.