Nedalo mi to, prostě nedalo. Bohužel ten internet denně otevřu kvůli práci, a pravidelně se děsím diskuzí okolo problému: „děti a školka“. Ano, problému, protože to není jen téma, jen věc k probrání, jen…, je to dokonalý problém. A dlužno dodat, že každý, kdo nás v Alpách navštíví, vznese stejný dotaz: „děti a školka“. Vracím se tedy k textu, který ve zkrácené podobě vyšel v mé třetí knize Nebát se přát si, a zlehka ho doplním.

Přiznávám, že přestávám mít sílu vysvětlovat, objasňovat a na konkrétních příkladech ukazovat ono PROČ. Proč naše děti do školky nejdou, a měla by tam už být i malinká Mia Ronja, a proč si myslím, že batole ve školce by mohlo být posuzováno v rovině trestného činu zanedbání povinné výchovy. 

Snažila jsem se v první i druhé knize tomuto tématu trochu věnovat, jistě, cestopis a recepis k detailnímu rozboru našeho pohledu na školství, a v tomto případě předškolní výchovu moc prostoru nenabízí, ale společné roky s dcerkama na cestách světem, bez nejmenší touhy školku byť jen z dálky vidět, svádí k tomu ten náš postoj rozvést. Třebas méně slovy, zato asi důraznějšími. 

Tedy, už jsem to psala, budu se opakovat, děti do dvou let ve školce? Buďme přísní, je to jen a pouze pro naši budoucnost, protože jinak na tuto prostě rezignujeme. Mělo by se přemýšlet o dotazu, proč si matka pořizuje miminko, když tleská zákonu, který umožňuje jeho trýznění vyměnou za ekonomický profit! A ptejte se mě na jesle?! Odpovím bez zaváhání: trestný čin - umístění minibatolete do jeslí z důvodů pracovních, nedostatku času… atd. Je mnoho jiných řešení. Sdílená péče více maminek například, především pak, taková ekonomická podpora porodnosti a následně mladých rodin a matek, že ani maminka otcem dítěte opuštěná (nebo naopak), nebude muset živořit a prcka do ústavu denní péče zavírat! V normálně fungující rodině, kdy otec pracuje, není pro odložení prcka do jeslí a školky nic omluvitelného! A říkám to s vědomím stavu, kdy jsem školkou prošla, kdy většina maminek, které znám, děti do školky bohužel posílá, říkám to s vědomím, že je naštvu a rozzlobím, říkám to s vědomím, že problém je složitější a řešení komplexnější. 

Představa moderních evropských úředníků je, že matka odrodí, dítě patří státu, ne rodině a co nejdříve je ho třeba začít infiltrovat představami podivných postav kdesi na ještě podivnějších institucích, aby rodina neměla… možnost vychovat svéprávného občana. Šup s ním do jeslí, bleskem, do školky v roce a půl, do škol až do dospělosti a pak je, ty naše miláčky, máme: dokonale zmanipulované. A manipulovatelní jedinci bez vlastního názoru, postojů a schopnosti přežít bez zásahu těch, co postavu vytvořili, to je panečku predikce příštího možného.  

Žádná instituce na světě nemůže nahradit rodinné prostředí, a budu ještě tvrdší, než psycholog Mertin, který tím neguje přínos předškolní výchovy u méně než dvouletých – já jsem přesvědčená, že minimálně do šesti let věku by osobnost dítěte měla být utvářena rodinou. Ucelenou rodinou. Rodiči. Případně tím rodičem, kterému po rozvodu soud dítě do péče svěří. Jsem souběžně proti zoufalstvím infikovanému sociálnímu inženýrství, které dalo světu střídavku! Nic horšího po rozvodu není, než co týdenní stěhování dětí sem a tam s pocitem vykořenění, s neschopností získat si vztah k místu a lidem a s tím, že i poté na jedné či druhé straně poslouchám útoky a odsudky jednoho rodiče k druhému skrze dítě. Jsou to sourozenci, ne tety z ústavů, kdo má malé dítě navigovat světem vedle rodičů a prarodičů.

Systém by se měl přizpůsobit ne naopak, kdy se matky a rodiny přizpůsobují nové rychlé a odosobnělé společnosti, která žádá výrobní prostředky z lidí - ne milující, přemýšlející a svébytné jedince. 
Je vyloženě ale nevhodné, a nejen z hlediska psychologického a pedagogického, aby maminky strkaly do jakýchsi ústavů denní péče vlastní děti, které potřebují ze všeho na světě nejvíce… právě ty maminky. Stydím se, ne za ty manipulované, oblbnuté a společenskou mánií či sociálními důvody znásilňované matky, co za rozbřesku tahají batolata z pelíšků a vezou je kamsi odevzdat, ale za ty lumpy, co tohle vymýšlí a co to hájí. 

„My bychom měli investovat do rodiny a místo toho zkoušíme hledat řešení v instituci. Těžko si přitom myslet, že odborníci nahradí dvouletému dítěti maminku a tatínka,” řekl Mertin.

Doposud  je v českých školkách přes 40 000 dětí mladších dvou let, dětí, které si mají vytvářet ideální a pevnou vazbu na rodinu, vazbu, kterou si člověk buduje právě od prvního do třetího roku věku! Chce se mi brečet, zvláště pak, když vidím Miu Ronju, kterou bych tedy měla na šestou naložit do auta a odvést kamsi do ústavu… a odložit jí pod kuratelu (a nic proti personálu školek a jeslí) klidně jistě odborníků, ale přesto lidí bez nejmenší potřeby právě z našich dětí vychovat člověka takového, kterého z našich dětí chceme vidět vyrůstat my. 

Batolata toho moc nenamluví, to víme, viďte, potřebují oči toho druhého, laskavé a milující, jeho vůni k identifikaci a zklidnění se, i hladící zvuk jeho hlasu, klidně s výchovnými tóny, klidně rázný, ale tak i tak „hladícekonejšivý“! Potřebují jeho gesta, jeho doteky nejvíce pak, ty, které říkají: jsem tu, neboj, podporuju tě a vedu kupředu, chráním a neopouštím! Potřebují komunikovat nonverbálně, potřebují všechno to, co školka či jesle, prostě jakýkoli výchovný ústav dát nemohou. Neumí.

Vím, svět propadl spotřebě, nutnosti mít to a tamto, být tam i tady, pochlubit se dovolenou, telefonem, milenkou či autem, nebo nejlépe vším tím dohromady, a na to se musí vydělat. Čím větší město, tím je to patrnější a tím pozdější jsou tím pádem návraty maminek domů, pro děti do školek. Tím méně maminky s dětmi jsou. Kdo se pak diví, že mezilidské vztahy nabírají na hrozivém úpadku, že rodinné hodnoty mizí jako ledovec na hoře, pod kterou tento článek píšu. Děti se nemají odkud naučit tomu, jak se mají k rodičům, sourozencům, starším, či sami k sobě chovat. Na tzv.socializaci a interakci mezi jedinci stejného druhu a věku nevidím fakt nic pozitivního. Jsou jiné formy. Batole v ústavu na výchovu? Počátek tristních vztahů, rozvodů, bezcitných let. Počátek konce. 

Čtyřicet tisíc dětí dennodenně opouští maminku v momentě, kdy by mělo dojít na objímání, na hodiny spolu u knihy či stavebnic, na procházkách, a učit se odezíráním, opakováním a laskavostí toho vzácného vztahu. Děti odkládáme před druhým rokem věku, abychom je příštích dvacet let krmili a šatili, občas vzali na dovolenou a koukali, jak je kdosi jiný provedl kdysi krásným dětstvím do puberty a tou před práh dospělosti. Mohlo by nám to být jednou líto.

Před pár dny jsem četla, a úryvek přikládám:
„Profesorka psychologie Lenka Šulová z Karlovy univerzity jezdí řadu let po Evropě. S kolegy z Francie, Německa, Švýcarska, Norska či Švédska buď přímo zkoumá, či probírá problematiku rané interakce matky a dítěte. Na jednom takovém výzkumu pracovala mezi lety 2000 a 2006 s francouzskými kolegy. „Francouzi byli tehdy v podobné situaci jako my nyní, snažili se zjistit, jaké je optimální výchovné prostředí pro malé děti,“ přibližuje psycholožka. Tým vědců měl tehdy k dispozici desítky natočených hodin, na nichž bylo zaznamenané, jak se chová dítě k matce a jak k vychovatelce. Říká se tomu mikroanalýza. „Sledovali jsme jejich pohyby, pohledy, doteky...“ vzpomíná na bádání Šulová. 

Máma je opora

Ze zkoumání vyplynulo, že se dítě chová jinak k vychovatelce a jinak k matce. „Samozřejmě, s vychovatelem to přežije, bude najedené a tak dále, ale dítě mnohem méně experimentuje, méně si hraje. S mámou naopak mnohem více udržuje oční kontakt, víc se jí dotýká. Její přítomnost je pro dítě osobnostní opora. Když má možnost volby, vždycky si jednoznačně vybere mámu,“ přibližuje Šulová závěry, ke kterým dospěli. Zdůrazňuje, že pokud rodiče věnují dítěti čas, pomohou mu vybudovat si pocit sebejistoty, svůj sebeobraz.

„Je to jejich vklad do dalšího psychického života potomka, do jeho budoucnosti,“ říká psycholožka. Podle ní si už i západní Evropa, země jako Francie, Belgie, Nizozemsko, kde vždy upřednostňovali v raném věku kolektivní péči, začíná uvědomovat její negativní dopad na vývoj dítěte. Například americká Harvardova univerzita nyní spravuje internetové stránky developingchild.harvard.edu, kde hájí individuální péči o děti, vše dokládá výzkumy a snaží se tuto problematiku dostat do veřejného povědomí.“

Je třeba dodávat více? Však je tu řečeno vše. Ano? Ne! Je třeba stále intenzivněji bojovat, hlasitěji křičet a nenechat se ošálit, děti prostě patří domů, do rodiny, k mamince a tatínkovi do náručí. A stát má mít jedinou povinnost, zranitelné a na křehkých nohách stojící mladé rodiny podporovat. Všemožně. Aby jejich děti mohly vyrůstat v harmonii, lásce a respektu. Jsou naší budoucností.